Miniatury: Dušičková spektra

10 listopadu, 2019
12:00

Dušičková spektra

Teplota klesla pod nulu. Z popadaných širokých a prohnutých pruhů smrkové kůry se přes noc staly bárky převážející bílé krupky. Hlína je stále vlhká a mazlavá. Začíná promrzat jen tam, kde je provzdušněná a koly těžařských strojů vytlačena výše od země. Také kameny na cestě jsou ještě prohřáté jako kachle kamen. Dlaní to ale nepoznám, jen tak, že se na nich zatím ani krupky ani jíní neudrží.

Slyším praskot větví. Kousek ode mě probíhají tři laně. Vrcholek Boubína už pokrývá námraza. Tvoří se na odkvetlé vrbce úzkolisté, která se překrásně kroutí, i na stéblech trávy, na posledních rudých listech i na jehličí jako zubatý lem.

Náhle slyším krkavce. Plápolají jak útržky černých praporů, jezdci se ukrývají za neviditelným obzorem.

***

Stoupáme na Šibeniční vrch nad Kašperskými Horami. Po nočním přechodu fronty se oteplilo. Najednou vidíme vysoko nad sebou duhově zbarvený halový jev. Je to cirkumzenitální oblouk¹. Málokdo si ho všimne, každého spíš upoutá okolí slunce, kde se s oblaků spouštějí vlasy vypařujících se srážek, tak zvaná virga.

Cirkumzenitální oblouk připomíná slavobránu. Zjevuje se v cirrech jako fata morgana nějakého pohádkového zámku. Je to čelenka Matky Boží, jejíž závoj ještě nikdo neodhrnul. Jaká musí být ta tvář, když čelenka tak krásně září?

Objevuju v kapse žaludy dubu červeného. Ani už nevím, kde jsem je nasbíral. Škoda, že jich není více. Vtlačujeme žaludy do vlhké země na okraji remízku. Zdali se nějaký z nich uchytí?

„Možná bychom je měli nechat naklíčit,“ myslím si.

„V přírodě si také musí umět poradit,“ namítáš. Máme důvod se sem opět vrátit.

Objevujeme seník. Zdá se opuštěný, ale když otevíráme dvířka, abychom se podívali pod stříšku, vidíme krásně proschlé seno. Podlážka je složená z kuláčů, ale sena je tolik, že bychom se na něm pohodlně vyspali. Představuju si, jak tady ležíme vedle sebe a posloucháme noční zvuky lesa. A ráno svítá. Možná sprchne, třeba na stříšce zazvoní sněhové krupky. Ale my tu budeme v bezpečí. Nemusíme ještě nikam vstávat. Ty nespěcháš za prací pod kopec, mě nečeká cesta na Churáňov, kde už i to koukání na mraky mě po jednadvaceti letech trochu nudí. Protože, jak to napsal Ota Pavel bráchovi, „když se člověk fláká, pak se z toho zrodí něco pořádnýho.“

Scházíme po loukách ke kapli Panny Marie Pomocné. Míjíme poslední blankytné zvonky. Obdivujeme jejich svěžest a odvahu, se kterou se postavily nočnímu dešti a větru. Zdánlivě pomačkané, jako by byly ušité z taftové látky, nabízejí se tu drobným vílkám spěchajícím okolo kapličky dolů k Otavě.

***

Jedu za tebou na kole, stoupám od Vimperka ke Sloupu, když tu si všimnu dalšího halového jevu. A opět duhově zbarveného. Je to dvaadvacetistupňové levé parhelium. Zastavuju na krajnici a dívám se na ně. Auta mě míjejí, žádný řidič nevidí to, co já.

Podle Tibetské knihy mrtvých se má člověk po smrti stavět tváří v tvář čirému světlu, „v němž všechny věci jsou jako čisté bezoblačné nebe“, a nepřilnout ke kalnému kouřovému světlu v nejrůznějších spektrálních barvách, které zemřelého svádí od stezky osvobození.

Dívám se z krajnice na nádherně vybarvené pravé parhelium, které by na čiré bezoblačné obloze nemohlo vzniknout. Vytvořilo se na závoji ledových krystalů, jako by samo slunce dechlo na blankytné zrcadlo a toužilo spatřit se v něm se všemi dispozicemi, které jsou našemu oku dosud nepřístupné. A také se mi vybavuje tajuplný text jedné písně Franze Schuberta:

Die Nebensonnen²

Drei Sonnen sah’ ich am Himmel stehn,

Hab’ lang’ und fest sie angesehn;

Und sie auch standen da so stier,

Als könnten sie nicht weg von mir.

Ach, meine Sonnen seid ihr nicht!

Schaut Andren doch in’s Angesicht!

Ja, neulich hatt’ ich auch wohl drei:

Nun sind hinab die besten zwei.

Ging’ nur die dritt’ erst hinterdrein!

Im Dunkel wird mir wohler sein.

***

Počkejte, kde je Renata?“ ohlíží se mladá vychovatelka po sušickém hřbitově.

„Má tady někde babičku,“ odpovídá holčička.

Několik dětí se rozchází mezi hroby. Jsou z dětského domova? Nevím, něco mi říká, že ano. Také ty si to myslíš. Vyšli jsme k hrobům tvých příbuzných jen nalehko, v tričku vypadám trochu bláznivě, teplota klesla pod pět stupňů. Neseš malý modrý věneček z borových šišek. Jsou na něm dva modře natřené bodláky.

Jedeme přes sušický most. V ulicích je spousta lidí, fronta aut popojíždí. Po chodníku nás míjí starší paní. Tlačí před sebou kárku. Na kárce sedí vnouček obložený věnci. Svítí si mobilem.

Poznámka:

1) Vysoko nad Sluncem se může ve vysoko ležících oblacích objevit poměrně jasný, duhově zbarvený oblouk, který jakoby opisoval část kruhu kolem zenitu – nadhlavníku. Je to cirkumzenitální oblouk, vznikající lomem světla na horizontálně orientovaných ledových destičkách, do nichž paprsky vchází horní podstavou a vychází ven boční stěnou. Tento oblouk se blíží hornímu okraji velkého hala (to však nemusí být současně viditelné). Přesněji, nachází se 46° (či výše) nad Sluncem a je viditelný pouze je-li sluneční kotouč níže než asi 32°, jinak se nemůže vytvořit. Jeho poloměr kolem zenitu závisí na výšce Slunce nad obzorem. Při nízko zářícím Slunci je oblouk vzdálen něco přes 30° od zenitu, ke kterému se s rostoucí výškou Slunce blíží. Nikdy však netvoří uzavřenou kružnici kolem zenitu. Cirkumzenitální oblouk často uniká pozornosti pro svou polohu vysoko na nebi blízko nadhlavníku. Zahlédneme-li jej však, překvapí nás sytostí svých barev, díky kterým patří k nejkrásnějším halovým jevům. (zdroj http://ukazy.astro.cz/halove-jevy.php)

2) Pokusil jsem se o přebásnění tohoto textu jedné z písní (č. 23 „Nebensonnen“) z cyklu „Winterreise“, který zhudebnil Franz Schubert. Text napsal Wilhelm Müller v roce 1827

Parhelia

Tři slunce krášlí oblohu,

já uhnout zrakem nemohu,

a ona též už nezvládne

se pohnout v moci záhadné.

Kdy, slunce má, už zhasnete

zas jinou tváří zakleté?

Já také jedním ze tří jsem,

dvě nejlepší už halí zem,

kéž třetí také sejde tam,

kde s nimi vzdám se temnotám.

Text a foto Roman Szpuk