Miniatury : Únor

22 února, 2025
09:00

Únor
(pouť na Cazov a Věnec 15. a 16. 2. 2025)

     Krajina je zapadaná sněhem. Pod novou vrstvou prašanu se ukrývají zamrzlé louže. Kdybychom tudy šli před pár dny, brodili bychom se vodou a bahnem, nyní nám co chvíli hrozí pád na ledu. Corliss strká čumák do sněhu a divoce hrabe. Když myšku nechytí, alespoň se v bílé záplavě vyválí. A už je na všech čtyřech a kouká upřeně na kraj lesa jako já. Ozývá se odtamtud divoký řev nějakého zvířete, mohl by to být pták nebo srna zmítající se v zubech predátora. V jinak tiché krajině se křik strašidelně rozléhá, pak umlkne a my pokračujeme v cestě k soutoku Mechového potoka a Řasnice.
     Konečně jsme v místě, kde se oba potoky slévají, ohmatávají se poklidnými proudy a spojují své síly. Vede tudy zemská hranice a jako vzpomínka na světovou válku tu zůstal jen starý pontonový most, který tu vybudovali během osvobození Američané. Tady je čas k odpočinku. Připíjíme s Klubíčkem všem odvážlivcům, kteří se tudy pokoušeli dostat na Západ. Stébla dosahují ze břehu až k hladině, pohupují se v klidném a mrazivém vanutí pod tíhou ledu, který se na nich usadil v podobě skleněných zvonečků. Mohly by to být i nástrahy pro ty, kdo se pokoušeli dostat tajně za hranice. Zavadí o ně, zacinkají a prozradí úmysl. A pak už to máme kousek k pomníčku Bohumila Hasila, bratra slavného Krále Šumavy Josefa. Stojíme u něj a díváme se do mělkého údolí Mechového potoka. Bohumil a Josef se tenkrát vraceli z Německa do Zábrdí pro Bohumilova ročního synka, oba šli kousek od sebe, ale padli do léčky a Bohumil během přestřelky zemřel. Josefovi se podařilo utéci zpět do Německa.
     Bloudíme mezi kamennými valy, které kdysi oddělovaly políčka horalů, tady už není ani jedna lidská stopa. Starý přemrzlý sníh nám křupe pod nohama. Měníme směr, všechno je tu sobě navzájem podobné, kamenné snosy, zdivočelé stromy, v dáli modravé hory dotýkající se nízkých mračen. A už jsou tu základy stavení, jediná vzpomínka na zapadlou obec Horní Cazov. Stromy jsou mnohde rozlámány vejpůl, jako by je někdo zkrušil ve stařeckém růstu, kmeny jsou rozložené do vějířů, kdo ví, oč tu někdo hrál karty, zda vyhrál a zmizel někam do zmrzlých plání. Jinde se zdá, že do dřevěného jádra zabloudil meteor, možná tam ještě chvíli žhnul a peň jej zarostl, obalil vlastním tělem a nyní se vesmírný kámen dere ven a kreslí barevná srdce obklopená hlavami velkookých ptáků.

***

Mrzne a cesta na Věnec neúnavně stoupá. Přes cestu nad námi přebíhají dvě srnky, Corliss začíná jančit jak zdivočelý kůň, chce se za nimi rozběhnout, kňučí, nedochází jí, že je uvázaná na vodítku. Docházíme k prameni, je tu ledem obalený vodní mlýnek, rampouchy jej sevřely do pout a čas jako by se zastavil. Ale voda proudí pod ledem dál. Je to skrytý čas, který pracuje pro les, čas únorových mrazů, kdy se barvy spokojují s odstíny modré, bílé, šedé, v některých kmenech hnědé. I v něm stejně jako na cazovských pláních vyčkává, co přinesou příští dny. Může čas vyčkávat?
Pokračujeme v cestě vzhůru, Corliss vleče za sebou Klubíčko, která je nastydlá a špatně se jí dýchá. Také já jdu dost těžce, těsně pod vrcholem se rozmýšlíme, zda to vzdát, či ne. Nakonec překonáme i dávný kamenný val někdejšího hradiště. Díváme se do dálky, nemluvíme.

Text a foto Roman Szpuk