Miniatury: Žena, motýl a bouřka

Žena, motýl a bouřka

   Odjíždím na kole ze stanice. Už po ránu je dusno. Kousek od zadovské sjezdovky vidím ženu, která tu rok co rok sbírá borůvky. Vyjíždí prvním ranním spojem od Sušice. Nesbírá hřebenem, má hbité a zkušené prsty. Zastavuju, dáváme se do řeči. Nezměnila se moc, jen trochu vrásek přibylo a o trochu více chraptí.
S cigaretou jsem ji nikdy neviděl, že je kuřačka, soudím jen podle jejího hlasu. Má hubenou, možná až vychrtlou postavu, z letních vytahaných šatů jí vyčuhují opálená ramena. Na pásku má nádobu na nějaký nápoj. Líčí mi zdravotní problémy, několikrát upadla v lese přes větve, ale sbírat borůvky jezdí dál i přes varování doktorů. Ptá se mě na mraky, které se kupí na severozápad od nás. Hrozí bouřkou? A když bouřka přijde, za jak dlouho? Vtom jí na rameni přistál motýl. Sedí klidně vedle jejích očí plných obav. Stačí se na něj podívat, všechen strach pomíjí.
   „Bouřka tak brzy nepřijde,“ uklidňuju ji. „Oblačná kupa sice stoupá, ale její vrch se hned rozpadá, stavba se hroutí, okraje mraku se drolí.“
   Dojíždím do Vimperka a už slyším první hrom. A nejtemnější mrak se ukazuje právě směrem na Nové Hutě a na Zadov. A to je vše, co vím o ženě, motýlu i bouřce.

***

   Dojíždíme autem do městyse Levín pod Sedlem v Českém středohoří. Vítá nás klidné dlážděné náměstíčko okolo kruhového kostela Povýšení svatého kříže. Za kostelem se pod korunami stromů ukrývá dětské hřiště s autíčky i jinými hračkami. Vypravuješ mi, jak jsi jako holčička ráda jezdila na velkém plastovém náklaďáku, které ti táta koupil místo panenky. Ač tu žije jen okolo sto padesáti obyvatel, působí tu čtyři keramické dílny. Vystupujeme na kopec ke zvonici, nad vrcholkem střihají oblohu rorýsové, pod nimi se na nádherném travnatém plácku černá vychladlé ohniště. Pokračujeme na hřbitov, uvazuješ Corliss u branky. Paprsky červencového slunce vypalují trávu okolo náhrobků. Nic se tu nehne, jen v jednom ze sudů pod okapem se mrskají komáří larvy. Ale i ty jsou v tom horku nějaké líné. Ve druhém sudu se topí polomrtvé včely. Snažily se napít a nakonec skončily ve vodě. Je to možné, že jsou tak nešikovné? Trháme listy a trpělivě je z vody lovíme. Vyhazujeme je pod sud na trávu. Ať se tam na slunci zmátoří. Mezi včelami je i jedna vosa, zachraňujeme všechny, neděláme rozdíly. Začínají se hýbat i včely, co se zdály mrtvé. Tak, a už se tam nevracejte. Nemůžeme vás vytahovat hrobníkovi z lopaty do nekonečna…

***

   Sešli jsme se na vrcholku Milešovky, stárnoucí básníci, mnozí z nás stoupali z posledních sil, ale nakonec jsme se tam vyškrábali všichni. Někteří z nás tu budou spát pod širákem. Slunce klesá k obzoru, narudlé stříkance paprsků dopadají na kmeny a na naše tváře. Kousek od nás si pár lidí rozdělalo oheň, tiše zní ukulele. Ještě před západem slunce tu tančí tři babočky admirál a pak se jako král objevil otakárek. Po západu slunce nám nad hlavami krouží netopýři, asi vrápenci malí. Vítr šumí v listí javoru nad našimi hlavami. Kam až člověk dohlédne, všude svítí městečka. A nad jižním obzorem rozráží kry oblaků skoro kulatý měsíc. Chvílemi je to zámotek ve vyšších vláknitých oblacích. Dívám se na něj jakoby obráceným dalekohledem. Přeju si, aby se už nikdy nerozednilo. Ale kdo by hleděl na moje přání. V noci vítr sílí, lampičky visící na větvích stromů zvolna zhasínají, další nocležníci zalézají do spacáku. Jak božské usínání. A přece přichází nové ráno a s ním i sestup zpět do údolí. Boban Vaněk přísahá, že v noci viděl, jak se ve větru ohýbají stromy až k zemi.

   Scházíme hbitě do Velemína, trochu se opožďuju, zaujaly mě květy slézu lesního, čekanky, hrachoru a kakostu lučního. Jak prosté barvy! Kamarád Zbyněk jede z Velemína do Sušice navštívit matku v domově pro seniory. Mohu se s ním svézt až do Sušice. Zbyněk vypravuje o své manželce Lídě. Patnáct let žili svorně po boku, stali se pro okolí příkladem stále živé a věrné lásky. Lída byla ambiciózní, chtěla podnikat, nastoupila v jedné firmě, kterou její majitel vytuneloval a jednoho dne vyhodil i ji. Zhroutila se. Proplakala celé noci. Začala se Zbyňkovi před očima měnit. Našla si několik dalších zaměstnání, doma se objevovala stále méně. Tou dobou už spolu měli čtyři děti. Lída si našla milence. Vracela se domů až před půlnocí a Zbyněk převzal její roli, staral se o děti. Po nějaké době se Lída sblížila se svojí láskou z mládí. Najednou vedle Zbyňka žila žena, kterou neznal.
   Stalo se to těsně před odjezdem na společnou dovolenou k Balatonu. Ráno Lída Zbyňkovi řekla: „Mám sbaleno. Zítra odjíždím k Jardovi. Řekni to dětem.“ Od té chvíle se stala Zbyňkovi nepřítelem. A nejen jemu, ale i dětem. „Drž ty děti ode mě co nejdál,“ zašeptala ještě Zbyňkovi. Déle než rok se jim neozvala. A Zbyněk se staral o celou rodinu. Později se Lída snažila některé ze svých dětí znovu získat. Podařilo se jí to u mladší dcery, kterou u sebe po dobu jejího studia ubytovala. Když pak Lída někde Zbyňka potkala, zašeptala mu výsměšně: „Nějak se ti ta rodina rozpadá.“ Zbyněk byl první, od koho jsem slyšel o bolesti, která se rozebíhá srdcem v podobě trhlin.
   Napsal mi jiný kamarád, který občas odchází z lidské společnosti do skal Lipské hory v Českém středohoří, Karel z lesa: Největší a dlouhodobé zatmění jsem prožíval, když byl odejit můj nejdražší člověk ve vesmíru. Ač jsem se stále modlil, rozhostila se ve mně a kolem mě šedá, dutě syčící mlha, trvalý stav vymizení všeho, stav, kdy v mlze není čas, směr, nahoře či dole, naprosto žádné měřítko, naprosto žádný bod k upnutí, naprosto žádná bytost. Zůstávalo jen vědomí aktuálního lidského stavu, který musel pokračovat dál, jakkoliv jsem nechtěl. Už když jsme oba věděli, že nevyhnutelně zemře, a nebylo žádné pomoci, jakákoliv slova náboženského charakteru nám oběma připadala jako nepatřičná, patetická a trapná, jakkoliv tam za slovy vše zůstávalo stejně hluboké jako dřív. To uvědomění si vzácnosti jediné bytosti znamená, že chápeš její skutečnou hodnotu – existence bez ní nemůže existovat.
   Procházím městem. Také já si zkouším opakovat svět. Tady je stín a na protějším chodníku pálí slunce. A já jsem muž, který právě prohrál vše. Prosím Nejvyššího: Zhasni mě, protože i kolem mě všechno zhaslo. Zastavuju se na chvíli u tří dlaždičů, kteří vyrábějí dlažbu poblíž bývalé Komerční banky. Dva z nich ukládají dlažební kostky jednu vedle druhé do kameniva, drti zvané šmanda, třetí je bere z hromady, pohazuje si jimi, potěžkává. Jak se jim daří umisťovat je do vějířů a oblouků tak, aby se k sobě rozměrem hodily, a jak se přesně vejdou mezi obrubníky, krajníky a zeď budovy! Je to namáhavá práce, kterou dlaždiči konají vkleče. Pomalu a trpělivě ťukají kladívky. Mám už staré tělo. Kdybych byl mladší, nejraději bych poklekl vedle nich a dal se s nimi do práce, nechal bych si poradit, hlavně, aby mě nebuzerovali, nikam bych nespěchal, ohmatával bych jednotlivé kostky, umisťoval je pomalu do kamenné drti, odměřoval spáry mezi nimi. Ta práce by se stala smyslem mého života, už bych neusiloval o nic jiného, naslouchal bych, jak o kámen ťukají kladívka mých kolegů, připojil bych se svým rytmem k jejich rytmu, vznikla by nová hudba pro tři kladívka a žulu a přemýšlel bych, z jakého, třeba i vzácného kamene bych vytvořil v dlažbě svoji jedinečnou značku. Na některé kameny bych umístil kovové tabulky se jmény již dávno zemřelých a zcela zapomenutých obyvatel této ulice. Viděl bych v duchu krásné nohy mladých žen, které tudy budou chodit, viděl bych tvoje krásná lýtka.
   Sedíme opět před galérií v Rožmberské. Na schodech před bývalým hotelem Vltava vysedává den co den hubený muž. Dříve upíjel pivo, dnes už možná na ně nemá. Navrhuješ, že ho oslovíme, zeptáme se, odkud je a jak se mu daří. Ale Petr se bojí, že se pak naučí chodit do galerie a už se ho nezbavíme. „Bydlí u Cikánů“, řekl mi o něm Ivoš. „Dají mu prachy, nechají ho vyspat. On tu pak sedí a žebrá cigára. Nedávej mu prachy. Dal jsem mu dvacku. A ne že si koupíš pivo. Koukám z okna a on hned k větvím a už si nesl na schody lahváče. Počkej, ty lumpe. A hned jsem šel za ním. Už se na mě ani nepodívá. Taky nemám někdy prachy, ale nikdy bych nežebral.“ Ale i tys mu dala dvě mentolky. Řekl ti, že bydlel v nějaké zahradní chatce, kterou přenechal dětem. Myslím, že nikomu nelže, jen už si nepamatuje, jak došlo k tomu, že tu teď sedí.
   Jde kolem nás tělnatá Romka, bác, naditá prkenice přilétne až k našim nohám. Děláme, že se nás to netýká. Romka se shýbne, sebere prkenici, omlouvá se. Těžko by jí tímhle způsobem jen tak upadla. Přibíhá toulavý psík. Zastaví se u židle, na kterou paní Kodýtková pokládá krabici, plnou nepotřebných knih. Vyberte si, vy, kteří se cítíte večer sami a toužíte uniknout do zátiší neznámých příběhů. Psík se vykaká před židli. Pak přichází manželská dvojice z Německa. Přehrabují se v knihách, muž do lejna šlápne, už ho knížky nezajímají, snaží se boty očistit.

***

   Ivoš nabízí hubenému bezdomovci jídlo. On se vymlouvá, že jíst nemůže, vytahuje si tričko, ukazuje mu hlubokou a dlouhou jizvu po operaci. Jdu s hlavou skloněnou, pozoruju, jak voda z nedávných lijáků vymlela kamínky ze spár mezi dlažebními kostkami.
   Jsem v kostele na adoraci. V jednu chvíli se otevřely dveře. Dovnitř nahlédlo dítě a řeklo: „Ale tam nikdo není.“

Text a foto Roman Szpuk


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom