Nahoře jahůdka jako hlídačka
Nemohu začínat stále znovu, jednoho dne zjistím, že vše se opakuje, už jsem to poznal, minimálně to, co jsem poznat měl. Stále se uchyluju do stejných problémů a omylů. Stačí pohlédnout na tu řadu mrňousků, co mě u třešňovky míjí na vycházce školky. Jsou tak malincí. Vždyť takovým prckem jsem také býval a později jsem měl stejné děti a teď už mám i vnoučata. Je čas tu své působení ukončit a dát prostor nové naději, novému životu, který zase nalezne ta svá protivenství a své věčně se opakující omyly. Někdo se časem nalezne či ztratí ve zhoubné smyčce jako tato už po ránu zfetovaná žena před centrem Krakov. Postává tu v holinách, červených teplácích a v mikině s kapucí, zpod které se jí prodírají slepence rusých vlasů. Klátí se, kouří a šklebí se v teatrálním smíchu, přitom z úst nevydá hlásku, zuby cení ve výhružném vytržení s cejchem šílenství ve tváři, pak korzuje sem a tam, tanečním krokem vykrucuje boky. Snad zvedla by hlavu a křičela k Bohu jako ta zoufalá matka na ulici Varšavského ghetta, kterou kdosi vyfotil s dítětem v náruči, jež by stejně tak mohlo být i bochníkem chleba, jehož se jí nedostává, chlebem života, který už nedokáže polknout. Mladá perníkářka se neslyšně chechtá a zmítá se ve chvíli, kdy by snad stálo za to znehybnět a nechat se zachránit. Ale jak to dokázat v této hrůze, nechytat se paží, které se bůhví odkud natahují k tonoucímu srdci, jak se nebránit dlaním, které ji chtějí obejmout?
***
Stál jsem na mostku přes Malši, na břehu poskakovala straka a líný proud unášel první podzimní listy. Snažil jsem se uklidnit před nahráváním v rozhlase, měl jsem vybrat pět básní a jen několika větami vysvětlit, proč jsem si vybral konkrétní autory a texty, ale když jsem seděl před mikrofonem, před sebou několik sporých zápisků, jichž jsem se chtěl držet, nedokázal jsem složit jedinou smysluplnou větu. Redaktorka chtěla, abych mluvil přirozeně, spatra, ale já jen plaval mezi svými ubohými větami načmáranými v notýsku. Byla to taková bída, že jsem pak vyšel na ulici se slzami v očích. Cítil jsem se naprosto ubohý a zbytečný. Seděl jsem chvíli na náměstí u fontány, pozoroval jsem duhu v tříšti kapek a slyšel ze všech lidských bytostí jen šum, naprosto již cizí, šum světa, ve kterém jsem pouhý cizinec a možná již k nespatření. Pak jsem zaplul do chrámu svatého Mikuláše, obešel jsem ve chvatu a zcela nesoustředěn křížovou cestu, venku mě zastavil žebrák drobné postavy ověšený růženci jak živá ikona, chtěl rozměnit eura za koruny, aby měl tuto noc kde spát, ale k čemu by mi byla eura, nikam do zahraničí nejezdím, tak jsem ho obdaroval možná zbytečně velkou částkou, ale žebrákova požehnání jsem se nedočkal. Došel jsem před budějovickou konzervatoř, ze které se ozývaly tóny nejrůznějších nástrojů i zpěv, lidé mě míjeli sem a tam, každý měl někam na-mířeno, za-cíleno, já se opíral o zábradlí zase jiného mostku a naproti mně stál na chodníku muž tak ubohý, zpustlý a ztemnělý, rozcuchaný a zarostlý vousy, až se mi zastavilo srdce leknutím. Avšak toto již nebyl žebrák, byl to stín člověka, který již nikoho o nic nežádá. Neschopen kroku ohýbal se v pase níž a níž jako oběť nové zombie drogy tranq, která znehybňuje lidi v USA, ale kterak by se tenhle ubožák dostal k této droze? Marně se snažil cosi nahmátnout v kapse svého špinavého dlouhého kabátu. Lidé jej míjeli, někteří pro jistotu udělali i oblouček, jako by je snad mohl nějak ohrozit. Dlouhé minuty plynuly a muž se stále nedohmatal toho, co hledal. Jistě však nebyl hledán. Jen policejní auto u něj zastavilo. Nevím, co mu chtěl příslušník sdělit, jistě od něj nežádal předložení občanky. Ubožák potom s velikým úsilím poodešel pár kroků, zřejmě proto, že byl požádán, aby se klidil někam z dohledu. Chtěl jsem mu dát nějaké peníze, ale zda by pochopil, co mu dávám? A přece to byl stejný člověk jako já, jako ti ostatní slušně oblečení, plní jakýchsi plánů, snů, těšení se a strachů.
***
Na autostopu na vimperské výpadovce mě míjí meteorolog s přezdívkou Doktor Mráz, Tonda Vojvodík. Jde pro jablka na zahrádku a vypravuje mi o svém výstupu na Dachstein. A to je mu už přes sedmdesát. Pak mi zastavuje výpravčí Pavel ze Střelských Hoštic. Zastavuje mi proto, že mě zná z hospody Na Koreji.
„Jinak bych nikomu nezastavil,“ oznamuje mi hrdě. Jede na noční směnu, takto střízlivého ho neznám. Naposledy jsme spolu z podlahy ve zmíněné hospodě zvedali nešťastného Káju, který si nemírným pitím vysloužil neuropatii. Kája, místo aby omezil chlastání, dokázal před pár dny za jediný den zdolat osmatřicet velkých rumů. Dnes už chodí po lokále jak pavouk, odráží se od stolů, zdí a židlí.
Výpravčí mě vykládá u pumpy, chce si něco koupit do práce a na státní svátek je zavřená i Billa. Stačí mávnout a zastavuje mi luxusní BMW, řidič, padesátník při těle je pohodlně rozvalen v sedačce, říká, že v mládí také hodně cestoval. Zní Country rádio, po dálnici ujíždíme sto osmdesátkou, v dáli při obzoru se pole dotýká útržek duhy. Při sjezdu do Prahy se ozývá rána a hned se na palubní desce objevuje informace, že v pravém předním kole poklesl tlak vzduchu, prorazili jsme tedy pneumatiku, ale je to Run – flat pneumatika, i když je na cáry, můžeme jet dál. U metra Chodov vstřebávám pražský večerní frmol. Ťapká ke mně holub, pochutnává si na rozšlápnuté hranolce, no, jen si dej, ať ti chutná, mňam, to je dobrota. Dvouletý chlapeček leží na chodníku, řve, vedle něj stojí odrážedlo, máma se pro odrážedlo vrací a odchází, vypadá to, jako by se pro synka už nechtěla vrátit, capart ve fialových dupačkách hraje divadlo, už už jako by stál, zatím na všech čtyřech, roztažené nožky a hned zase klesá na kolena v tragické póze. Mámě nezbývá, než se pro něj vrátit. Popadá ho za ručku, vztekle jím trhne a už ho vede, zatímco malý nepřestává řvát.
Jedu večerním metrem, naproti mně si sedá dívka v dlouhém semišovém kabátu s růžovými mřížkami a se zlatavou sponkou ve střevíčkách. Má husté a dlouhé kaštanové vlasy a na prostředníku pravé ruky dosti masivní prsten se zdobným ornamentem. Je zajímavá už tím, že nekouká do mobilu. Sedí ke mně bokem, pak vykloní hlavu směrem ke mně a jako by zpola obracela oči v sloup, hledí kamsi nade mě, ale ne zase tak vysoko, ó, jaké to jsou oči, jejich hněď se podobá drahokamu, topazu či dravitu či dračímu oku, těžko posoudit. Najednou se tyto oči dívají do mých, snažím se vydržet jejich pevný a upřený pohled, ale nedávám to, uhýbám a znovu se musím vrátit zpět, teď ustupuje dívka, ale za chvilku zase otáčí tvář ke mně a jako světice ve vytržení, pohlédne kousek nad, ale jen malounko, tak málo, že chvíli nejsem s to určit, jestli už si opět nehledíme do očí. A teď už je to jasné, souboj očí pokračuje, tichá taktická hra, jíž nelze odolat, ona proniká hluboko do mě, náhle ví všechno, i to, co je za. Její oči jsou pevné, přísné, oči soudící moje rozpaky, kochající se mým neklidem, oči chladnokrevné i orgastické, znuděně vládnoucí a přesto slibující poddajnost, musím vydržet jejich pohled, nemohu teď uhýbat, zneuctil bych svým nezájmem průvod, který nese v čele tento temně hořící kaštanový diadém.
***
Scházíme pod Hudlickou skálu. Jdu trochu napřed, skrývá se tu pod lípou dřevěná lavička se stolkem. Zapaluju si mentolku, nade mnou ťuká do větve nějaký pták, nevidím ho, pozoruju jen listy chvějící se v tiché karbanické hře. Přichází asi sedmdesátiletá paní, kolem ní pobíhá černý psík, trochu obtloustlá pouliční směs, paní na něj pokřikuje, aby se jí nikam nezatoulal. Ptá se, zda máme s sebou psa, ale Corliss je v autě. Také paní si sem přichází zakouřit.
„Je tu krásně,“ dává se s námi do hovoru. „Já jsem už osmadvacátý rok sama, manžel umřel mladý, tak mám psy, holky mi tohodle dali, že prý doma hlasitě ťapká, budí je v noci.“
„Ano,“ přisvědčujeme. „Máte tady také borůvky?“
„Už tu všechno uschlo, dřív i houby tu rostly. Chodili jsme se sestrou hned ráno ke Krušné hoře, pětilitrovou bandasku jsme nasbírali, nahoru jahodu jsme dali jako hlídačku, neměly jsme mámu, táta sloužil dvanáctky, čtyřiadvacítky, tak to prodal v práci.“
Paní típnula cigaretu a ohlíží se, psík se někam zaběhnul. Kdosi na ni volá.
„Já jsem tady!“
„Že jsou pootevřený vrátka,“ upozorňuje ji hlas od chalup.
„Já tady randím.“
„Pejsek se vrátil.“
„Neposlechne, kurva, on má tady svou trasu.“
Tak je vše v pořádku. Paní se zajímá, zda už jsem v důchodu. „Tři koruny nám přidali za dítě,“ oznamuje trochu hořce. „Oni dávaj pětset za vychovaný dítě. Já mám jednu vychovanou a jednu nevychovanou.“
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom