Vyhořelý domov
Jedeme pomalu přes železniční přejezd. Drncá to námi i protijedoucí oktávkou, kde se směje za volantem mladá jeptiška.
***
Přijíždíme do Lužických hor do penzionu Na Celnici. Dozvídáme se, že o pár chalup níže vyhořel starý pán. Už nebyl skoro soběstačný, ale za manželkou a dětmi do Prahy nechtěl, toužil dožít tady v horách. Nadýchal se zplodin, hasiči přijeli skoro pozdě, někdo je poslal na Horní Světlou, ale tady je Dolní Světlá. Kdo jen je poslal někam jinam? Snad prý starostka. Silnice je tu úzká, podél hasičských aut se jen těžce protáhla sanitka. Teď staroch leží v nemocnici. Kam se vrátí?
„Prý to chytlo od cigára,“ říká kdosi a další host upřesňuje: „Ne. Bylo to od kamen. Prohořela zeď, hasiči mají na svých stránkách fotky.“
„Tihle staří lidé už si neuvědomují, že jim docházejí síly. My jsme dědu také odsud horko těžko dostávali. Pojedeš do důchoďáku, řekli jsme mu. Ne. Prostě pojedeš. Ne. Tak jsme ho odvezli násilím.“
„On už to tady chtěl zabalit.“
Z chalupy zůstaly jen obvodové zdi, u kterých zůstala čubička, kterou měl jako nejbližší bytost.
„Naháněli jsme ji,“ vypravuje o psíku majitelka penzionu Iveta. „Vzal si ji soused, že prý má jen kočky, ale utekla mu zpátky.“
„Setrvá u svého vyhořelého domova,“ říkám si v duchu.
***
Vylézáme na věž rozhledny na Hvozdu. Schody k ní jsou zaváty sněhem pokrytým úlomky námrazy. Ale Němci nechali věž odemčenou. Stoupáme po schodech vzhůru, cítíme stehna bolavá po milování i po namáhavém výstupu zledovatělou cestou. Nahoře jsou okna pokrytá námrazou, boucháme do oken a námraza zvenčí opadává. A pak se dostáváme na samotný vrchol. Fouká tu mrazivý a vlhký vítr, oblaka se o nás otírají a mohutná námraza tu místy dosahuje síly až tři čtvrtě metru. Stoupám si co nejvýš, až tak, abych se dostal nad ochranné cimbuří. Nastavuju se celý tomu studenému vanutí, cítím, jak mi mráz proniká skrz bundu i svetr až na tělo. Je to zvláštní, tento druh zimy je snesitelnější než nehybný ledový vzduch někde v mrazové šumavské kotlině. Vrchol Luže se ztrácí v mračnech, v údolích neleží skoro žádný sníh a leckde se na loukách a lesích objevuje matný svit zastíněných paprsků slunce. Za vrcholem Hvozdu se v závětří točí páry, tancují v tichém vytržení.
Pokračujeme po hřebeni na Hochwaldbaude. Jsme tu zprvu sami, upíjíme drážďanské pivo Rubin z pivovaru Feldschlößchen. Skrz okno se díváme, jak se věž rozhledny zvolna ztrácí v mračnech. Přichází parta německých turistů, objednají si cosi, vtom se něco stalo, číšník pobíhá po lokále a telefonuje záchranné službě. Ve vedlejší místnosti zvrací nějaký muž. Je to vážné, na vrchol přijíždí sanitka a hned ji následuje vrtulník, visí ve větru nad vrcholem, vrtule víří sněžný prach a po laně se spouští osoba v červené kombinéze. Je to mladá půvabná doktorka, pospíchá po schůdcích do chaty a usmívá se na nás. Tou dobou už opatrně scházíme dolů a jen tak tak uhýbáme záchranáři jedoucímu vzhůru divoce na čtyřkolce a dvěma dalším sanitkám. Pak je slyšet opět vrtulník. Blíží se k hoře, ale nakonec se obrací a odlétá. Zlověstný pocit. Jeho mise už byla zbytečná. Zemřel ten muž? Vyšel nahoru vlastními silami nesnadnou cestou a na vrcholku zemřel? Jako by rozevřel křídla a zmizel svým přátelům a blízkým, rozpustil se v těch mracích, které zas halí celý vrchol Hvozdu.
***
Na stole leží mé brýle. Jedna stranice trčí do vzduchu.
„Koukej, tady ti kulhají brýle,“ říkáš zamyšleně.
Uklízíme pokoj. Vracíme se do Prahy.
Na záchodě v metru stojím frontu, dva bezdomovci obsadili kabinky, asi se tu zahřívají. Přichází malý muž v reflexní vestě, také potřebuje na velkou, chodí okolo řady umyvadel a ukazuje mi, jak rukou zapíná na dálku jednotlivé kohoutky. Voda se z nich spouští jako prameny, kolem kterých prošel Mojžíš.
V nákupním centru leží na záchodě krabice, v ní někdo zanechal staré křápy. Jede vláček nákupních vozíků, vzadu bliká výstražné světlo. Kolem mě přebíhá chlapeček, ze složenky má složenou vlaštovku. Přijíždíme na předvánoční Václavák. Jen s obtížemi se prodíráme davy lidí, cizinců, černochů, muslimů a Ukrajinců. Muž drží v ruce světélkující kytici balónků, Cikáni vyhrávají ostošest, stačí jim dvě kytary a dřevěný buben. Mezi naslouchajícími lidmi a hudebníky prochází muž s tyčkou, na kterou nasadil santa klausovskou čepičku. Vede za sebou turisty. Proplétám se kouřem, který vychází ze stánku, v němž kdosi cosi smaží, koše přetékají odpadky jako v pohádce Hrnečku vař.
Vstupujeme do setmělého chrámu Panny Marie Sněžné, tady je ticho, jen u vchodu se mihotají plamínky svíček za euro nebo dvacet korun. Kříž u oltáře je osvětlen, z dramatických soch světců jsou vidět jen stíny a na vysokou klenbu dopadají světla z Národní třídy, kreslí další žebroví. U věčného světla prosím letmo: Pane, ujmi se mě, v duchovní tmě nenacházím už žádná slova modliteb. Ať řeknu cokoliv, vše je zbytečné, už tak často řečené a marné ticho za tím je jen vlečkou mlčící, marně očekávané odpovědi.
Na Staromáku se až motá hlava, nejdeme tam, kam chceme, ale kam nás tlačí zástupy. Tancují tu dokola krišnovci jak v infernálním malstrómu. Mám pocit, že jsem se octl v pekle. Musím si tě hlídat, kráčíš mi po boku tu po levé, tu po pravé straně, vždy když se na tebe ohlédnu, dívám se na tu špatnou. I Karlův most je přelidněný mladými turisty, kteří si tu pořizují selfí s Pražským hradem v pozadí. Nad hlavami nám stojí nehybné sochy jak majáky, svatá Luitgarda se dotýká Ježíše, který se k ní sklání z kříže, bere její srdce, vkládá si je do své hrudi a do její dává své. Jak něžný děj tu ustrnul v kameni, i andílci k sobě tisknou tváře.
***
Sedím v hospodě Na Koreji. Piju pomalu. Venku se snáší sníh do vlasů dívek. Došly mi mentolky. Ester a Káťa si navzájem ukazují asymetrická tanga s ornamenty motýlků, nasazují si masky koček, natahují si rukavice s drápky, jedna z nich mě škrábe po pleši.
„Začalo sněžit. Autům to klouže,“ píšu ti esemesku.
„Víš, Romčo, mě už zajímá klouzání jinde,“ odpovídáš mi tak, aby mě bodlo u srdce.
***
Stojím ve tmě na ochozu. Jak daleko je vidět. Vítr sílí, lomcuje černými konturami smrků, za nimi vychází narudlý měsíc. Prodírá se vysokými mraky, nic jej nezdrží na jeho pouti.
Les šumí stejně jako v jiných horách, lesy se vždy dorozumějí, s lidmi je to horší. Co chvíli se v dáli objeví světelný bod, někde tam jedou auta. Zasvítí a zase zmizí. Lidé jsou na cestách, míří ke svým domovům a úplně vzadu se nad obzorem táhne světlá stopa, to se od mraků vpíjí život noční Prahy, tam někde jsi i ty.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
