Miniatury : Chtěl jsem něco říci

      Chtěl jsem něco říci
      (Najmanka srpen 2024)

      Sundáváme z půdy matrace. Na té vrchní si udělal pavouk hnízdo, ochrannou mateřskou pavučinou se rozlézá spousta pavoučích miminek. Co je ve světě asi čeká a kolik se jich dožije dospělosti? Ale tady na půdě se mají kde schovat, mám tu pocit bezpečí i za pavouky. Odcházím s vnučkami a vnoučky po rozblácené cestě do lesa. Dřepíme u velikých louží v jámách po traktoru. Tady nás zaujaly larvy čolků. Vypadají jak miniaturní krokodýlci. Emička jednoho obratným hmatem chytí do dlaně. Zdali včas zaprší, aby louže předčasně nevyschly? Hrozí nám horka.
      V noci mě navštěvuje jiný omlazující déšť v podobě snu o dvou dívkách. Sedím na prosvětlené verandě, jedna z nich si přisedla po mé pravici. Připomíná mi Věru Vávrovou, ale v době, kdy jí bylo patnáct či šestnáct. Pokládá si hlavu na moje koleno. Pak přichází zprava druhá dívka, ta se zase podobá Renatě, v podobném věku jako Věra. Dotkne se svou tváří té mé. Tu kolem nás projdeš ty, vedeš za ruku jednu z našich dcer. Té je tak kolem dvanácti. Ani si nevšimnete, že tam sedím. Docházíte k oknům a díváte se do zahrady. Stojíte zády k nám. Hladím Věru i Renatu po vlasech, ale jsem plný neklidu. Každou chvíli se přece můžeš otočit. Jediný pohled a jsme prozrazeni.

***

      Trůním na kadibudce, ze které je nádherný rozhled do lesa, a kouřím mentolku. Tu a tam se uvolní větev zakleslá za jinou větev. Pohoupává se míň a míň, až opět znehybní. Otvorem po vypadlém suku pozoruju jiskření pavučin. Na vzdálené pasece se ve stéblech trávy rodí sluneční chvění. Přímo přede mnou přelézá chrobák klacek, než na něj vleze, překlopí se na záda, dostane se zpět na nohy, přehoupne se na druhou stranu a bác, zase je na zádech. Dává mi lekci z trpělivosti.
      Usínám na trávě. Je docela teplo, přesto mám přerušovaný spánek. Položil jsem vedle sebe petrolejku, snad kdyby se mi něco zdálo, abych ji mohl rozžehnout a zapsat si to. A zdá se mi: Docházím na ukrajinskou hranici. Cesta tu sestupuje údolím k jihu. Vede mě holčička krajinou bez stromů, mezi omlácenými budovami, chvílemi jdeme i po kolejích. Odpočíváme u oprýskané zdi v závětří. Snažím se zapálit oheň, ale mám zvlhlé sirky. Najednou jsem vzhůru. A opravdu, v ruce držím krabičku sirek. Zkouším jednu rozškrtnout, ale nedaří se mi to. Vymotávám se ze spacáku, je tma, nevidím na krok, jen nad sebou hvězdy. Močím na převrácenou petrolejku.
      Tak. Teď nemohu dlouho usnout. Pozoruju oblohu a jsem zcela bdělý. Zaregistruju dvě Perseidy. Pak přeletí napříč souhvězdí Perseus jasný bolid, až se z oblohy zableskne. Zůstává po něm kouřová stopa. Po chvíli opět usínám. Jsem na vysoké skalnaté hoře. Asi je to Gerlach. Obtíže výstupu si už nepamatuju, tuším jen, že sestup bude náročný. Hledám bezpečný terén, ohmatávám skálu podrážkami. Zprvu to jde dobře, z vrcholu stéká potůček průzračné vody kamenným hladce žilkovaným žlabem. Našlapuju v tom proudu, kupodivu to neklouže. Jak daleko je vidět! Odhodlat se pod vrcholem k výstupu chce odvahu a vůli, stejně tak je na vrcholu důležité udělat ten správný krok směrem dolů.

***

      Motýlů prý ubývá. Ale když docházím na louku plnou chrp třepenitých, žasnu nad poletujícími babočkami paví oko a admirál. Až z nich přecházejí oči. Když usednou, číhám na tu chvíli, kdy rozevřou křídla a nastaví je slunci. Proč v tom opět vidím cosi erotického? Ale v samotě, ve které se nacházím, se v erotické motivy mění vše, každý motýl s rozevřenými křídly, každá kresba ve kmeni buku, krajky měkkouše kadeřavého i proud vody v potůčku svíraný kameny. A jen o kousek dál slyším ptačí cvrkot. Místo opeřených tělíček registruju jen pohupující se větve nízkých smrčků. Najednou vstoupím přímo mezi ně. Vůbec se mě nebojí. Jsou to střízlíci, poskakují po větvích, místo ocásku anténku. Budu si tento les pamatovat jako les střízlíků.
      V dalším snu se ocitám v nemocnici, kde jsem mohl být hospitalizován s Guilllain – Barrého syndromem. Jako navrátilec do koncentráku hledám své boty v hromadě bot. Na bérci mám ohromnou ránu až na kost. Dýchá v ní krev a vylézají z ní vosy zadečkem napřed. Kdosi mi pomáhá je chytat a odhazovat. Uvědomuju si, že mě tady budou chtít nechat, a to teď nemohu potřebovat. Prchám tedy. Je večer. Nemám kam jít. Kdybych alespoň ty boty našel. Sestupuju z vimperského návrší zvaného Sojčák, rozkládají se tu louky a za nimi hrozí černá obloha. Potkávám dvě ženy s koňmi, chvíli mi pomáhají boty hledat, ale pak z nich cítím netrpělivost, měly přece namířeno domů, nechci je zdržovat, vracím se tedy zpět do svahu, ale je mi jasné, že tady už úspěšný nebudu. Když jsou ženy z dohledu, znovu se obracím dolů a – světe div se – opět se přede mnou vynořují dvě koňské hlavy. Tentokrát za sebou táhnou starého muže na dece. Snažíme se jeden druhému vyhnout, tu se muž převalil a zůstává ležet a já, ač mám hlavu plnou vlastní svízelné situace, ptám se ho, zda se nějak nezranil. Stařec leží, po dece přeběhne jezevčík a já zaslechnu starcův hlas: „Aby nechytil zajíce.“

***

      Odkudsi z dálky z hloubi lesa ke mně doléhají hlasy vnoučat. Po cákanci slunce na kmeni přeletěl stín ptáka. Z kopřiv u chalupy stoupají průsvitné obláčky. Pyl ze samčích květenství cestuje k samičím. Výš a výš třepetavě vzlétá bělásek, míjí jednu smrkovou větev za druhou, na jednu z nejvyšších pak usedá. Dominik mi nese ukázat pavouka se žlutým zadečkem. Podle všeho je to křižák čtyřskvrnný. Jindra cucá bonbon. Utíká před vosami, a když bonbon sní, otevře pusu, aby jim dokázal, že už nic nemá. Ale vosy nerozumějí a stále mu nedají pokoj.

***

      Se synky Oldou a Dominikem se chystáme nocovat venku. Házíme do ohně pořádné poleno a rozkládáme si spacáky kolem ohniště. Už třetí noc obcházejí Šumavu bouře, blesky blikají z jižních směrů a obloha je neklidná: Přesouvají se po ní bohaté kupy, které záblesky nasvěcují ze stran. Pár nejsilnějších hvězd mizí. A zvedá se vítr, či spíš klesá, propadává mezi stromy na naši louku, odlupuje z koruny ptačky listy, až to chrastí. Černé špičky smrků se komíhají ze strany na stranu. Jiskry odletují tu na jednu tu na druhou stranu. Olda vyskakuje ze spacáku a prchá do bezpečí, Dominik to neřeší, některé z jisker svítí na jeho spacáku. Ale vítr jak přišel, tak odešel. Olda se může vrátit na své místo. Také blýskavice ztratila svoji energii a hvězdy se znovu rozsvěcují. Už nemůže být dlouho k ránu, když vidím nad lesem za svojí hlavou konjunkci Jupitera a Marsu. Došlo k ní v souhvězdí Býka. No ano, i Plejády jsou už krásně vidět.
      I další noc si s Oldou a Dominikem steleme u ohniště. Ale nejdříve se pozdravím s velkou ropuchou. Dere se na vysoký práh a její úmysl je jasný: vlézt do chalupy. Přišla snad na večerní návštěvu? Beru ji do dlaní a odnáším ji na louku, když slyším hlas Aničky, jak volá: „Žába!“ Pospícháme k ní na kraj lesa. Tady už je skoro úplná tma a Anička ukazuje neomylně do jednoho bodu před sebe. Jak tu může něco vidět? Musíme si posvítit mobilem a opravdu, i tady leze velká ropucha. Snaží se schovat mezi kořeny. Obdivuju Aniččin zrak. Má snad soví oči?
      Znovu ozařuje oblohu ze všech stran blýskavice. Volám na Churáňov, ptám se, jak moc nám hrozí bouře. Kolega Jarda mě překvapuje sdělením, že viděl a nafotil polární záři. A také pozoroval zmiji. U stanice ležela velká myš a zmije přilezla a zacouvala i s ní do díry. Oba jsme do dneška neměli potuchy o tom, že had umí couvat. Dnes svítí měsíc tak nízko, že ani nevyjde nad les pod chalupou. A jako by nás chránil tajuplný val, řada bouří se vyčerpala a pohasla cestou k nám. Ráno se budím a zmáčený rosou mžourám do přízemní mlhy. V ohništi to ještě doutná, rozdmýchávám včerejší oheň.

      V noci těch blýskavic!
      Ráno pod stromy
      bílé peříčko.

***

      Chtěl jsem něco říci
      ale –
      šum deště!

      Veliké krůpěje se třpytí a buší do vyprahlé trávy. Vnoučata výskají a vybíhají ven z chalupy s papírovými krabicemi na hlavách a prchají zpět pod střechu. Ozývají se první nesmělé hromy. Emička se zdržela v lese. Přibíhá později, to už liják zesílil. Tancuje v něm v šatičkách, dupe v přívalu vody stékající po trávě, až to stříká, pak přihopká k sudu pod okapem, který je rázem plný. Nabírá vodu, cáká si ji na šaty a do klína, nemůže se nabažit. Hromy sílí, Emička leží v trávě, je úplně mokrá a malá Anička, její sestra, která má dnes šesté narozeniny, ji napodobuje, déšť jí stéká po nahém tělíčku. Tolik radosti z deště. To stejně staří bratranci jsou opatrnější, nevěřícně zírají na sestřenice.
      Pak hrajeme v mokré trávě fotbal. Klouže to. Beník padá a Jindra na něj. To je sranda! Kluci, kde je brána? Všude je brána! Nakonec všichni trhají trávu a házejí ji po sobě. Teď sedím na zápraží. Přilétá vážka, přibližuje se zleva, zprava. Ze špičky smrku odlétá nějaký pták. Seděl bych tu klidně ještě týden.
      Ve snu sestupuju úvozovou lesní cestou do údolí. Nohy se mi boří do hustého a vysokého mechu. Myslím, že někde kráčíš se mnou, možná mě vedeš, možná ti já prošlapávám cestu. Ale dole jsem sám. Chci si na noc postavit stan, ale je tu málo místa. Stavím ho tak, že kolíčky zasahují do cesty. Jsem omámený mentolkami. Natahal jsem si do stanu věci, asi i spacák, pak tam chvíli ležím, ztrácím paměť, když opět vylézám ze stanu, nevím, kde jsem a kolik je hodin. Probůh, jsem tu přece jen v čase mezi dvěma meteorologickými hlášeními. Kde mám služební telefon? Míjí mě auto, chvíli nemůže dál kvůli těm kolíčkům mého stanu, pak je přejede. A pak přichází zvláštní parta mladých lidí. Oblečeni jsou do žebráckých hadrů, na hlavě mají kápě, přes obličej šedé závoje. Přátelsky je oslovuju a oni ztrácejí ostych, odhalují své tváře. „Vy už jste nebyli dlouho mezi lidmi, že?“ oslovuju je, ale neodpovídají. Možná v tom dlouhém čase zapomněli řeč. Tu mi bleskne hlavou: Hlášení! Kolik je hodin? Dívám se na služební telefon, do celé chybí už jen deset minut. To nemohu stihnout. Teď před důchodem zaspím zprávu? Nechávám v údolí vše, jak je, beru jen telefon a foťák a pospíchám vzhůru stejnou cestou, kterou jsem sestupoval. Těžce se brodím hlubokým mechem, vidím naše prošlapané stopy. Teď musím přelézt skalnatý hřeben. Cesta je značena bílými páskami. Těch lidí tu. Vyhýbáme se navzájem, prý je tahle trasa placená, ale nemám čas se zdržovat, čas letí. Konečně jsem na zastávce široké silnice, tady zkusím stopovat, ale už jsou tři minuty po celé, třeba hlášení ještě stihnu do desáté minuty. Přijíždí autobus, nakládá kluky, jsou to vodáci. Pak mi auto zastaví, ale stejně se na stanici nedostanu, teď zase ležím na nějaké palandě, už je vše ztraceno, nestihnu ani následující hlášení, někde jsem ve skalách vytratil služební telefon, věci ve stanu už mi patrně rozkradli ti divousové z lesa. A tak končí jedna etapa mého života, a tak končí život sám.

***

      Na vrcholky hor dosedají těžké mraky. A hrbí se a temní. A zase dopadají na louku před Najmanku první velké krůpěje. Sedím na židli před dveřmi a liják před mýma očima sílí, halí les i louku do závoje. Ozývají se tajuplné hromy. Neduní dlouze, jen rána se ozve, jako když někdo udeří do gongu, a už nic, ticho, než následuje další hrom. Pociťuju úzkost z nesrozumitelnosti této řeči oblačných par. V náruči hromů, jež nechápu, ztrácím i sám sebe. Kdo koho opouští? Nemohu opustit Boha, v němž žiju. Opouští jen Bůh.
      Zdá se mi sen plný naděje. Je po dešti. Ocitáme se kdesi v Karpatech. Stoupáme spolu rozlehlým údolím plným par a já ti oznamuju, že s tebou čekám dítě. A jako každá žena, i já si představuju, že to bude jedinečné dítě, možná spasitel, ne však ve smyslu syna božího ale spíš vykupitele z pozemských bolestí. Bude chodit mezi lidmi, nejčastěji tady v horách, budou jej vítat ve svých přístřešcích a on jim ponese radost. Jsem si jist, že to bude syn. Jak spolu zvládneme tu kupu starostí s dalším dítětem v pokročilém věku a jak toho syna porodím, když jsem muž, to neřeším. Vedeme se za ruce a všechno je znovu před námi.

Text Roman Szpuk, foto Roman a Dominik Szpuk


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom