První letošní hřmění
Po louce od Nuzerovské stráže sestupuje další vlna mlhy. Sedíme s básníkem Robertem a jeho ženou Olinou na lavici pod střechou jejich chalupy v Prostředním Krušci. Mlha se nezadržitelně blíží a pak nás zahalí. Cítíme tah vlhkého a chladného vzduchu, která rozezvučí zvonkohru. Její tóny doplňují zpěv ptáků, kteří už v těchto dnech naplno rozehráli svůj koncert.
Dorazil jsem úplně promočený, cestou hustě pršelo. Teď už déšť přešel. Moje bunda se suší u kamen, také tričko a batoh. Olina nám vaří kávu. Čekal jsem Robertův vodopád slov, vždy se chce podělit, co všechno objevil ve světě poezie, ale spíš mlčíme a vychutnáváme klid. Pak jdeme dovnitř do světnice, Olina nám přináší míchaná vajíčka a párky. Hodiny tikají. Ptám se Roberta, zda tu v důchodu budou žít trvale. Přitakají, že ano. Znovu se dává do deště, je to prudká přeháňka, i krupky odskakují.
Odpoledne mě Olina veze na křižovatku u Radešova. Stopuju na Kašperské hory, zastavuje mi silný starší pán. „Jedu jen pro benzín,“ říká. „Ale vezmu vás až na výpadovku na Stachy.“ „To jste hodnej,“ odpovídám. „Nejsem hodnej,“ on na to. „Mně je jenom všechno jedno. Jsem flegmatik. Nic neposlouchám, nic mě nezajímá.“ Chvílemi zívá. Nebo si pobrukuje nějakou písničku. „Já bych spal jako medvěd,“ dodává na vysvětlenou.
Vzpomínám na poslední výlet s Klubíčkem v Českém středohoří. Dojeli jsme do Hlinné a odtamtud jsme vystoupali na vrch Hradiště. Bylo už k večeru, slunce klesalo někam k Milešovce. Hluboko pod námi jel po louce traktor a na úpatí dováděl černý a štíhlý kůň. Byli tam vlastně dva koně, ale ten druhý hnědobílý stál v klidu. Někdo na něm seděl a mezi oběma koňmi pobíhal pes. Občas až k nám nahoru dolehl jeho štěkot. Cítil jsem z té scenérie pokoj, prostotu čirého života: Pomalu jedoucí traktor, skoro se zdá, že stojí, za několika řadami křovisek poskakující kůň, pes, jeden nebo dva lidé. A domov, kam se všichni večer vrátí.
Slunce brzy zapadne, sestupujeme dolů k autu kolem Sochy bájného Středohora, kterou vytvořil akademický sochař Libor Pisklák. I tady na Šumavě jsou taková klidná místa.
***
Klišíkovi nejsou doma. A já tolik potřebuju s někým mluvit. Sedím před chalupou s petkou piva, kterou jsem jim přivezl. Černý pes, který mě vítal divokým štěkotem, ulehl na zem. Kéž by se se mnou podělil o trochu klidu, který má v sobě. Za mými zády v rohu plotu kvetou sněženky. Skoro u mých nohou stojí kohout a na trámu se uvelebila jeho slepička. Chvíli si oba čistí peří. Pak kohout kokrhá. A slepička přivírá oči. Po chvíli popojdou ke sněženkám. Kohout rozhrabe hlínu a galantně ustoupí stranou, slepička vyzobává z hlíny.
Píšu zprávu Klišíkům, že jsem tu byl. Pokládám petku k jejich dveřím, zatěžuju jí lístek s mojí zprávou. Už jsem na odchodu, když tu se na obzoru objevuje Ferry. Tlačí kolo. Má velkou radost, když mě vidí. Zve mě dál, otevíráme petku a za chvíli je tu i Ondra. Jeho pohublá tvář se v bohatých vousech doslova ztrácí. Ferry mi chce ukázat nové obrazy od Ondry, ten se brání, vzteká se, nakonec souhlasí. Ondra své obrazy stále dokola přemalovává. Jsou to zvláštní abstrakce, Ondra se zlobí, že v jednom z obrazů nevidím tvář samoty a ve druhém Krista. „Tady je Kristus,“ ukazuje mi na dálku ze své židle, „a Bůh ho drží za bradu a říká: Co je, vole? Co je?“ Poslední slova už křičí. Jiný obraz vznikal ještě za života otce obou bratrů. V obrazu, který lze libovolně natočit, jsou zřetelná dvě oka. Tatínek, snad už z lůžka, těžce nemocný přikazoval Ondrovi: „Tam udělej oko. Ještě jedno oko.“ Ferry pak vzal dva napínáčky a zapíchl je doprostřed obou kruhů. Přišla k nim tenkrát jedna kamarádka. „Zhasni“, přikázal Ferry. Dal kamarádce do ruky zapálenou svíčku a přikázal jí, aby postoupila blíž k obrazu a pozorovala tajemný svít v obou napínáčcích. Jenže v tu chvíli mu vzplály vousy. Obraz se rozzářil, a když se konečně plamen podařilo uhasit, celý zhasl.
Jdeme s Ferrym ven na záchod okolo chléva. Ferry mi hrdě ukazuje vola, který má táhnout jeho perpetuum mobile. To vozítko podobné jakési lodi vepředu s řídítky z motorky by mělo mít ještě vzadu dvě veliká kola, letecký motor, Ferry už ho má koupený, energii by měl dodávat solární panel. A celé to dílo by mělo být završeno skleněnou střechou. Trochu nereálné sny. Venku opět leje. A najednou se odněkud z východu ozve hrom. První letošní bouřka. Projede mnou chvění, zmocní se mě nadšení, které ale brzy vsakuje vyprahlá půda mého nitra. Pak mi Ferry ukazuje časopis Lípa, vydávají jej proruští aktivisté a nachází se v něm verše mnoha básníků. Ferry není proruský, ale jako pravý poeta chce číst díla svých ideových protivníků. Rozumím mu, ale Ondra pro to nemá pochopení. Je vzteky bez sebe, křičí, že všechno spálí, vybíhá ven, vrací se, pak mizí na pumpu pro placku vodky. My jdeme s Ferrym v dešti do Volar do hospody Chata u nádraží.
Ferry mi vypravuje příběh o svém známém. Zvláštní člověk, kterému říkali Namasté, což prý znamená v sanskrtu pozdrav či projev úcty. Namasté byl invalida bez nohy. Nikdy nepřemýšlel nad duchovními otázkami. Dostal se nějak k Ferrymu, který nemá ruku. Mohli se navzájem pochopit. Ferry mu půjčil knihu Sen devíti z oblaků. A Namasté té knize propadl. Když přišel znovu k Ferrymu, držel tu knihu v ruce ohmatanou, zbyl z ní doslova salát, jak v ní stále listoval. A jen mlčel. Dočetl se o významu mlčení, tedy když se ho Ferry na něco zeptal, vytáhl štos papírků, zalistoval v něm a s podivnou neomylností mu ukázal odpověď. Přitom řekl jen: „Namasté“. V hlubokém přesvědčení o reinkarnaci chtěl poté vše uspíšit. Snad toužil po tom narodit se znovu a mít obě nohy. Skočil z Bechyňského mostu, ale zachránili ho. Pak se pokusil zabít skokem pod auto a také tentokrát vyvázl životem. Počkal na zimu, až voda zamrzne, a znovu skočil z Bechyňského mostu. Přežil. Až v nemocnici ze sebe strhal všechny hadičky, na které byl napojený, a podařilo se mu potkat smrt.
Text a foto Roman Szpuk
Popis k fotkám z Českého středohoří a Šumavy:
1) Pohled z Hradiště na Milešovku a Kletečnou
2) Hlaváček jarní na Tobiášově vrchu
3) Oslíci pod Milou v Českém středohoří
4) Jaterník podléška kvetoucí hojně v Českém středohoří
5) Pohled z Lafitovy vyhlídky na Sedlo
6) Amálino údolí na Šumavě
7) Volarská chalupa s koníky
8) Slepička a kohout u Klišíků
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
