Defilé
Krmítko obsypaly malé sýkorky uhelníčkové. Staří dokrmují mladé. Ťuhýci, nebezpeční sousedi i s omladinou zmizeli. Jsem rád, že už na plotě nenajdu napíchnuté zbytky ptáčat sýkorek. Vybaví se mi vyděšená Renata, kterou přepadl její žárlivý ctitel Petr. V záchvatu opilecké zuřivosti jí zničil dvě garáže, zdemoloval auto, strhal okapy, prorazil dveře, poničil podlahu, rozbil televizi a nakonec se jal přelamovat stromy na její zahradě. Následovala marná snaha pětačtyřicetikilové ženy zvládnout nepříčetného stopětatřicetikilového muže. Shodil ji na zem, zavalil ji tak, že ji málem zadusil a nakonec jí praštil o jeden z přeražených kmenů. Kriminálka ho hledala celou noc. A on, místo aby se teď Renatinu domku vyhýbal obloukem, přinesl jí, snad na usmířenou, mrtvé slepice a napíchl je na Renatin plot. Možná si myslel, že si z nich Renata udělá polévku? Stejně jako ťuhýk není dobrým sousedem uhelníčkům, není ani nadržený psychopat dobrým sousedem půvabné osamělé vdově uprostřed šumavské divočiny.
A zase jeden zbloudilec zůstal lapený v mé pozorovatelně. Zoufalý ptáček s pootevřeným zobáčkem, sýkorka koňadra sedí na reprobedně, a když se ji snažím chytit, poletuje zmateně pod stropem a dokonce jej v úzkosti znečistí. Nakonec ji přece jen sevřu v dlaních. Pozoruju její vyděšené a se vším smířené očko, které se chvílemi v jakési vysílenosti přivírá. Nechci ji dlouho trápit, pouštím ji na svobodu, ale neodlétá daleko, posadí se přímo nad moji hlavu, stále tam sedí na dosah mé ruce. Kdo ví, zda se neuhodila o okno.
Na verandě u roštu na čištění bot se nám rojí mravenci černolesklí. Okřídlení samečci hledají mladé královny. Ty po oplodnění odlétnou, aby se pokusily založit někde vlastní generaci. Samečci brzy umírají. Jarda k nim položil kousky citrónu, prý je to odrazuje, známá mi radila dát k nim hřebíček, snad se jen přemístí a budou se milovat jinde. Ale Jirka mi řekl, že mu tu nepřekážejí. Ani mně tu nepřekážejí. Je to vzácnost mít v sousedství tolik mravenčí vášně. Ráno jdu k bufetu. Naďa rozvírá slunečníky, z jednoho vypadne na židli netopýr. Leží s rozloženými křídly, syčí a cení na nás ostré zuby. Nakonec se nám podaří donutit ho k odletu. Ale jak dlouho to trvalo, než se vymotal z pletiva sedáku.
***
„Vždycky jsem byl nesmělý,“ vypravuje mi na stanici Milan. „Hned jsem se červenal, když jsem měl oslovit ženu, která se mi líbí. Motal jsem se v depresích, bylo to hrozné. Přítelkyně, se kterou mám dvě děti, už se mnou nechtěla nic mít. Nakonec jsem ji doma opatrně obcházel, abychom se třeba ve dveřích nechtěně nedotkli. Pochopil jsem, že se musí něco stát, jinak nebudu nikdy šťastný a z depresí se nevymotám. A budu strádat bez lásky. Půjčil jsem si knihu o balení žen. A dal jsem si inzerát. Odpověděla mi tady Lucka, která mě znala už z dřívějška. A konečně jsem poznal opravdovou blízkost, něhu a starostlivost. Najednou má někdo radost, když přijdu večer domů, přinese mi večeři.“
Souhlasně pokyvuju a dívám se, jak Milanovi jeho žena pročesává dlouhé vlasy. Pohladím se po pleši a trochu mu závidím. „Teď jsme byli deset dní na vodě. Lucka vzala své dvě děti a já také. Dva dospělí, čtyři děti, dvě lodě, jeden velký stan, skoro takový hangár. Občas jsme na sebe i zakřičeli, to jinak nejde s těmi dětmi, ale nikdy jsme se nepohádali.“
***
„Řeknu ti to na rovinu a možná budu hustej,“ přihnul si Pošťák prazdroje. „Tváříš se jako ten, co se staví za lidi na okraji společnosti, ale když máš jít bydlet na ubytovnu do Šumavanu, dělá ti to problém. A najdeš si něco nóbl.“
„Péťo,“ odpovídám. „Musím sám vědět, jaké prostředí unesu psychicky.“
„Ale vždyť je tam klid,“ namítá Pošťák. „Nikdo tam nedělá problémy, správce si to hlídá, zalezeš na pokoj a nikdo tě neruší.“
Chvíli zamyšleně mlčíme. Čím jsem starší, tím více si dávám čas na odpověď. Šetřím slovy jako energií. A kolikrát se přistihnu, že usínám. Venku se stmívá, čas pomalu plyne. Pomalu nebo rychle? Pomalu pro toho, kdo se nudí, rychle pro toho, kdo se bojí budoucnosti.
„Správce vyhodil Veroniku,“ vypravuje po chvíli Pošťák příběh jedné osamělé Romky. „Tahala na pokoj oblečení z šatníku broumovské charity a asi z jejího bytu se pak začaly šířit štěnice. Vidím ji v duchu, jak večer chodí po městě. V rukou nese schránku s králíkem, jedinou živou bytostí, která jí zůstala.“
***
Malujeme s vnučkou Emičkou na terase princezny. Květy chrp se probírá včela. Vnučce je sedm let, mně šedesát tři. Oběma nám chybí přední zub. Ale Emičce ještě vyroste druhý, mně už ne. Emiččina princezna se dívá šikmo vzhůru, usmívá se na hvězdy. Moje princezna je strnulá, neumělá, co jí chybí z dynamiky, doháním květy a listy, které jí vyrůstají z koruny. Postava vnučky mi evokuje slova Petrušky z Ruhpoldingu: „Ženy vydrží více, protože čerpají ze země. Muži vnímají hvězdy, jejich svit. Ztratí-li ten svit, ztratí i sílu. Žena si lehne na zem, načerpá a znovu je plná energie.“ Ale také Petruška prožila svoji ztrátu. V jeden čas přišla o práci a opustil ji milý. Na znamení smutku si ostříhala vlasy. Hladil je přece ten, kdo ji zradil. A také ona se ptala podobně jako Renata: Co tu ještě na světě mám dělat? Jak pokračovat? Emiččina princezna je tedy trochu mužská, když hledí vzhůru ke hvězdám. Ale tvář má jemnou a šaty se jí vlní, jako by jí vítr foukal do zad. Najednou se zpod terasy ozývá povyk dvou výrostků s plechovkami energetických nápojů. „Můžete sklapnout, chlapi?“ vyšle k nim sedmiletá Emička shora.
Samota je druh nahoty. Cítím závan křídel démonů pokušení. Přicházejí v jakémsi defilé. Ještě nikdy se ke mně tak blízko nedostali. Ztratil jsem veškerou ochranu.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
