Nad lesy plují tři krkavci
K ránu se noc vyjasnila a srp měsíce přijal moje pozvání, čistí zarostlé svahy mého nitra. Teplota klesá, oči si zvykají na hvězdy jak na drahokamy: hledej svoji budoucnost, je-li jaká. A ráno slunce taví led na okně. Krůpěje se třpytí v mnoha barvách, sjíždějí po skle dolů. Ženich přichází. Na pletivu plotu se chvějí drahokamy v prstech chorobných hráčů. Poslední sázky doprovází přísným pohledem král. Kape z rampouchů. Někdo vyznačuje hrob?
Sedíme s Klubíčkem na slunci, čteme si verše Lucie Fríbertové, studentky, kterou před rokem zastřelil na filosofické fakultě šílený střelec. Pijeme Modrý Portugal. Sníh oslnivě září. Napiš na to haiku: vybízí mě Klubíčko.
Sníh oslňuje –
jen na dně číše
temně rudé slunce.
***
Nad lesy plují tři krkavci. Kde se asi ukrývá Noe? Kde se potí jeho dlaně, ve kterých uvízlo černé pírko? Je večer, na severovýchodní straně se po západu slunce zvedá modrý stín Země a nad ním Venušin pás, celý růžový. Tam ještě dosahuje jas slunce.
Ráno je jasno, za svítání teplota prudce stoupla ze -4,2 °C na 1,1 °C. Relativní vlhkost naopak klesla z 81% na 31 %. Srp měsíce doostřen je užší. Slyším v duchu verše Lucie Fríbertové:
Co když právě vítr je
to, co miluji nejvíc?
Co když to vše ustane?
Přestane svítit měsíc?
Že by to snad konec byl?
To se mi nechce věřit.
Já nechci ztratit těch pár chvil,
kdy měli jsme chuť přežít.
***
Za další dva dny jsme odjeli daleko na sever. Po prohýřené noci mě Klubíčko dovezla pod horu Luž. Spěchám v pološeru vzhůru, jako bych byl zase mladý, vím, že předhoním i slunce, které se zatím ukrývá za horami. Vrcholek je pokryt ledovou kápí, po cestě se nedá jít, musím přímo lesem po kamení, kořenech, klaccích a listí. A všude v údolí leží mraky, z nichž vystupuje Ralsko, dvojhrb Bezdězu, dále k jihu Klíč a ještě dále Sedlo a Milešovka. Na všech těch horách jsme už spolu stáli. A teď tu vystupují z mořské hlubiny noci, ztišené, zčernalé majáky. Lze dohlédnout z vrcholu na vrchol.
Za Ještědem se rozhořívají červánky, zpoza obzoru se do nich promítají stíny mračen jak zapadlá oční víčka. Fouká teple od jihu. Jitřní srpek měsíce se ještě přiostřil, zduchovněl, vzdal se hmoty ve prospěch tajemství, kam zmizelo těch pár chvil, kdy měli jsme chuť přežít.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
