Temný dům
Žebrák v teplácích a mikině se celý třese a oslovuje lidi, natahuje ruku s plastovým kelímkem, někdo dělá, že ho nevidí, jiný vrtí hlavou, teď stojí u sloupu na nástupišti metra, rychle vytáhne z kapsy smartphone, odpálí zprávu, nastupuje do vozu a obchází cestující jak revizor, místo placky jim ukazuje kelímek, jeden z desíti mu do něj hodí nějakou minci, na zastávce přecházím do druhého vagónu, ale žebrák činí totéž, jeho zkormoucená tvář se ke mně blíží jak memento, znovu prchám do dalšího vagónu, teď už napůl běžím a sotva se rozjedeme, už je u mě zase a lidé znovu otáčejí hlavy, vrtí jimi, to už nevydržím, připravím si patnáct korun a házím mu je do kelímku a jako bych spustil lavinu, chlapec vedle mě mu také něco hází a mladá žena, patrně cizinka mu do kelímku vkládá pětieurovou bankovku, tak snad mu to něco přinese, ale to ponížení, třást se, i kdybych ten tremor hrál, opírat se o berlu, tvářit se ztrápeně, prosit očima.
Hubený kytarista, nohy navlečené do trubek džínových kalhot, hraje před metrem v Kobylisích na elektrickou kytaru, má i nahrávku doprovodu a stále opakuje týž snad ruský či ukrajinský motiv, ta hudba ve mně vyvolává nostalgické pocity, skoro mi tečou slzy, házím mu na bundu, která se povaluje na chodníku u jeho nohy, dvacku. Poslouchají ho ještě dva bezdomovci, jeden v bílé mikině tleská do rytmu, když kytarista dohraje, ten druhý škemrá o část jeho výdělku. „Jdi žebrat jinam,“ posílá ho kytarista pryč. „To musíš žebrat u mě? Já žebrám tady. Jsem taky bezdomovec.“
Sedím na lavičce před Hlavním nádražím, dochází ke mně tlustý Róm a pokládá vedle mě nějakou krabičku snad s příbory nebo s čím, říká, že nic nechce, že už vše prodal a má poslední, odpovídám, že ani já nic nechci, vymlouvám se, že bych měl moc těžký batoh, on si v kapse tepláků přebírá drobné, cinká jimi, prosí alespoň o pár kovových, sedí u mě, nemá se k odchodu, tak znovu otevírám peněženku, zbavuju se všemožných mincí, ale jeho bystré oko spatří cíp stokoruny, tak mi znovu nabízí tu krabičku, prý za kilo je moje a ty drobné, co jsem mu dal, že mi zase vrátí. Znovu odmítám, on, „jste borec, pane“, a sedí dál, „tady vám upadla jízdenka,“ jaký on má postřeh, člověk v ohnisku jeho pozornosti až znejistí, to je to chvějící se svědomí pod pohledem Božím, jak uskakuje, a neví, co dříve ze své nahoty zakrýt, co dříve popadnout a nakonec něco opravdu ztratím nebo mi něco nepozorovaně ukradne, přemýšlím, že bych se vykoupil cigárem, pak se mě zeptá: „Vy jste Pražák?“ A já: „Ne, jsem ze Šumavy.“ Tu se zvedá a spěšně odchází, jako by mu za patami hořelo.
Míjí mě dvojice, drobná černovláska tlačí kočárek, o mnoho vyšší Róm ji doprovází, žehnám jim, jak mám ve zvyku, tu se muž dotkne ruky té ženy svírající madlo kočárku a ona se mu vztekle vytrhne a on takřka odskočí: „Proč tak ostře?“ Odcházím na vlak, opět vidím tlustého Róma, který mi nabízel krabičku, stojí u něj mladík, drží v ruce tři takové krabičky a Róm mu děkuje, asi se mu podařilo mu je prodat, tedy ta, co mi nabízel, nebyla poslední, měl jich plnou kabelu, kterou s sebou vleče.
***
Jedu za tebou do Heřmanova Městce. Bydlíš u nějakého protestantského kostela, ptám se tě, jak ho najdu, nikdy jsem v tom městě nebyl a než se tam dostanu, bude tma. Místo, abys mi poradila, kudy jít, píšeš mi, že za něj chodíš kouřit a že je v něm zima, že tam sloužil Václava Žďárského táta a podílel se na jeho stavbě spolu s tvým předkem Dostálem, protože část rodu je evangelíků, měla jsi od nich Bibli kralickou z roku 1546 s věnováním a kletbou předka zároveň, že pokud ji budeš uctívat a chránit, bude se rodu dařit dobře, tu ti však ukradli v Chrudimi, ale to podstatné, jak ten kostel najdu, jsem nezjistil.
Konečně se k tobě blížím. Vyšla jsi mi naproti, ani ses moc nezměnila za těch skoro třicet let, co jsme se neviděli. „Ty jsi také zestárl,“ vítáš mě. „To je dobře.“ Máš svůj pokojík nahoře v patře, jsou tu ještě další dva pokojíky, každý z nich ukrývá jednoho nájemníka. Domácí David bydlí s ženou Alenkou dole v přízemí, mají dvě malé děti. Všichni tu žijí ve vzájemné symbióze, když si někdo potřebuje něco uvařit, zajde do kuchyně domácích, tam se proplétá kolem drobotiny. Alenka se zrovna chystá koupat děti, to nikdo nemůže do koupelny ani na záchod, kde má na poličce každý podnájemník svoji roli toaletního papíru, stejně tak má v ledničce každý vlastní přihrádku. Stěhovala ses v životě už třicetkrát. Předtím jsi bydlela v sousedství u muže, který pak onemocněl, a když ležel v hospici, kamarádi, kteří pomáhali psychicky jeho synovi, ti nabídli tohle bydlení.
Je ti špatně a zima. Venku prší, hudba kapek se ozývá od stropu. „Mám alergii na změnu počasí,“ říkáš. „Máš alergii na déšť?“ divím se. Čekám, že rozsvítíš, ale nemáš se k tomu. „Jsem zvyklá si nesvítit,“ vysvětluješ mi, a tak na stolku skomírá jediná čajová svíčka v keramickém srdíčku. Nemáš tady ani varnou konvici. Scházíme tedy dolů do kuchyně uvařit si kafe, to už děti leží v postýlkách v dětském pokoji. I tady je tma, jen zpoza dveří bliká modré světlo, David se dívá na fotbal. Přelila jsi hrníček, ani se nedivím, když do něj naléváš horkou vodu poslepu. Neseš kávu nahoru, vařící nápoj ti teče po dlani, já tápu za tebou.
Beru si diazepam. Hledám ho mezi léky za pomoci mobilu, protože tu není vidět skoro nic. „Já ho brala denně do dvanácti let,“ vypravuješ mi. „Pak jsem si řekla dost, začala jsem lízt ve skalách, pak už jsem tam chtěla jen být. Tam jsem poznala Honzu. Chodil předtím s Janou, měl s ní půlroční dcerušku, když jsem si ho vzala. Jana se spustila s Mírou, to byl také horolezec a ona je asi chtěla mít oba, Míru i Honzu. Chodili jsme s Honzou stejně oblíkaní a ona si obstarala totéž oblečení. Bylo to neúnosné. Honzovi to bylo jedno, já mu řekla, že se musíme oddělit. A tak jsme to i udělali. A ona? Celé ty roky se vydávala za mě. A trvá to do dnes.“
„Horolezci jsou fajn parta, ne? Asi jako trempové, i když trochu jinak.“
„Horolezci jsou škodolibí. Už toho moc neujdu, musím pomalu. Mám srdeční astma. Mohli by mě naložit do auta, vzít do skal, ale oni: Když se tam nedohrabeš, tak seď doma‘. Ani ten spolulezec, se kterým jsem ve skalách začínala, mi nepomůže.“
„To je smutné. Museli jste být tak mladí.“
„Třeba bych se dotkla skály a něco by se vzbudilo. Jeden náš horolezec dostal bleskem, pak škobrtal při chůzi, ale lezl dál a tím lezením se vracel zpět do chůze.“
Sedíš v nízkém křesílku, nohy pod sebou různě pokroucené. Jsi hypermobilní, proto jsi dokázala lézt i hodně těžké cesty. Zvládla jsi i obtížnost 7 c. Dneska jsme staří. Schopnosti těla nás opouštějí.
„Můj otec jel na jižní Moravu,“ vypravuješ mi dál. „Vrátil se pozdě, opilý, zamkl se v pokoji, nemohli jsme ho přemluvit, já se odemknu, až to přejde,“ hlásil nám. Až později jsem zjistila, že na té Moravě počal dítě. Třeba se mi narodil nevlastní bratr. Já chtěla vždy bráchu. Táta mi splnil, co jsem chtěla, já nechtěla nějaké kraviny.“
Kdykoliv něco vyslovím jen trochu hlasitěji, hned mě napomínáš, že ruším děti dole. Náš šepot zajímavě ladí s tmou, která vládne v celém domě. Jdu dolů na záchod. Asi už všichni spí, tma je dokonalá, bojím se na chodbě rozsvítit, jen z chodbového okénka sousedního pokoje, kde žije jakýsi samotář a opilec Karel, bliká televize. Když se vracím nahoru, slyším zpoza jeho dveří nadávky: „Vypadni. Ty zasranej. Říkám to jasně! Do píči.“ U sta hromů, my v pokoji skoro šeptáme a tenhle blbec tu řve, copak ho dole neslyší? Nevím, zda spílá televizi nebo zaregistroval mé nejisté kroky slepce. Tvrdíš, že ty nadávky patřily mně, a že když se opije, nadává tak i tobě. Musí mít výborný sluch. Povedená domácnost.
Vytahujeme z chodby matraci, na kterou si lehám.
„Máš něco pod hlavu?“ ptáš se.
„Svetr.“
„Tady máš vietnamský polštář,“ házíš ho po mně. „Já mám plyšového medvěda na krční páteř.“
„Mám sfouknout svíčku?“ ptám se.
„Svíčka se má nechat dohořet.“
Ležím na břiše a ještě chvíli si píšu ve svitu svého obstarožního mobilu.
„Když začnu v noci psát, začne nade mnou chrastit myš,“ oznamuješ mi.
„Jako na stropě?“
„Ano. Asi jí vadí ten displej.“
Diazepam působí spolehlivě. Brzy upadám do hlubokého spánku.
***
Ráno je konečně vidět. Ještě ležíš v peřinách, ale už jsi vzhůru. Na ruce máš náramek s kamínky obsidiánu. Prohlížím si pokojík. Na stole leží dva kamínky, bílý křišťál a modrý lapis lazuli, nosíš je v kapse, máš je od šamana, vedle nich leží růženec, Bible kralická, zapalovač, na tácku jablka, pomeranč, rajské jablíčko. Na temném obraze, který jako by pohltil noční tmu tohoto obydlí, je vidět silueta ženy, jíž z hrudi vyletuje bílá holubice. Namaloval ji pro svou věřící maminku předchozí podnájemník. Na obytné stěně visí německý válečný kříž, mají ho prý rádi motorkáři, je snad znakem Řádu božího milosrdenství, z nějž pro celou Evropu zbyly jen tři sestry. Ale moc se mi to nezdá.
Sestupujeme po schodech dolů. Na chodbě mě zaujala grafika od Jana Heřmanského. Je na ní upalovaná dívka, vznáší se v kouři a zděšeně hledí kamsi, pod ní stojí civilní a lhostejní účastníci toho defilé. Vedle visí obrázek Beethovena, toho rozcuchaného génia. Vaříme si v kuchyni čaj a kafe, štíhlá Alenka sedí u stolu, malý Matýsek po ránu papá na dětské židličce, větší Tadeáš už je ve školce. Přichází David, ptáš se ho, zda zatopí, ale něco je s kotlem. Mně však u tebe zima není.
David nám půjčil klíče od branky na hřbitov s kostelem Panny Marie. Žiješ tu už několik let a ještě jsi tam nebyla. To nechápu. Procházíme se kolem náhrobků, na které se snášejí planoucí listy javoru. Na krku se ti houpe tisová runa Algiz. Dal ti ji novodobý Templář. Zajímáš se o vše, co nějak souvisí s Templáři a s Johankou z Arcu.
Městec je plný tisů, rostou všude a my teď stojíme u hřbitovní zdi, tiskneme se ke stínu jednoho z nich a kouříme mentolku. Začala jsi je hulit, protože jsem ti řekl, že je hulím i já. A tys mi prozradila, že jsou to cigára básníků. Potřebuješ v sobě probudit inspiraci. Kdysi jsi hodně psala, posílala jsi mi verše v dopisech, se kterými pak skončily v Památníku písemnictví. Podivně tě to znepokojuje, bojíš se, že je někdo zneužije, vydá pod svým jménem. Sama už je nemáš, tvrdíš, že ti je někdo odcizil, nosíš v sobě představu, že ti nějací neznámí lidé všechno kradou, možná se ti zdá, že se někdo za tvé nepřítomnosti prochází tvým bytem a něco ti bere. U hřbitovních vrat stojí mohutný chlap se sekačkou na trávu a podezíravě si nás prohlíží.
Vycházíme na procházku po cestě. Zkouška rozhlasu. Z amplionů zní pohádka, která začíná slovy: „Paní Láry Fáry se může proměnit v cokoliv. V čarodějnici i trpaslíka.“ Na chodníku leží utržený žlutý květ třapatky. Dívám se nad sebe, ale v domě jsou všechna okna zavřená. Odkud spadl? Za námi jde školka, samé malé děti ve dvojicích, reflexní vesty jim svítí. První holčička v té řadě květ zvedá a teď jej nese v čele průvodu, jako by v ruce držela nejsvětější svátost.
V hospodě U Bílého beránka si dáváme oběd, piješ červené víno, stačí ti dvojka a už začínáš nebezpečně hlasitě komentovat chování hostů i bezzubé a přitom ještě mladé servírky. Svěřila jsi mi, že se tu raději některým restauracím vyhýbáš, měla jsi tam konflikty a snad tě i někdo fyzicky napadl, teď už se tomu tolik nedivím. Po obědě odcházíme do zámeckého parku. Je tu klid, žluté a oranžové listí se snáší z korun, jakmile se objeví i jen slabounký poryv větru. I tady kouříme. Nějaký děda na cestičce shrabuje popadané listí. Pracuje pomalu, jako by meditoval, nás si nevšímá.
Bloudíme ulicemi zpět ke tvému domu. Ještě si kupuješ červené víno ve vinotéce. Nechápu tajemné souvislosti toho, co říkáš: „Já slyším infrazvuk, to je ta bílá audina, co jsme míjeli, a zase stavitel Tintěra, když vidím jejich auto, jsem ve spojení s Templáři, kdysi se ke mně dostal originál kroniky Templářského řádu, po které pátral v katakombách Benedikt šestnáctý. A zase Tintěra, další jejich firemní auto. Teď sedíme u tebe v pokojíku, ještě je světlo, na stole leží hromádka knížek, kterých jsem si ráno nevšiml, jejich názvy nejsou povzbuzující: Poslední Boží varování, Znamení šelmy dekódováno a Co se na nás chystá. Dostala jsi je od Adventistů sedmého dne, chtěla jsi mi je dát jako dárek, ale raději je tady zapomenu.
Piješ víno z červeného hrníčku, já piju čaj z modrého. Stmívá se, u tebe se nerozsvěcí, zase bude slabě planout čajová svíčka uprostřed keramického hrníčku. Něco ti vypravuju o svém životě, možná tě tím děsím, chytáš se za ruku, sykneš bolestí. „Au, zase na mě někdo sáhl.“ Otáčím se ke knihovně, moc knížek tu nemáš. Chci si jednu z nich vytáhnout. „Na ten tarot mi nešahej,“ napomínáš mě. „Jsou tam energie.“ Ještě si stačíme zakouřit na dvorku, David a Alenka i s dětmi jsou někde venku, před chvílí dorazil domů zamračený pan Karel v černém oblečení, vracíme se do pokojíku, vypravuješ mi jeden duchovní zážitek z doby, kdy jsi ještě bydlela v Desné v Jizerských horách: „Jsem kontemplativní typ, četla jsem nahlas Bibli kralickou, kočky v klidu seděly, ale kocour se naježil a skočil na knihu. Seděla jsem klidně tři, čtyři hodiny v Příchovicích před svatostánkem, jednou jsem tam viděla zlatý déšť, vstoupila jsem do něj a prožila dokonalou lítost. Všechno jsem v ní viděla tak jasně, každý můj špatný čin. Šla jsem poprvé ke zpovědi, na faráře už toho bylo moc, ptal se: ‚Nešlo by to zkrátit?‘ ‚Já to zkrátím, řeknu, která přikázání jsem neporušila.‘ Šla jsem i na potrat, byla to holčička, měla jsem pro ni jméno.“
„Já chtěl mít ségru,“ odpovídám. „Máma šla taky na potrat. Mohla to být holčička. Dala jí jméno Terezka. Třeba se potkáme na věčnosti.“
***
Ještě spíš. Slyším tvůj dech. Růžový svit vniká oknem dovnitř a prokresluje záhyby tvé peřiny. Vycházím ven na ranní bohoslužbu do kostela Panny Marie. V první lavici sedí stará žena s hustými černými rozcuchanými vlasy, otáčí se dozadu, dlouze se na mě dívá, jako by si její oči zvykaly na tmu, ve tváři má
zachmuřený výraz plný nedůvěry. Když si podáváme ruce při pozdravení pokojem, usměju se na ni a také ona se usmívá. Nacházím v její tváři cosi hřejivého.
Vitráž podzimu
Být v konečcích tvých vlasů větrem,
ty zdivočelá stařeno!
Světlé oči se brání něze
a nebe je v nich zaskleno.
V příšeří kostela chvějí se paže,
kněz zjitra kalich pozvedá,
zděšeně zírám do vitráže,
pro tebe rudnou růže tam.
Plamen javoru opadává,
jiskry se snášejí na hroby,
odcházíš, stařeno černovlasá
a opíráš se o berli.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
