Miniatury: Kreslí a chechtá se

26 ledna, 2020
13:00

Kreslí a chechtá se

Překvapil mě tu Tonda. Musím si dát pozor, počmárá mi uhlem každý papír, sebral mi čtvrtku á dvě, načrtl z okna krajinu, teď kreslí slunečnici, „dej to tý černý holce,“ přikazuje mi, má na mysli Nikolu z Volar, která sedí ve společenské místnosti u kluků co tu válí pinčes. Najednou se Tonda zvedne, jako by celý ztuhl úlekem, „jdu dolů,“ hlásí huhňavě a jeho tvář jako kulisa změněná k dalšímu dějství celá zvážněla a znavila se. Z nosu a úst mu tečou sliny na hustý vous a tričko, které skrývá pod rozhalenou flanelovou košilí. Jeho černobílá slunečnice má trochu rozpustilý výraz a džbán jako by rozšiřoval ústa ke sladkému úsměvu.

Tonda se chechtá a vzápětí kreslí další obrázek, před mým zrakem se náhle klene nahá žena. Mám pocit, že se tou kresbou vysmívá světu, jako by říkal: Tady to máte. A netvařte se, že o tom nevíte! Jeho ruka je lehká, nanáší linky, jako by o čtvrtku jen škobrtala, jako by se dotkla hladiny a zase by se vznesla co černý pták s úlovkem.

Hned k němu přisedám. „Na, dokresli to,“ ukazuje mi jakousi abstrakci. Pouštíme se do společného díla a už se chechtáme oba, prsty máme černé a když si bereme na pomoc barevné křídy, jsme i my pestřejší. I stůl je barevný a nakonec i podlaha, některé křídy jsme rozšlapali nebo je sfoukli z našich výkresů celé rozdrcené.

– – –

Tonda se vrací ke mně do druhého patra.

„Včera jsem viděl v očích rozbouřený Tichý oceán,“ oznamuje mi. „Hnala se tsunami, okolo kroužil při obzoru duch svatý, to když je vidět Jupiter, Saturn a Venuše, jejich souběh a Pluto se stáčí na periér, nejbližší místo na povrchu ke slunci, tam, kde bydlím, v Jindřichovicích sedm, u kříže, na kterém nic není, tam se lámou světy, na jih, na sever, na západ, na východ, severní a jižní pól. Je to slepá ulice. Je to slepé oko. Je to slepé střevo.“

Poslední věty mi Tonda sděluje na odchodu, otáčí se na půl hlavy stále dál a najednou húúú, zase se blíží. „Jestlipak víš, proč se neozývá ozvěna?“ ptá se a hned odpovídá: „Protože vysekali stromy, protože veverky tam vysázely oříšky a špačkové tam vysázeli bezinky.“ Zase odchází, udělá par čar na čtvrtku a je zpátky, sliní čím dál tím víc.

„Víš, co je nejzajímavější věcí ve vesmíru? Paměť světelného paprsku. A jestlipak víš, jak jsi starej?“, ptá se. A nedočkavě opět odchází k rozkreslenému obrázku. A přes rameno komusi odpovídá, možná už to já nejsem: „Jako Země.“

– – –

Ráno potkávám Tondu na kuřárně. Zapaluje si cigáro a mumlá: „Já si vezmu nejnešťastnější žebro na světě.“ O hodinu později vypravuje tento zajímavý příběh: „Oni měli mlátičku a nadělali z toho vejfuk, a ona přišla, že by potřebovala tu mlátičku, tak jsem jí řek, tady máš ten vejfuk, a udělej si z toho mlátičku, ty babo.“ A pak si povzdechne na chodbě při pohledu do rajského dvora: „Ony mi nejdou otevřít tuty vokna. Já tady totiž krmím vrabčáky a nejhorší jsou tu ty dvojitý okna, protože teďko se sem nedostanou ani pavouci, sakra!“

Rád rozvádí příběhy postrkované dopředu nečekanou logikou. „Víš, jaký mají vliv staré panny na bojovou morálku námořníků?“ ptá se mě. „“Staré panny chovají kočky, kočky žerou myši, ty žerou čmelákům hnízda, když je víc čmeláků, je i víc jetele, je víc krav a bejků, víc masa pro anglické námořníky před bitvou.“

A někdy přechází až do dadaismu. „Co udělá koza, když ji hlídá zahradní kůň?“ Když si člověk neví rady, odpoví zase tak trochu na odchodu: „Koza uhlí nežere.“

Jiný příběh mohu i v podobě krátké lyrické básně:

Vem kámen

a pusť ho,

to je příčina padání vlasů,

gravitace. Kdyby neexistovala,

vznášely by se ve vesmíru,

cestou na měsíc,

za broušenými kameny,

vesmír je věčný,

čas i prostor,

člověk věčný není.

– – –

Následuje další a další Tondova návštěva horního patra, kuřárny i společenské místnosti. „Pamatujte si, že žádnej Žid nikdy nechodí brečet na svůj vlastní hrob,“ poučuje kohosi a pak se sklání nad Nikolou.

„Víš, co je monte?“ ptá se.

„Jogurt,“ odpovídá Nikola.

„To je zárodek úhořů,“ poučuje ji Tonda. „A ty jsi panenka, zroditelka úhořů.“

Ale pak se obrátí na romskou pacientku Evu, která v nervozitě podupává nohama. Žebrá cigára, vysypává z vajglů tabák a na hlavě má rozčepýřené černé vrabčí hnízdo. „Ty jsi opice,“ osočuje ji. „Skáčeš po stromech. Měli by tě dát na karanténu.“

„Magore!“ oplácí mu Romka.

Pak Tondu potkávám u automatu na kávu. „Stojím na jedný noze, protože mám žízeň, říká mi. Pak automat vytrhne ze zásuvky. A rázem jsme několik dní bez kávy.

– – –

Kreslíme s Tondou vedle sebe. Toník zalil akvarelové barvy limonádou. „Jak to pěkně pění,“ libuje si. Maluje abstraktní krajinu. „Souboj titánů,“ komentuje to. „Tady je motýl, tady prase.“ Nejraději načrtáváme nahé ženy.

„Jedna a druhá ty ženský vypadaj stejně a všechny do sebe zepředu pasujou,“ rozjímá Tonda, když si předtím roztrhl celé tričko. Je mu horko a látka je mu těsná. Potí se. Slintá. „Ženskou nemůžeš posadit na rozpálenou plotnu, ale na stůl ano, protože stůl má čtyři nohy. Ženy špatně rodí, protože chodí vzpřímeně, hovno dělaj a doma lezou po čtyřech.“

Pak vzpomíná na své narození. „Když jsem se narodil, tak bylo takový sucho, že mě museli koupat v suchý vodě. Dávali mi suchou kaši. Neměl jsem dobrý známky. Styděl jsem se za svý rodiče, nevěděl jsem, komu jsem se narodil.“

– – –

Tonda všechno odnáší. Na poslední chvíli si všimnu, že mizí s válečkem na nudle, kterým si vyrábím z keramické hlíny plášť na výrobu hrnečků. Pak ukradne někomu limonádu a nakonec i kytaru. Venca u něj najde svůj sešit i s napsaným životopisem.

Ráno přišel na rozcvičku i náš spolubydlící depkař Pavel a naříkal, že mu někdo odnesl rozečtenou knížku. „Měl jsem tam záložku,“ vzdychal a pomrkával nesmělýma očkama.“Klidně bych tu knížku někomu dal, ale neměl jsem ji dočtenou. Byla zajímavá.“

„To byl asi Tonda,“ řekl jsem a pracovní terapeutka dodala: „Nenechávejte nic na stolech. Tonda je nemocný člověk, co vidí, to sebere, bude to mít dole v aktovce, je teď na tom špatně, za pár dní to bude jiný člověk, uvidíte sami.“

Tondova hektická činnost se postupně mění ve zlobu. Když mu někdo dá cigaretu, vyhodí ji do vzduchu nebo zlomí. Jak se někdo objeví u jeho tvůrčího stolu, je zle. Míří sem ta hubená žena zespodu s nakrátko střiženými vlasy se stařenkou, kterou tu učí psát jednoduchá slovíčka, sčítat a také spolu vybarvují mandaly. Tonda je řevem vyhání, obě zakřiknuté ženy s omluvným úsměvem odcházejí, pak se Tonda vrací, chce nám nabančit, vyzývá nás, abychom si sundali brýle, že nám jednu vrazí, chystá se všechno oznámit sestrám, aby nás mohli zatknout.

Na společné komunitě chvíli nemlčí. Sestry se snaží zadržet smích. Mají kamenné tváře. „Máte nějaké problémy? Nelíbí se vám něco, ztrácí se vám věci z ledničky?“.

„Mně se nelíbí, že nedopalky házej do těch nádob a kotelník to musí přebírat,“ melduje Toník.

„To jsou popelníky, dědo, ne kotelníky,“ směje se Nikola.

– – –

Tonda zpomaluje. Vychází k nám do horního patra čím dál tím méně. Podám mu čtvrtku. Už jen á čtyřku. Udělá tři čtyři čáry. Náznak čehosi, co už nerozvine. Pohyby zpomalují a ze zpráv jedné lidské duše se zachovávají už jen torza a stále menší zlomky.

(poděkování za pomoc při zaznamenávání Tondových hlášek děkuji spolupacientům Nikole, Martinovi a Jirkovi).

Text : Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/leden/miniatura_nedele{/gallery}