Miniatury: Tekuté písky

2 února, 2020
13:00

Tekuté písky

Stoupáme nad Divišov. Kousek pod lesem nacházíme uprostřed rozlehlé louky ukousnutou zaječí hlavu. Je ještě měkká, všude kolem ní se temně červenají kaluže krve. Tělo beze zbytku zmizelo. Zřejmě si ho odnesl do úkrytu nějaký predátor a kdo ví, třeba ještě teď na něm hoduje a jedním okem nás zaměřuje. Fenka Zuzanka skáče po hlavě zajíce, chce ochutnat krev, líznout si. Napomeneš ji a pak už je Zuzanka klidná, dívá se ustrašeně na paničku. Pouštíš ji z vodítka, využívá volnosti a mizí mezi stromy. Bereš tu hlavu do dlaně, díváš se na ni jak Hamlet na lebku. A pak ji neseš do lesa. Trochu se tomu divím, ale jsi dcerkou myslivce, nebojíš se těl zabitých zvířat.

Míjíme mraveniště připomínající ohromné konglomerace. Jsou to jakási trojměstí. Jednoduché homole se rozrůstají v hřebenová horstva. Jedno z mravenišť se podobá vrchu Raná v Českém středohoří. Třeba tam mravenci trénují na rogalech nebo na padácích? Zahrabáváš zaječí hlavu do země. Docházíme k samotě u Záluží. Je to zlověstné stavení. Za ohradou kulhá koník. Má svěšenou hlavu a podle svalstva trpí podvýživou. Hned vedle visí v pletivu za zadní běh kostra srnky. Je ožraná zvěří a jistě tu hnije déle, než hlava zajíce, vidím hrudní koš místy pokrytý plísní. Těžko říci, zda se v předsmrtném děsu umlátila k smrti nebo její trápení ukrátila nějaká šelma.

Scházíme přes Milčice ke Tvému pozemku. Rozděláváme mezi křovisky a pod holými korunami starých ovocných stromů oheň. Chtěli jsme si opéci špekáček a jablko, ale uzeninu jsme doma zapomněli. To nevadí, díváme se do kraje na druhou stranu údolí nad Divišovský potok, proti jehož proudu letí jakýsi dravec. Nad hřebenem visí ve vysokých průsvitných mracích malátné slunce. Je ticho.

Povídáme si o nicotě, která na nás sestupuje někdy po ránu. Není ve světě nic, čeho bychom se v naší křehkosti mohli zachytit. Ten prožitek trvá sotva dvě vteřiny. Možná je to miniaturní černá díra potulující se světem, zbytkový chaos, který zapříčiňuje přírodní katastrofy, epidemie a rozpoutává válečné vřavy. Její gravitace do sebe vtáhne vše, čas i prostor. Jako poslední bude pohlcena láska.

V nočním snu se ocitám na břehu Luzenského potoka. Mířím ke hranici a udivuje mě, že jdu po proudu. Jako by se překlopilo rozvodí. Přeskakuju na druhý břeh. Mé nohy svírají tekuté písky, nemohu se z nich osvobodit, jako bych měl utonout v bažinách. A potok jako by chvílemi nevěděl, jaký je jeho sklon, zda do Německa či k Březníku. Taková nejistota. Nebloudím totiž já, ale samotný potok. Zhroutil se mi celý svět a k tomu ten dotěrný písek, nemohu pořádně udělat krok.

Text : Roman Szpuk a Dagmar Heberleinová

{gallery}Jitka/rok2020/unor/pisky{/gallery}