Dušičkové inverze
A zase stojím uprostřed noci na křižovatce na Hrbu. V korunách stromů vládne klid, nad nimi pálí hvězdy neviditelné dlaně, někde v údolí leží oblaky, ale v úplné tmě je nevidím. Vtom se ozve nade mnou chvat.
Slyším, jak noční pták máchá křídly,
do nástrah lesa se vzdaluje,
jako by Ježíš jezerním přítmím
pádloval do ticha k modlitbě.
***
Hluboko pod Stifterovým pomníkem se třpytí vlnky Plešného jezera. Na tu dálku se objevují jejich odlesky ve zpomaleném rytmu. Přímo pode mnou se od skály odlepil ptáček s červenými pery na křídlech. Přeplachtil na druhou skálu, kde hbitě šplhá pod převisem, jako by hledal ideální škvíru. Je to vzácný zedníček skalní. Nad hlubinou nadnáší jemný stoupaný proud vlákno pavučiny, jakoby vytažené z rozložené koudele mračen. Ta však leží daleko, až v údolích za hladinou Lipna.
***
V Šumavských Hošticích vystupuje z pásů mlhy jen báň věže kostela svatého Filipa a Jakuba. Ještě chvíli se držíme těsně nad mračny a za Kosmem se noříme do bílé záplavy. O dost níž se pase stádečko ovcí. Ovčí vlna prolíná vlnou par. V tu chvíli se moje úzkost rozpouští v závanu pokoje, jako když kolem projde žena, na kterou jsem dlouho čekal. Chtěl bych ji zachytit, stát se součástí stáda i mlhy. Ale je možno jen prosit: „Bože, zadrž tu chvíli, obklop ji neviditelnou ohradou, utěsni všechny otvory, jimiž uniká do bezhraničného prostoru přítomný okamžik pokoje.“
***
Na Alpské vyhlídce hřeje slunce jako v létě. Daleko nad oslňujícím oparem se vznášejí matné obrysy horských velikánů. V úplném bezvětří se na kraji lesa zatočil vzdušný vír, bronzové bukové listí se roztančilo a zase ulehlo. Tímto způsobem se po smrti se mnou dorozumívá maminka.
Ležíme na dece vedle sebe. Tvoje dlaň se blíží k mojí, po tak dlouhé době odloučení je váhavá, zastaví se na půli cesty. Mezi našimi dlaněmi leží všehomír, ale není to prostor ale čas, který se nezadržitelně posouvá vpřed a vše, co se navzájem drželo, od sebe vzdaluje. Řeknou si ještě něco prsty, vracející se k sobě proti proudu času?
Pod hladinou oblačného oceánu opadává ze stromů listí minulosti. Tam někde leží korespondence, která nenalezla svého adresáta. V novele Hermana Melvilleho Písař Bartleby třídí tento poštovní úředník nedoručené dopisy. Jednoho dne Bartleby přestane svoji práci vykonávat. Ne, že by nechtěl, ale raději ne. Zůstává stát uprostřed příběhu, který mohl skončit dobře, ale neskončil a chce tento stav zadržet a uchovat jeho naději1 . Někdy vyndá pobledlý úředník ze složeného papíru prstýnek – prst, pro který byl určen, již práchniví v hrobě; nebo bankovku, kterou někdo poslal jako rychlou pomoc – a ten, kterému měla ulehčit život, už nejí a necítí hlad; milost pro ty, kdo zemřeli v zoufalství; naději pro ty, kdo zemřeli v temné beznaději; dobré zvěsti pro ty, kdo zemřeli umlčeni nezmírněnými žaly. Na své cestě za poselstvím života spějí ty dopisy ke smrti.
Pozoruju ze skály Třístoličníku, jak se pode mnou vzdouvají oblaka. Tlačí se na jižní svahy hřebene, stoupají údolími a ukrývají pod sebou horu za horou. Snad tato zářivá záplava je oním stavem raději ne, pozice mezi nahoře ano a dole ne. Dívám se do dálky, vyhlížím minulost, uvolňuju možnosti, které nenastaly2 .
***
Churáňovský vrchol je obklopen mlhami. Losenice pod ně zadumaně stéká, unáší s sebou své temně rudé obavy. Nedohlédnu na protější pobřeží, nikam nechvátám. Jsem zaléván sluncem plným života. Teď podél těch mračen jak po pláži běží dívka. Ohon jí lítá sem a tam, je vtělenou svěžestí a mládím.
Kdesi pod mračny nesou starci a stařeny na hroby květiny a věnce. Sestupují pomalu spadaným listím hřbitovní aleje vimperského hřbitova. Vidím sám sebe tam dole. Sedím na okraji náhrobku maminky, listy lip se ve vlhkém vzduchu lepí na mramorovou desku. Je marné mluvit se zemřelými, ale já tak přesto činím. Ještě nebylo vysloveno vše, co jsme si chtěli říci.
Píšeš mi shora ze slunce: „Sedím u studánky před Kubovkou. Je tu stín, ale na chvíli sem dolétl paprsek a napadlo mě: Světlo si tě i ve tmě najde.“
***
Odjíždím autobusem z Prahy. Řidič byl ohleduplný, měl na paměti, že končí svátky a vzal nás i na stání. Dokonce odklopil vedle sebe dvě služební sedačky. Na jedné z nich sedím a klimbám. Zdá se mi o tobě. Cítím tvoji hlavu na svém rameni, když usínáme. Pak oči otevřu. Obloha se na západě zbarvuje posledním
namodralým přísvitem. Svítí v něm osamělá večernice.
Níž a níž klesá večernice,
už brzy zmizí za obzor,
to srdce někde v dáli hyne,
pak proměním se v temnou noc.
Text a foto Roman Szpuk
Poznámky:
1) Filosofka Matějčková rozlišuje Erinnerung, které se vztahuje na to, co se stalo, od Eingedenken, které směřuje k tomu, co se nestalo, ale mohlo se stát.
2) Filosof Walter Bendix Schönflies Benjamin
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Marnost slov
29. Slastné bloudění
30. Podzimní vitráže
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
