„Mějte v životě rozumné, realizovatelné cíle. A za těmi jděte“.

16 září, 2024
19:00

Stanislav „Stan“ Schneedorf, se narodil 16. července 1936 ve Strakonicích, nedávno oslavil 88 let a patří mezi nejvýznamnější žijící osobnosti Šumavy. Věnuje se obnově drobných sakrálních památek, amatérské fotografii a je autorem publikací o křížcích, které mapují historii tohoto regionu. Nedávno oslavil významný milník, když dokončil obnovu jubilejního, stého památného místa.

…

Měl jsi hodně profesí, školník, elektrikář, obchodník s průmyslovým zbožím, kuchař v restauraci, obchodní cestující . Hodně dlouhou dobu jsi se zabýval voňavými věcmi jako třeba dealer koření. Jaká profese Tě s odstupem času nejvíce bavila?
Úplně nejméně mne ze všeho co jsem do této doby dělal, bylo řemeslo kterému jsem se vyučil – elektromechanik. Toužil jsem být profi fotograf – aranžér obchodních výloh proto, že již v květnu 1945 u nás bydleli několik měsíců dva američtí důstojníci a ti mne učili fotografovat fotoaparátem KODAK. To mne zaujalo na celý život. Moje maminka však neschvalovala můj záměr zejména proto, že aranžéři doslova mrznou při aranžích výloh v zimě a mají malý plat a tak jsem byl nucený jít do učení na elektrikáře. Po vyučení jsem pracoval coby provozní elektrikář v národním podniku Fezko Strakonice. Po návratu z vojny následovala roční brigáda v dolech a od září 1958 jsem pracoval sedm let v elektrárně LIPNO. Poté následovalo vedení obchodu s průmyslovým zbožím ve Frymburku, také mých oblíbených sedm let. Další roky coby „děvče pro všechno“ jsem pracoval v dětském domově Horní Planá až do roku 1990. Od těch časů jsem OSVČ! Až do dnešních dnů pracuji s kořením, tj. obchodní zástupce jedné české firmy, která s kořením obchoduje a vyrábí směsi. Protože od mládí rád vařím, koření je kořením mého života.

K padesátým narozeninám jsi dostal dárkové balení koření. Tak Ti zachutnalo, že jsi vzal telefon a zavolal jim, jestli nechtějí obchodního zástupce pro Jižní Čechy?
Ano a protože jsem spolehlivý, pečlivý perfekcionista, firma mne nadšeně přijala za svého obchodního zástupce pro Jižní Čechy. Vrhl jsem se s nadšením do práce, vytvořil si tabla se vzorky všeho koření, které jsem nabízel v zipových sáčcích a v průběhu několika měsíců jsem si vytvořil klientelu téměř 300 pravidelných zákazníků v oblasti od Železné Rudy až po České Budějovice. Zásoboval jsem téměř všechny kuchyně v NEJ hotelech a restauracích. Za jediný rok jsem prodal koření všeho druhu v hodnotě 2,5 milionu korun. Pracoval jsem ovšem téměř 320 dnů v roce! Vydržel jsem tuto činnost několik let a nakonec celou mojí obchodní síť předal mladšímu nástupci. V tomto čase mám stále pár desítek zákazníků, kteří nejsou plátci DPH a „moje“ koření mají v oblibě. Mám totiž několik vlastních kořenících směsí, které nikdo jiný nemá.

Drobet to přikořením. Udávaš, že jsi katolík, ale prý se neumíš modlit. Jak to?
Katolíkem jsem od narození, křtěný druhým jménem Antonín. Modlení je moje slabá stránka. Znám z dětství pouze modlitbu „Andělíčku, můj strážníčku“ kterou jsem musel jako malý chlapec denně přednášet ve svojí postýlce za dozoru mojí maminky, která mně naslouchala z vedlejšího pokoje. Kostely však navštěvuji rád i často, je v nich zvláštní atmosféra, která na mne pozitivně působí. Nemám zdání, proč tomu tak je – mám však velmi rád staré hřbitovy, zejména zde v příhraničí. Rád tam fotografuji a v kostelech občas natočím mši či nějakou kulturní událost. V dnešní době dost populární.

První tvůj opravený křížek byl 5. září 1989 na místě kde jsi našel cestou z Filipovy Huti na Kvildu pár hřibů. A druhý den, když jsi jel na místo, našel jsi přes 500 hřibů. Z vděku jsi opravil na místě křížek. Co Tě vedlo dál k tomu, že jsi udělal další?
Ano, při zastavení cestou z Filipovy Huti na Kvildu v září 1989 jsem našel na kraji lesa 12 smrkových hříbků v době, kdy nikde houby nerostly. Po příjezdu domů do Strakonic, jsem zašel ke kamarádovi a oznámil mu svůj úlovek. Byl velice překvapený a domluvili jsme se, že hned druhý den opět pojedeme na ta místa hledat další hříbky. Brzy ráno jsme vyrazili vybaveni košíky a taškami pro případ , že budeme úspěšní. A také jsme byli! Za čtyři hodiny chození po lese sem tam, jsme našli celkem 560 zdravých hřibů různých velikostí. Na závěr jsme posvačili pod křížkem který stojí u lesa nad silnicí. A právě v tom okamžiku kdy jsem se díval vzhůru na křížek jsem měl jakési vnuknutí, čehosi nadpozemského. Díval jsem se na velmi ošuntělý křížek v té době bez sošky Krista a tabulky nade mnou a napadlo mne jej zušlechtit a tím se odvděčit Bohu za všechny ty nádherné hřiby, které nám nadělil. Jsem muž činu a tak hned druhý den jsem nakoupil barvy a rozjel se do Tetřevské slati, jak se ono místo jmenuje, pečlivě jsem očistil kámen i křížek a nakonec obojí natřel. Kámen bílým latexem a kříž černým syntetickým emailem. V blízké době jsme potom s Kájou vedle křížku vybudovali stolek a lavičku k posezení. V dalších letech jsme na ona místa pravidelně jezdili a vždy nacházeli hříbky vysoké kvality. Od těch dob křížek doznal změny v tom, že na něj kdosi připevnil chybějícího Krista i tabulku. Navíc přibyla kolem křížku ohrádka, pravděpodobně je prací Lesů České Republiky. Od roku 1989 jsem křížek již 2x znovu natřel, při průjezdu kolem zastavím, vložím a zapálím v lampičce novou svíčku…

Při obnově jednoho křížku jsi spadl ze štaflí a zlomil si žebro. Jak se to stalo?
Stalo se mi, že jsem si špatně zajistil postavení vysokého žebříku u 4 metry vysokého kamenného kříže v zaniklé vesničce nad Volary jménem Horní Sněžná – Ober Schneedorf – . Při stoupání k vrcholu kříže po duralovém žebříku, v jedné ruce kbelík s přípravkem HG k očistění kamene, druhou rukou jsem ručkoval k vrcholu. V polovině stoupání se však kříž smeknul v základech a já jsem se zřítil i s plným kbelíkem na zem. Obsah kbelíku se vylil přímo na mne a o kameny pode mnou jsem si zlomil žebro. Naštěstí na mne nespadl těžký žebřík, ale zachytil se nade mnou ve větvích vedle stojícího stromu. Bolest to byla náramná a asi měsíc se mi špatně dýchalo, než zlomené žebro opět srostlo. Přesto jsem se asi za deset dnů vypravil ke kříži znovu a zamýšlené restaurování dokončil. Kdykoliv do těch míst zavítám, vzpomenu si na ten strašidelný pád.

Jak probíhá proces obnovy kříže – od prvního nálezu až po dokončení renovace?
Je to prosté – nejdříve je nutné křížek či kapličku objevit – ve starých mapách, nebo při toulání zaniklými osadami či vesničkami a nebo dostanu informaci od některého ze strážců NPŠ. Následuje fotografování aktuální situace stavu té které památky a úvaha jak k restaurování, či úplné obnově přistoupit. Je-li památka jenom „ošuntělá“ stačí přijet s potřebným nářadím a nástroji, kamenný podstavec důkladně očistit, křížek s tabulkou, pokud je to možné tak sejmout, doma řádně očistit a natřít. Ve finále vrátit na místo a upravit okolní terén. V situaci, kdy je základní kámen zčásti ulomený, je nutné vyrobit přesnou kovovou obruč, se kterou se opravená hlava kamene stáhne. Ještě náročnější je, když je kříž ulomený a jeho patka je uvězněná v hlavě kamene. Znamená to velmi opatrné vysekání této patky, což bývá několika hodinová jemná práce. Když se podaří ulomenou litinovou patku kříže vyprostit bez poškození hlavy sloupku, následuje usazení nového křížku do kamene a jeho důkladné zalití speciální, osvědčenou hmotou Ceresit. Nu a pak už zbývá požehnání nového křížku na památném místě osobou k tomuto aktu určenou, tj. farářem, či páterem.

Tvé knížky o křížcích jsou velmi populární, a často se o nich jen zapráší a zbývá jich teď jen pár. Co tě vedlo k jejich napsání a kde je můžou čtenáři koupit?
K napsání knih mne vedla ta myšlenka, že je nutné aby lidé znali příběhy šumavských křížků, které lemovaly cesty kdysi dávno žijících osad, vesniček a samot které byly totálně zničené bývalými bezbožnými lidmi minulého režimu. A protože jsou knihy ilustrované mnoha výhradně mými autorskými fotografiemi, jsou i po této stránce atraktivními. Knihy jsou výhradně vázané, texty i fotografie jsou tištěné na velmi kvalitním křídovém papíru. Nejvíce mých knih jsem prodal i prodávám osobně a distribucí přes Českou poštu. Nejvýhodnější je osobní prodej, kdy mne lidé žádájí především přes facebook. Při tomto přímém prodeji je možné dopsat věnování s autorským podpisem, což hodnotu knihy zvyšuje. Rovněž prodej prostřednictvím pošty je spolehlivý, leč o sto korun dražší, „díky“ poštovnému. Prodej přes knihkupectví je nejméně výhodný zejména z toho důvodu, že knihkupci chtějí knihy do komise, což je pro každého autora velice nevýhodné. Navíc to žádného knihkupce nenutí být s prodejem aktivní. Proč také?

Jaký křížek nebo kaplička pro tebe znamená nejvíce a proč?
Na to je složité odpovědět. Téměř všechny mnou obnovené sakrální památky nacházející se na území naší krásné Šumavy jsou pro mne významné. Zejména tím, že stály v těsné blízkosti domů dávných obyvatel, či podél cest a cestiček, lemujících šumavskou krajinu. I když je jich několik ke kterým velmi rád chodím, doplním a zapálím svíčky a medituji. Mám však dvě nejmilejší a to je Horní Sněžná – Ober Schneedorf – ke které inklinuje moje příjmení SCHNEEDORF, což je jediné v této republice. Navíc jsou od této zaniklé vesničky krásné výhledy v každé roční i denní době na horu Knížecí stolec 1236 m.n.m. Okolní pastviny a různorodé druhy stromů včetně jakési matky třešně na vrcholu, tvoří na podzim nádhernou barevnou scenérii této krajiny. Dokonce zde kdysi stával ubytovací hostinec, do kterého jezdil spisovatel Eduard Bass a psal zde svůj velmi známý román „Cirkus Humberto“. Rovněž mnoho hudebníků, postav z toho románu pocházelo z Horní a Dolní Sněžné. V zimních měsících hráli v tomto cirkusu, aby tak uživili svoje mnohačlenné rodiny.

Druhá nejoblíbenější památka stojí v Jodlových Chalupách, ačkoliv zde žádný Jodl nikdy nežil. Je to veliká kaplička s hlubokou nikou a obrázkem Madony, kam velmi rád chodím posedět na lavičku. Od objevení kapličky až po její finální dokončení včetně jejího požehnání, jsem u ní byl s několika přáteli 16x ! Je to tak trochu mystické místo na okraji kdysi malé, života plné osady. Rovněž tato kaplička byla páterem Kájou Falářem požehnaná s hudebním doprovodem flétny a violy mých přátel. Zúčastnilo se za deště, který celou akci provázel víc jak dvacet pět přátel.

Jak se tvoje příjmení váže k zaniklé vesnici Horní Sněžná?
Pouze shoda okolností. V každém případě jsem na svoje příjmení pyšný i proto, že se vlastně tři vesničky jmenují po mně! Nebo spíš já po nich – byly zde totiž dříve než já. Horní Sněžná – Sněžná a Dolní Sněžná, což je také uvedené v historických mapách. A jak jsem již řekl na začátku, jsem jediným nositelem toho příjmení v naší republice. Další pokrevní příbuzní žijí v Brazílii, kam odplul bratr mého děda po první světové válce. Dodnes si dopisujeme s prabratrancem = Jossé Schneedorf – profesor na univerzitě v Sao-Paulo a prasestřenicí Clarissa-Helena Schneedorf Novi = právnička. Pravděpodobně se ještě v tomto roce setkáme tady v Čechách. Podle posledních informací od mojí prasestřenice Clarrisi Schneedorf, chce svoje padesátiny oslavit společně se mnou v listopadu tohoto roku na Šumavě.

Chtěl jsi někdy s renovacemi seknout? Byl takový moment?
Když se nad touto otázkou zamyslím, tak takový moment úplně vážně ještě nenastal… ale jistě přijde! V každém případě se ten den blíží. Jenom potřebuji nástupce, který bude pokračovat a také se o současné obnovené památky bude starat.

Kamarád, páter Jan Wirth, mi usedimentoval náhled, že „vše co máme, ať fyzické, duševní, sociální či duchovní, máme jen v jakési dočasné správě na pár desítek let, vše je nám jen dočasně propůjčeno pro náš kraťoučký pozemský pobyt, do doby, než se v prach obrátíme. Spravujeme tak vše někomu zhůry a máme to spravovat pečlivě, poctivě, pilně a svědomitě“. Absolutně skvěle na Tebe sedí. Co bys nám z nadhledu zralých 88 let doporučil? Máš nějaké tvé oblíbené „moudro“?
Moudro? Snažím se žít tak, abych stále cosi tvořil pro budoucnost. V mém případě jsou to ony maličké sakrální památky s ohlédnutím do historie naší Šumavy. Tato činnost mne naplňuje uspokojením. Žít pro radost svojí a dělat radost všem ostatním je moje meta. Dokonce si myslím, že v den, kdy jsem stál v září 1989 na kamenném podstavci křížku na okraji Tetřevské slati a drátěným kartáčem čistil onen kříž, zrodil se v mých myšlenkách a ve mně samém bohulibý cíl, který od toho dne stále naplňuji .

Celý předminulý týden jsi opravoval obří Erb Schwarzenbergu na Knížecích pláních při vstupu do bývalého kostela. V okolí Knížecích Plání je většina Tvých aktivit. Jak tamní oblast vnímáš?
Knížecí Pláně a celá okolní krajina mne od mojí první návštěvy na počátku devadesátých let naprosto fascinuje. Nejen proto, že je zde mnoho křížků které jsem za ta léta restauroval, či zcela obnovil. Přál bych si být mladý, nebo alespoň tak fyzicky zdatný, abych s kamerou a fotoaparátem prochodil v každé roční době, tedy i v závějích všechna ta dávná políčka lemovaná kamennými snosy a natočil jejich pozvolné proměny. Mám na mysli umírání staletých stromů, růst nových a proměny krajiny jako takové. Věřím, že se mně ještě pár takových toulek podaří.

Jsi žijícím ztělesněním našeho motta „Šumava uzdravuje“. Co bys doporučil mladším, aby byli v 88 letech tak neskutečně aktivní tělem i duší? Aby vypadali mnohem mlaději než mají napsáno v rodném listu ?
V tom máš možná trošku pravdu. Jsem sám o sobě přesvědčený, že právě činnost kterou se dlouhá léta zabývám, která mne naplňuje radostí a uspokojením, je obrazem duševní i fyzické pohody. A to platí pro každého člověka, nejen pro mne. Je pravdou, že mne před rokem a půl postihla mozková příhoda a díky rychlé pomoci jsem neskončil mimo aktivní život. Dostal jsem se opět do života, i když některé mozkové buňky odumřely. Zejména paměť není taková jako před příhodou. Ale mohlo být daleko hůř! Mladším mohu poradit jediné – mít v životě rozumné, realizovatelné cíle a za těmi jít do důsledku.

Právě se vydává kniha, na které jsi spolupracoval, s názvem „Odspodu“. Je hodně otevřená a tvoji fanoušci, na základě toho, co jsem četl, budou plakat jako želvy. Co bys nám k ní řekl?
Ano, kniha ODSPODU je ještě teplá, dalo by se říci. Obsahuje dva životní osudy, první je s tragickým koncem a druhý příběh je stále otevřený. Předpokládám, že zaujme zejména čtenářky které mají rády romantické povídky. Já sám, když jsem obě povídky četl, měl jsem slzy v očích. Kniha je v obou povídkách o erotice. Ta první končí smutně a ta druhá životní povídka je s otevřeným koncem, čímž přiznávám, že jde o můj životní příběh.

Hodně kusů je již prodaných. Kde se k ní mohou zájemci dostat?
Nedá se nyní říci, jaký úspěch bude kniha mít. Druhý den po dni kdy jsem knihu dovezl z tiskárny, jsem ji nabídl několika přátelům a byli nadšení. Zatím knihu prodávám sám, do knihkupectví dodám snad příští týden. Jedná se o Český Krumlov, České Budějovice, Prachatice, Vimperk, Sušice, Klatovy, Domažlice, kde mám kontakty z minulých let. Prodávali zde úspěšně první i druhý díl knih „Příběhy šumavských křížků“.

Občas létáš v listopadu do teplých krajin. Bude tomu tak i letos po extrémně náročném roce? Třeba 22. 9. v neděli ve 14:00 páter Kája Falář požehná zrenovovaný erb „U kostela“ na Knížecích Pláních, stále máš něco na programu. Kam letos poletíš, s kým a jak moc se těšíš?
Dobrá otázka – záleží v jakém budu zdravotním stavu, neboť let do mojí oblíbené destinace trvá více hodin a vzhledem k mým víc jak osmdesáti osmi rokům, se náročnost na cestovní pohodu poněkud zvyšuje. Na otázku „s kým poletíš“ nemohu jednoznačně odpovědět. Vloni jsem pobíhal v dunách úplně sám a nebylo to ono, jak se říká. Protože jsem tzv. „cimprlich“ mám obavy, že opět poletím sám. Ale i tak se těším do mých dun na pobřeží Atlantského oceánu.

Letošní rok je více náročný zejména proto, že restaurované či zcela obnovené sakrální památky byly v horším technickém stavu a dalo více úsilí je obnovit. Zejména současný Schwarzenbersko-Lichtenštejnský alianční znak na Knížecích Pláních „U kostela“ nám zabral pět dnů usilovné, pečlivé práce. A podařilo se! Ještě upevním na kamenný portál vedle erbu informační destičku o dávné historii tohoto znaku z roku 1864, který původně vévodil vítěznému oblouku na vstupu do kostela sv. Jana Křtitele. Jak známo, kostel byl odstřelený 20. srpna 1956 spolu s erbem, který se roztříštil na tři kusy. V roce 1992 jej Bavorští rodáci v ruinách kostela nalezli, opravili a umístili na levý portál u vchodu do kostela. Až nyní, po 32 letech jsem jej společně s přáteli restauroval do jeho prvotní podoby. Do obnovy uvedeného aliančního znaku jsi mne dá se říci v dobrém „nahecoval“ ty, Marku a významně mne podpořil. Pomáhala mně moje kamarádka – asistentka Vladimíra Tippmann a dlouholetý kamarád Pepa Mareček. Těmto všem patří můj dík za úspěšně dokončené dílo. Erb bude požehnaný v neděli 22. září 2024 ve 14:00 hodin páterem Kájou Falářem z Volar, několik písní nám zazpívá vynikající zpěvačka Martina Bošková-Pivoňková. Společně se znakem, bude požehnaný vysoký kříž stojící při cestě na hřbitov, který jsem restauroval 7. srpna 2024. Závěrem = alianční znak se tak stává devadesátou devátou sakrální památkou, kterou jsem za ta dlouhá léta v oblasti Národního Parku Šumava restauroval, či zcela obnovil k radosti všech, kteří Šumavu mají hluboko ve svém srdci.

To bylo číslo 99. Ale tys nelenil a zakulatil jsi na neuvěřitelných 100 .
Nedaleko hřbitova na Pláních, mimo hlavní cestu k němu, stojí vpravo nenápadný, osamělý kamenný sloupek z roku 1913, připomínající „Pachtgesetz“- upravující nájem půdy. Protože nebyl v dobrém stavu, v neděli osmého září se mně jej podařilo zrestaurovat. Úmysl se proměnil v realitu a kamenný sloupek se všemi údaji o vzniku, opět září do krajiny. A stal se tak stým památníkem Šumavy, který jsem obnovil. Je mně skvěle, jsem sám se sebou spokojený.

Už víš, jaký bude tvůj finální kříž?

100 + 1 je moje finální číslo !

Co bys vzkázal našim čtenářům na závěr?
Žít naplno celý svůj život, nehonit se za bohatstvím, žít zdravě a v pravdě.
Zanechat zde na tomto světě po sobě dobrou stopu pro následovníky!

Rozhovor připravili tvůrce sumava.eu MUDr. Marek Matoušek a Ing. Jitka Řezanková