Marnost slov
Na Churáňově vládne pětidenní mlha, střídavě mrholí a prší. Jen na okamžik se objevila duha, ale než jsem si ji stačil vychutnat, už ji halí závoj deště s oblačnými chuchvalci, jako když se po Vzkříšení zavírá vchod do jeskyně pokladů. A pak už se nic nemění, jen mlhoměr vrčí a brzy snad už nebudu mít kam ukládat vzorky vody z mlhy. Avšak na krmítku je živo. Slétají se k němu sýkorky, občas k nim přibydou dvě červenky. Rehkové poletují kolem jakoby nic. Jednou k večeru zabloudila do meteorologické budky sýkorka. Schovala se za teploměry. Možná v mlze a soumraku ztratila orientaci. Jiný soumrak trávím u Losenice, která má nyní sytější barvu rudé rzi. Vychutnávám její rozjímavý proud a chuchvalce našlehané pěny vršící se ve vírech zátočin. Slehlá tráva v okolí břehů ukazuje, jak vysoko vystoupila hladina v období zářijových dešťů.
Až šestý den mlha svléká svůj šat, rozkládá ho po lese, aby jej vysušila a sama se spustila po kořenech stromů do údolí. Paprsky rozsvěcují spousty krůpějí na stéblech trávy a na větvích jalovců a já překvapeně hledím vzhůru: Takto vypadá blankyt oblohy! Na pozadí zvlněného oblačného moře letí hejno ptáků. Z kukel mračen se vyprostili motýli rudých javorů a protahují si křídla. Tak ve skrytosti dějí se divukrásné proměny. Jedu autobusem ze směny, vystupuju ve Staších. V kapli, kterou v létě za povodně zaplavil příval, blikají plamínky svící.
***
Sedím na lavičce vedle vimperského autobusáku. Pomalu se rozednívá. Kouřím. Opodál stojí mladý chlapec, také jemu stoupá od úst cigaretový dým.
„Můžu se posadit?“, ptá se.
„Jasně,“ dělám mu vedle sebe místo.
„Je teplo,“ odtušil chlapec.
„Až vyjde slunce, bude ještě tepleji,“ dodávám a pokračuju, „My kuřáci jsme zvláštní sorta, co? Všude nás vyhazujou.“
„To mi povídejte. Mě vychytali támhle u garáží,“ ukazuje kluk za sebe k učilišti. „Musel jsem sbírat všechny vajgly.“
Chvíli mlčíme.
„Jsem tu s přítelkyní. To je taková ta,“ naznačuje mladík tělnatost a já si uvědomuju, že jsem je spolu před chvílí viděl, stáli u odjezdů autobusů, jeho dlaně hladily kypré boky té dívky. „Ona nekouří. Dneska odpoledne třeba něco bude. Na intru,“ pokračuje tajemně. „Je starší, než já. Dvacet čtyři. Mně je dvaadvacet. Hraju v kapele.“
„Kde?“
„V Máří.“
„Rock?“
„Jo. Cvičíme v garáži. Jsem basák,“ naznačuje hru na basovou kytaru. „Tam kouříme všichni. Máme ve zkušebně zahuleno.“
„No jo rockeři. Kolik toho vyhulíš?“
„Tak krabičku denně.“
„To je hodně. Musíš to vychutnávat. Já pamatuju ještě starou punkovou éru. Pocházím z Teplic. Tam to žilo. Poloilegální koncerty někde v hospodě. Pamatuju jeden koncert v takové díře. Ve Mstišově. Po půlnoci tam vtrhli policajti. Tenkrát veřejná bezpečnost.“
„Teplice. Kabáti. Ty mám rád.“
***
Když zůstane chlap sám, žije trochu jako zvíře. Stačí mu pelech. Mám tu matraci, co potřebuju víc? Ostatně, venku plují volné mraky, tedy je třeba někam vyrazit.
Kamkoliv. Jdu na stopa. Všechno je otevřené. Ve stromech jsou ukryté semafory, na kterých svítí současně zelená, oranžová i červená. Zastavuje mi sportovně vyhlížející chlápek s vyholenou hlavou. Když mu sdělím, že pracuju jako meteorolog, zmocní se ho nadšení. Je to reprezentant české republiky v paraglidingu Karel Kůta. Zrovna se vrátil z nějakého závodu v Utahu. Přemýšlel už o tom, že by vrcholový sport pověsil na hřebíček, ale opět si vylítal registraci v superfinále a už se těší příští rok do Columbie. Bavíme se o termice, turbulenci. Dnes je inverzní počasí, stabilní atmosféra, žádné výstupné proudy nelze očekávat. Ale pak se rozjede termika a je možné obletět i republiku. Jaké to musí být ve výši šesti kilometrů v divokém tanci výstupných proudů! Hodnotíme předpovědní modely, Karel mě informuje o stránkách, kde se předpovědi vyrábějí ještě po staru, pro něj mají větší hodnotu, u počítačových modelů vznikne předpověď, pak se na nějaké stanici zvýší teplota o stupeň a předpověď se rázem změní. Potřebuje vědět, jaká bude atmosféra, tak dva až tři dny dopředu. Vysazuje mě ve Volyni, tady mi zastavuje starší manželská dvojice. Paní na sedadle spolujezdce se tváří trochu vyděšeně. Lidé se stopařů bojí stále více, možná je to i proto, že jich stojí na krajnici a mává stále méně. Řidič mi vypravuje, jak v mládí stopovali a bylo jim jedno, kam dorazí. Zastavil řidič, kam jedete, to je jedno, kam jedete vy, tam pojedeme taky. Zastavili jim vojáci, řekli jim cíl své trasy, bezva, jedeme s vámi, pomůžeme vám sloužit. Na pražské výpadovce za Strakonicemi už je situace horší. Auta mě míjejí, žádné nezastavuje, zpívám si pro sebe Karáskovu píseň Je lepší na skále život svůj mít: Chlap ten, co si to v svým bouráku sral, stopaře klidně přezíral, na skále neměl život svůj, pamatuj. Jsem klidný, vím přece, že nežiju v křesťanské zemi. A není to ani země pohanská. Je to jen země rychlých hmotných zisků a ztrát.
Zastavují mi postupně tři auta, která míří do Písku. Nesvezu se s nimi, nechci zůstat trčet někde na křižovatce uprostřed polí, ale každému z nich poděkuju, že vůbec zastavili. „Jsem skaut. Chci udělat alespoň jeden dobrý skutek denně“, vysvětluje mi dědula za volantem. A pak, když už to chci vzdát, brzdí u mě pětadvacetiletý mladík a ten už jede do Prahy. Pravou ruku má v gypsu, podává mi tu levou. „Karel,“ představuje se. Vida, dnes už druhý Karel. Šťastné jméno. Je to obchodník, pracuje pro firmu zabývající se 3D tiskem. Vypravuje mi, že jeho firma tiskla dvanáctimetrovou Eiffelovku pro Český olympijský výbor. Recyklují petky z oceánů odkudsi z Indonésie, loví je tam rybáři a kupují si za to rýži a pitnou vodu. Žasnu nad tím, co vše se dnes už v 3D tiskne, dokonce dřevo nebo i maso z nějakých bílkovin, stejky.
„Studoval jsem diplomacii,“ vypravuje, „V devatenácti jsem byl měsíc a půl ve Štrasburgu i v Bruselu na stáži s jedním politikem, Pospíchal nebo Pospíšil se jmenoval. Jak on žvanil, když měl projev. Nastoupil do auta a mluvil úplně jinak. Evropský parlament je jedna velká kavárna, celý den tam sedí politici, s nimi lobbisti, podnikatelé, mohli byste ohnout zákon takhle? Mohli byste tenhle zákon ještě pozdržet? Politika se mi zhnusila, je to jedna špína. Raději dělám obchod. Alespoň za mnou něco zůstane. Tiskneme teď medaile. Mám je vzadu, můžu ti je ukázat. Je nějaká sportovní akce, každý dostane upomínku, děti mají radost, když se jim houpe na krku medaile.“
Říkám mu, že píšu i poezii. „Poezie?“ diví se mladík. „Ta už dneska nikoho nezajímá, ne?“
„Nezajímá. Ale to neznamená, že nemůžu psát básně.“
„Ale dřív to lidi četli, ne?“
„Jo, za komunistů. Tenkrát když vyšel po delší době znovu Skácel, stála před knihkupectvím fronta. Nemohl jsem se do ní postavit také, byl jsem v práci, tak jsem volal kamarádovi, ať mi tam jeden výtisk koupí.“
„Můj děda byl poeta,“ vzpomíná mladík. „Vymýšleli jsme spolu kraviny a rýmovali je. A zůstalo mi to. Sprchuju se a vymýšlím si přitom rýmy.“
To už sjíždíme dolů do Prahy, když se hovor stočí na drogy. Vypravuju mu o lysohlávkách a trávě, nad tím on mávne rukou jako nad čajíčkem.
„Byl jsem závislý na kokainu,“ přiznává. „Už jsem půl roku čistý.“
„Kokain je hrozně drahý, ne?“
„Gram stojí dva a půl litru.“
„A co to dělá?“
„Uvolníš se. Hlava myslí na plné obrátky, jsi otevřený, mluvíš o všem. Na kokainu si spolu lidi nejlíp popovídají, zjistí o sobě všechno.“
„A jak dlouho si na něm užíváš?“
„Tak hodinu a půl. A pak chceš znovu. To je ta závislost. Ale kokain je teď nejčastější drogou v Praze. Je snadné ho sehnat. Jdeš do hospody, pije se pivo a každý už je najetý. Dřív vládlo piko, dneska je to kokain.“
Vystupuju v Praze na Smíchovském nádraží. Nemám kokain, alkohol nepiju, ale stačí mentolka a haiku rozcvička může začít.
V nádražní hale se o zídku opírá neurotický sekuriťák s rudou vysílačkou na rameni a celý se třese.
Z tunelu metra táhne průvan před přijíždějícím vlakem. Chlap vyměňuje sluneční brýle za čiré.
Černovláska vrtí hlavou nad Tibetskou knihou mrtvých a přivírá oči.
Chlapec s tenisovou raketou usíná na školní tašce.
Po eskalátoru sjíždí dvojice. Ona se tváří šíleně otráveně. Otočím se za nimi a hle, dívčí ruka pohladila chlapce po hlavě.
Dívám se dolů z druhého patra obchodního centra. Nad mobilem se sklání i jarmulka.
Malá holčička s panenkou zavírá vrátka na dětské hřiště. „Nesmím tam?“ ptá se maminka. „Ne,“ odpovídá holčička. „Postaráš se sama o miminko?“ ptá se maminka. „Ano,“ odpovídá holčička.
Pes si očuchal úd. Stárnoucí žena se ohlíží za cupitajícími dětmi.
Bezdomovec s rudým kulichem si přisedl červenou bundu, složil se na lavičku a spí dál. Vedle něj stojí žena v černých šatech, má punčochy plné čarodějných ornamentů příslibů. Z terasy mezi ně padá popílek z mojí mentolky. Přicházejí tři policisté. Budí bezdomovce, který si opět z posledních sil sedá. Kontrolují nějaký jeho průkaz (v tu chvíli si uvědomuju, že mám propadlou občanku). „Všechno v pořádku,“
konstatuje jeden z policistů. „Ale tady nemůžete spát. Přesuneme se jinam.“
Bezdomovec –
okolo rudého kulichu
tři černé barety.
Sídliště v bronzové záplavě. Z otevřeného okna paneláku vyhlíží matka s dcerkou a nastavují zapadajícímu slunci své mobily.
***
Zakotvili jsme v hospůdce uprostřed vysokých panelových domů v Tróji, v putyce zvané Domeček. Opět tu točí pivo vyhublá padesátnice Čakra. Její psík stejného jména tu pobíhá sem a tam, občas vyštěká někoho okolojdoucího, pak zmizí pod hospodskými stoly, štamgast si ho vysadí na klín, on mu vyleze na krk a olizuje mu ucho. Žena, co stojí u nálevního pultu, mu kopne atrapu kosti, kost klouže po podlaze, psík Čakra ji honí a za chvilku už je zase na klíně někoho jiného. Dostává z talířku mandličku.
„Je to tvrdý. Já jí to musím předkousat,“ říká hospodská Čakra. „Ale já nemám čím.“
„Já taky ne. Mám je v kelímku. Pojišťovna je drahá,“ říká stará žena, která sedí v koutě. Pak se zvedne, zamíří ke dveřím. „Tak já už jdu,“ kouká vzhůru na paneláky. „U nás se nesvítí. Kde spí ten dědek?“
„Asi v předsíni,“ odtuší pohotově Čakra.
Přichází ošuntělý muž, oči má přivřené, tvář osmahlou, ale čím? V rozespalé strnulosti předkloněn dopředu, zdá se, že sotva jde. Zamíří dozadu, sedne si ke zdi, aby se mohl opřít. Ani pivo si neobjednává. Chvíli je klid. Pak na něj hospodská Čakra houkne: „Koukejte vypadnout! Tady nemáte co dělat. To je restaurace a ne noclehárna. No na vás mluvím! Slyšíte?“ Blíží se k němu, muž se zvedne a stejně
namáhavě míří k východu, ale hned za dveřmi se otočí a spustí proud nadávek v ukrajinštině. Nerozumíme mu ani slovo vyjma výkřiku: Suka!
Dohadujeme se s opilci o významu toho slova. Říkám, že je to fena, oni tvrdí, že kurva. Nakonec pomůže vyhledávač. Ano, je to fena, měl jsem pravdu, ale je-li to slovo určeno ženě, pak je to mrcha, potvora.
Muž zvyšuje hlas, gestikuluje, blíží se zpět ke dveřím, zase od nich ustupuje, chudák hospodská je na vše sama, každý dělá, že nic nevidí. Jdu tedy ven k Ukrajinci, snažím se mu mírně vysvětlit, že hospodská za nic nemůže, že tu nesmí přechovávat bezdomovce, ale on si nedá říci a spílá do lokálu dál, proudu jeho slov vůbec nerozumím, stále jen tomu jedinému, suka, suka, pochopil jsem, že prostě nemá kde spát, ale je navíc i opilý a táhne z něj chlast, napomínám ho, ať neřve, že zavolají policii, a to ho rozčílí ještě víc, on je na dně, je v koncích a na něj volají policii, on se přece policie už vůbec nebojí.
Když konečně poodejde, vracím se do hospody.
„Pomohlo to?“ ptá se mě kdosi.
„Asi moc ne,“ odpovídám. A muž od vedlejšího stolu mi vypravuje, jak mu v mládí hrozil vyhazov z učňáku, máma mu ukázala dveře, on se odstěhoval do lesa, postavil si tam nouzový příbytek, ale do školy chodil dál, dokonce pečoval o svůj oblek, který měl vyžehlený a pečlivě složený kdesi v rohu a když se mu podařilo úspěšně zakončit školu, přišel domů a vítězoslavně před mámou zamával výučním
listem.
***
Ten ruch ranního autobusáku Na Knížecí! Slunce se připravuje ke svému východu, mraky se barví, prvními paprsky rozkvétá kouř nad komínem Staropramenu, okolo krouží holubi. Vedle trafiky stojí zarostlý chlap v teplé bundě, u nohou mu stojí dvě ohromné tašky nadité bezpochyby jeho jediným majetkem, přes hlavu má přetaženou kapuci, mohutný plnovous se otřásá, jak komusi ústa spílají, z rukávu co chvíli vystřeluje ukazováček, míří do prázdna na kohosi neviditelného, dává mu hanlivá jména, usvědčuje ho ze lži, svléká jeho přetvářku, jako by říkal: Ty, ty, jen si nemysli. No, to tobě mluvím. Připomíná jurodivého apokalyptického kazatele pravoslavného vyznání. Pak si sedá na okraj zídky mezi obě tašky, na jedné z nich si ubaluje cigáro, obratně si sype čáru tabáku do papírku, pak kouří, na chvilku se zklidní, pod nohy mu co chvíli padá žhavý popel. Očima po mně občas loupne. Vidí do mě? A jeho vous se opět otřásá. Možná se svěřuje vlastnímu vousu, nechá v něm své myšlenky mizet, tam zanikají divné slabiky jeho rozhořčení. Jsme tu dnes po ránu a každičký den jak stroje natažené na klíček, mlčky uháníme, dokud můžeme, nesmyslně, staří, mladí, máme to spočítané. A pak se strojek zastaví, utichne. Ale dnes ještě ne, zatím ne. Jen tento muž zde zůstal stát, vybočil z proudu, nechalo ho to na mělčině, a jak mluvil a mluvil a nikdo mu nenaslouchal, zbyla jen gesta a ten vous otřásající se jak klenba posvátného stromu v samohaně modlitby.
Autobusy odjíždějí a přijíždějí, lidé se hromadí a zase mizí v útrobách spojů, nevím zatím, co s časem, ale čas sám se postará, čas vychází před práh věčnosti a zve pocestné, nyní si ke mně na lavičku přisedl tak desetiletý neklidný klučina, širokým obloukem naklonil hlavu nad můj obstarožní mobil, kde se snažím třesoucím se prstem vyťukat esemesku, a kluk kouká a kouká, hlavu si může vykroutit, ani přes něj nevidím na displej. Pak se vrátí k bloku, který drží v ruce, vezme hnědou pastelku a čmárá, doplňuje neklidnou rukou další vrstvu do abstrakce, která ale vznikla na zvláštním podkladu, jsou to nějaké nečitelné zápisy, tajuplné písmo začmárané barevnými pastelkami, a kluk blokem listuje, co stránka, to energické barevné plochy, žasnu, a teď jsem to já, kdo se nahýbá nad galérií akčních kreseb, automatických abstraktních záznamů, jeho maminka se snaží v bloku nalistovat prázdnou stránku a když ji nachází, chlapcova neklidná autistická ruka načrtává další síť zápisů, maminka mu podává z kabelky různé pastelky a on zapisuje překotně, prudce a trhaně černou pastelkou písmena black, zelenou pastelkou green, červenou red. Kluk si přitom pro sebe stále něco mele, co je to za řeč, chvílemi snad ukrajinština?
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
