Těžké je svítání
Projíždíme Českým středohořím do Krušných hor. Den sklání své pozdní čelo k obzoru. Milešovku obtočil pás slunečního svitu. Ponechal vrcholek ve stínu, stejně tak úpatní lesy i nás na osamělé silnici. Někde na druhé straně se v mraku vytvořila dlouhá škvíra, ranou vytéká sluneční bronz. A ten pás zůstává na svém místě, jen se trochu rozšiřuje, jak dýchá poranění mraku. Jako bys kolem proběhla s širokým šálem, který uvízl na větrem svlečených korunách stromů. A ty už ses ukryla kdesi za horou, kde jsem toho prožil tolik, že ani celoživotní pobyt na jiné hoře by se tomu nevyrovnal.
Tu se mi vybavil sen. Stojím na vrcholku té nádherné hory a vidím stoupat nad obzor dvě slunce najednou. Jedno, to vpravo je výš, druhé níž. Jsou částečně ukryta za bezlistou korunou buku. Vyšší slunce na sobě nese černý stín trojlístku, to nižší stín lipového listu. Vypadají jak karetní symboly. Copak může něco vrhat stín do slunce? Co se stane se stínem, který padá do toho žhavého zdroje světla? Nezanikne-li v něm, jsou to vůbec slunce?
***
Těžké je svítání v osamění na břehu rybníčku. Vydechuju cigaretový dým nad hladinu, za holými korunami buků svítí jediné okno Staré myslivny. Tam ležíš, myslíš možná už na jiného, já tu s hladinou vedu monolog. Jehličí tvoří potrhaný věnec, jehož středem podplouvají těžké mraky. Možná to mohl být vavřín pro vítěze, ale je to jen rozpadávající se ozdoba hrobu, ve kterém byla pohřbena i ta nejzářivější z hvězd.
Nad černý rybník z mého chřípí
stoupá cigaretový dým,
okno samoty do šera svítí,
hladinu temný mrak pohladil.
Louku šedivá mlha máčí,
zima zalézá za nehty,
nad hlavou sviští mi křídla ptačí.
Prosíš mě: Ještě se nadechni.
***
Toužili jsme osamět s buky v mlze, ale obloha se pozvedla a už se jen dotýká vrcholku Bouřňáku. Obcházíme pokroucené kmeny, které strnuly v pózách patetických i tragických. Disputace o dávných časech umlkla chvíli předtím, než jsme sem vstoupili. Možná jsme přišli nevhod, nevyzpovídali jsme se mnichovi u vstupu do této svatyně, jak se to kdysi dělávalo před výstupem na horu Sinaj. Přehlédli jsme ho a nemohli jsme tak očistit svá neupřímná srdce, která z nás činí dvě osamělé bytosti. Co zbývá, než dojít k jednomu z těch vzácných stromů a přiložit dlaně.
Strážce buku zkroucený v křeči
mi salutuje chorošem,
hladím kůru, prázdné dlaně léčím,
listí mi haraší pod krokem.
***
Na Cínovci fouká mrazivý vítr. Celá ta ves má domky rozházené po pláních, daleko od sebe, prý aby se za větru nešířil požár, kdyby v nějakém z domků vzplál. Někdy je ale dobré, přenese-li se požár z jednoho srdce na druhé. Tak ve vichru času ožívají lidé láskou.
Hřbitov jako by přitahoval mráz. Obcházím reliéfy na náhrobcích otlučené už tolika vichry, oloupané námrazami, jak se tu usazuje mrznoucí mlha tlačící se sem okolo kostela. Ten sám v čele hřbitova proráží jako loď protivětrem zasmušilou krajinu Krušných hor. Je zamčený, nemohu pohlédnout do Tváře Boží. Ale na dlouhé čekání je tu příliš chladno a nízkým sluncem prorůžovělé mraky to nezachrání.
***
Na Grűnwaldských pláních trčí osamělý uschlý strom, který se na tvých dvanáct let starých fotkách ještě zelená. Včera tu rozpínal prázdné pahýly větví, dnes na něm sedí nějaký pták jako na pozorovatelně. Pak docházíme až ke břehu Flájské přehrady. I její vody jsou temné, vlnky šplouchají na břehu tak tiše a hned umlkají, jako by se zalekly toho, co prozradily:
Prošla jsi kolem mě, nevšimla sis
v bělostných šatech svatebních,
že vlnám tu na břehu sčítám vrásky.
V šplouchání pěny můj povzdech ztich.
***
Vystupujeme k hradu Rýzmburk. Na prudkém svaru roste buk, mohutný kořen má zaťatý hluboko pod sebou.
„Dlouhý pařát.“
„K obejmutí. Kráska a zvíře v nás.“
„Zvíře tuším, ale z krásky vidím jen potrhané listí šatů.“
„Vidíš dobře.“
***
Evangelický chrám Vzkříšení v Hrobě je zpustlý, vymlácená okna zatloukli prkny, marně se snažím podívat se dovnitř klíčovou dírkou ve vratech. I ta je zaslepena. Hladím kameny z porfyru, jež jako by byly vylámány ze skal na Pramenáči, ke kterým jsme se spolu tiskli obklopeni ojíněnými stébly trav. Přikládám
k nim ucho, zda neuslyším hlas zevnitř a myslím na podivnou houbu měkkouše kadeřavého, ke které jsem se skláněl na stejné hoře. Vtom se třicet metrů nad našimi hlavami ozývají věžní hodiny. Jdou naprosto přesně. Kdo je asi chodí natahovat? Kdo pečuje o čas hledající azyl v tomto zpustlém chrámu? Naše lidská díla propadají zmaru, ale čas běží dál zahřívaný teplými božími dlaněmi…
Chrám okna má prkny zatlučená,
oslepnu dírkou klíčovou,
jen hodiny na věži odbíjejí léta,
hodinou za hodinou k smrti zvou.
***
Volali mi na stanici z České televize. Nechal jsem mobil vyzvánět. Pak to utichlo. To blaho. Vyšel jsem do lesa na jihozápad od stanice. Vítr hučí v zasněžených smrcích o poznání temněji. Malý Polec ztěžkl sněhem, který mi křupe pod nohama. Z kmenů popadaných přes Losenici visí rampouchy. Vidím v duchu žínku běžící podél nich s kovovou tyčkou, zvoní to, tóny se rozpouštějí v červeni vody, která vyniká uprostřed čerstvého sněhu. Zatím se tu stopami nestačila zapsat ani zvěř.
Slunce matně prosvítá hustou sněhovou přeháňkou. Protlačuje se vánicí z posledních sil. Během eucharistických zázraků zjistili vědci, že se hostie skládá ze srdeční tkáně, živé ještě, ale už ve stavu agónie.
***
„To usínání osamělé je jako by mělo být na věky. Probouzet se má smysl jen vedle někoho. To je asi zákon pozemského života, neboť toužíme žít s někým, až smrtí musíme projít sami. Teplota klesá. Je -8,4 °C. Občas poryv zvíří sníh. V noci jsem chvíli stál na ochozu jen v trenkách a v tričku, chodil jsem bos sněhem, strašlivá zima prostoupila mé tělo nezvladatelným třesem.“
Já neumím klidně bdít,
jak hvězdy dovedou,
mrak převaluje se v peřejích,
zrůžověl zlou hrou,
zahalil hřeben na hranicích,
tmu v sobě pochoval,
budoucnost je plná svící,
jejich chvění prázdný sál.
Text Roman Szpuk, foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
