Miniatury: Vidoucí

22 března, 2020
10:00

Vidoucí

Kostel svatého Petra a Pavla v Petrovicích je otevřený, svítí v něm lustr, ale v lavici sedí jen jedna žena a modlí se růženec. Ze sakristie vyhlédl kněz: „Chcete ke zpovědi?“ zahuhlá.

„Ne,“ vrtím hlavou. „Jen jsem se přišel podívat.“

Slunce vniká vitráží dovnitř. Obdivuju na vítězném oblouku gotické fresky, jakési abstraktní šifry, neznámá souhvězdí s proplétajícími se těly hadů. Pro výjev, jehož původ a smysl mi zůstává skrytý, vždy mohu najít své vlastní poetické vysvětlení. Jako bych sám byl jeho autorem.

Brzy se objevuje stařík. Kněz opět vyhlíží ze sakristie. „Mše kvůli karanténě nebude,“ oznamuje. „Dám vám jenom přijímání.“

Je náboženství základnou či nadstavbou lidského bytí? Člověk, který se spoléhá na Nejvyššího, má přece právo družit se s ostatními věřícími na bohoslužbě a tam se modlit za boží ochranu před pandemií. I během morových nákaz se lidé společně modlili nebo pořádali kající procesí.

***

Na loukách nad Petrovicemi nás profukuje studený vítr od severovýchodu. Z hlíny na kraji cesty se derou bílé ulity jak helmy po válce. Na špičce mezníku svítí dravčí trus. Tři káňata krouží nad polem. Zda se dva samečci dvoří samičce? Zuzančiny tlapičky přeběhly po zamrzlé louži. Ale paprsky už hřejí.

Vycházíme ke kapli svaté Hildegardy z Bingenu. Odtud je to už jen kousek do Horního Staňkova. Místní zámeček patří z půlky surrealistickému filmaři Janu Švankmajerovi. Na sloupcích u vrat jsou umístěné podivné sochy, z těl ve tvaru koule vystupují paže, drobná, jakoby brontosauří hlavička je otočena libovolným směrem. Na štítu jedné z budov visí lidský skřet s rohy, obříma ušima a kančí tlamou, má roztažené nohy a na kolenou nasazené opět ty malé hlavičky ze sloupku vrat. Vysoko trčí mu pyj s varlaty, nechybí ani podprsenka složená snad z mořských lastur. Celá ta zrůda je opatřena hmyzími křídly průsvitnými a lehoučkými jak křídla zlatoočky.

Bál bych se žít na takovém zámku. Surrealistické vize v sobě mají cosi snově děsivého, jsou to noční můry vytlačené z podvědomí.

***

Vybavuje se mi Mára z lnářské léčebny. Je to vynikající kreslíř. Jako hyperrealista vydal se jinou cestou než surrealista Švankmajer. Snaží se zachytit skutečnost s fotografickou přesností.

Mára byl z hlediska doktorů beznadějný případ. Za šestnáct let našel útočiště v různých léčebnách již po čtrnácté. Vídal jsem ho v prvním patře mezi těžšími případy. Vrávoral na chodbě, alkohol a drogy ho připravily o schopnost chodit bez opory.

Ten večer, co se znovu opil, jsem ho předcházel na vycházce. Opíral se o berlu. Ptal se mě, kam jdu. Nechtěl jsem se zdržovat. „Nakoupit,“ odpověděl jsem jen tak přes rameno a přidal do kroku. Možná kdybych ho doprovodil, neopil by se.

„Zemře,“ pronesla o něm lakonicky jedna ze sester, zatím co po večerním nadýchání čtyř promile musel léčebnu opět opustit. Zůstalo tam po něm tužkou nakreslené oko. Precizně vyvedené, mělo i lesk. Oko v prázdnu. Nevím, komu patřilo, netuším tedy ani, kam se dívalo. Vypadalo jak utržený balón nebo vidoucí měsíc.

***

Při sestupu do Strunkova si leháme na asfaltku. Přímo nad námi svítí v hluboké modři žluté jehnědy jívy. Bzučí to v nich včelami. Na kmen si usedla babočka kopřivová. Asfalt nás hřeje do zad.

Vracíme se do Sušice. Ještě nás čeká dříví na Platoři. Kácíš soušku, řežeš ji motorovkou na špalky a já je vynáším nahoru k cestě. Je to pomalá rytmická práce, která uklidňuje. Náruč mám plnou voňavé smůly i pilin, překračuju kameny dávno již rozpadlých snosů a na moje nohy má spadeno dotěrné ostružiní.

Po práci se jdeme projít výš na louky. Za chlum v dáli zapadá slunce, celá obloha je tam zlatá a ta zář ke mně promlouvá, beze slov, stejně jako jehličí ve větru hučících borovic.

Text a foto: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/brezen/vidouci{/gallery}