Liška
Ve farní kavárně si povídají Láďa Marek a jáhen Jarda o Honzovi Smolíkovi. Kdysi pracoval v bezpečnostní agentuře, říkali mu Heřmánek, neublíží, nepomůže, jen postává s pendrekem. Ale Honza pracoval i jako saniťák. Zastavil starým lidem, kde se dalo, přejel i po trávníku, aby stařenka nemusela chodit daleko, pomohl odnést tašky. Jarda vypravuje, jak kdysi cestoval v jižním Rusku autobusem, který jel tak pomalu, že by člověk vedle něj stačil i klusat. Řidič přibrzdil, vzal každého, zastavil kdekoliv, ne jen na předepsané zastávce, naložil ovci, kozu. Dnes je nutno jen chladně konat svoji povinnost. V některých spojích neseženu ani jízdenku bez příslušné aplikace na mobilu, a mám-li starší, tlačítkový, mohu jen doufat, že v autobuse zbude nějaké prázdné místo a řidič mě nenechá trčet někde daleko od domova. A vezme-li mě na stojáka, najde se nějaký práskač, který mě natočí na mobil a řidiče pak zaměstnavatel vyhodí. Smutná doba, smutná civilizace, smutná společnost, ve které autobus staví lidem jen na předepsaných zastávkách.
„Když jsem dělal v Mykoproduktě,“ vypravuje jáhen Jarda, „měli jsme tam stroj, kde se automaticky naplňovaly lahve Šumavským bylinným vínem. Seděla u něj jedna stará ženská z Výškovic. To zařízení už bylo dost použité, některé láhve musela doplnit, z jiných zase upila, do ní to teklo, ona byla bezzubá…“
Na faře se to hemží dětmi. Moji pozornost upoutává žena jak modelka pro Rubense. Má na sobě květované šaty, plnost jejích vnad neskryje ani decentní výstřih. Rozdává nezištně pokojný úsměv, nemusí už nic říkat, celá její bytost hoří jak plamen, zářivá, nepřehlédnutelná, hřejivá. Blažený muž, který smí usínat vedle ní. V náruči chová miminko. Občas něco tiše pronese nádhernou východní Slovenštinou. Stojí pak čelem ke mně. Naklání hlavu, bohaté a dlouhé vlasy jí padají na rameno. Nakloněno ke druhému rameni vyvažuje ji miminko, hošík, kterému všichni závidíme. Žena je archetypem matky, která chrání vše slabé. Chtěl bych podle ní kreslit Madonu.
***
Usadil jsem se na lavičce u fontány. Nad korunami stromů temní mraky a první těžké krůpěje dopadají na hladinu vody. Vystřikují za nimi drobné gejzírky, zůstane bublina. A pak už začíná lejt nekontrolovaně. Odcházím spěšně pod přístřešek, kde už se na pódiu pro letní koncerty ukrývá dlouhovlasý dlouhán s plechovkou piva. Chodí sem a tam a mluví, což mi vadí, protože pozoruju záblesky bouře a čekám na
hromy. Přivírám oči.
Dnes ti to pivo nepřeju
užvaněný opilče –
poslouchám hromy.
Přivírám oči, matný záblesk mi daruje čas, abych se mohl těšit na dunivé forte. Mladík má z blesků strach. Vybavuje se mi povídka o vrhači nožů od Naoji Šigy Fanův zločin. Po kom se v okamžik neštěstí podíváš? Po vrhači nožů, který se osudově zmýlil, nebo po jeho ženě stojící u dřevěné desky, která zasažena do hrdla ještě chvíli stojí, než se zřítí mrtvá k zemi? Zcela přirozeně pohlédneš na ženu a unikne ti nenávistný přísvit v očích vrhače. Není svědka jeho podvědomého záměru.
Mladík s plechovkou piva lomcuje dvířky na sloupku se zásuvkami. Někdo je už předtím ohnul, jak se dobýval dovnitř.
„Ukrajinci si chtěli dobít mobil,“ konstatuje mladík. „Chodí sem taková parta mladých.“
Déšť slábne. Míří k nám Ivo. Vypravuje o sběračích lišek. Roste jich teď po lesích spousta.
„Vyrůstala na Lipce,“ vypravuje nám o sousedce. „Zná tam každou cestičku. Nosí je v kbelících od Primalexu. Sedmdesát pět kilo lišek za tři hodiny krát sto dvacet. Tak si to spočítej. A já myslím pupkem občas, to mě sere.“
Majitel bytu chce Iva vystěhovat. Pije a asi bývá i hlučný. Do uvolněného bytu bych se prý mohl přestěhovat já, ale to bych nikdy neudělal. Je to jako se stěhovat do bytu po vystěhovaných Němcích nebo deportovaných Židech. „Jsem rád, že mám střechu nad hlavou,“ říká Ivo. „Dám si pivo a zabořím někam hlavu.”
***
Čteme se Zinym, Milanem Kopuletým a Vráťou Nohou básně v Sudicích na Třebíčsku. Šumavská poezie se tu střetává s pražskou a moravskou. Akci pořádá Literárně hudební jezdecký klub. Nikdy se tu neobjevil kůň, před undergroundovým stavením Arnošta Motla však přesto stojí kůl k uvázání oře. Traduje se, že tu byla vesnice rozhádaná, nikdo tu druhého nezdravil, jeden čas tu fungovaly tři hospody, do každé chodil jen někdo, nakonec zkrachovaly všechny tři. Arnošt stával u svého domku, a když jel někdo kolem, vždy mu srdečně kynul rukou. A nakonec se lidé ze vsi zase začali zdravit.
Doprovází nás kytarista Petr Vojnar z Brna. Po literární produkci hraje uskupení Motl Family. Tančíme dva, štíhlá babička v éterických šatech Sylva a já, ovšem mně nezbývá, než se jen trochu pohupovat do rytmu, chybí mi pivo a naopak, přebývají roky. Sylva je šílená divoženka pobíhající po lese. Přes různá zranění, která si způsobila pády o klacky a terénní nerovnosti, nepřestává divočit, spí pod hvězdami, vyplazuje jazyk, je plná energie. Sžila se s nějakým bláznivým rytmem, který ji nenechává v klidu. Jako by sem dorazila ze Šumavy. Přibývají nástroje, kromě kytar též violoncello, jakási jednostrunná basová kytara a také trubka nasazená na snad mixér, či co, rachotí to jak drtička písku, tímto nástrojem operuje tajuplná dívka Liška, dcera jednoho z hudebníků, tělnatého Michala Orálka, který vystupuje v nadýchané sukničce.
„Jak se jmenuje ta sukýnka?“ ptá se ho kdosi.
„Kiltoris.“
„Cože? Klitoris?“
„Alespoň tě netahá na gulách“ komentuje to Milan.
Liška provokuje. Může jí být třináct, může jí být i dvacet. Podle toho, jak pije pivo, překročila už osmnáct let.
„Kolik je ti?“ ptá se kdosi.
„Tak akorát,“ odpoví tajemně. Dovádí s tím chraptícím nástrojem s troubou na konci. Dozvídám se, že už tu byla na jedné akci. Došlo tu kvůli ní ke rvačce. Jeden ze ctitelů si chtěl sáhnout na její prsa, druhý ji bránil. Večer se již přehoupl přes půlnoc, dostáváme se do undergroundové extáze, zmocnil jsem se tácu na nošení piv, do kterého bubnuju, organizátor Ivo Motl hraje stále dokola nějaký motiv, my zpíváme, improvizujeme, nakonec už jen řveme a královnou se stává – Liška.
Objevuje se problém, válečný vysloužilec s umělým vývodem Tonda Burian toho vypil více, než snesou jeho nohy. Ale jak jej dopravit domů, když se není schopen ani vzepřít nohama? Vlečeme ho a táhneme před dveře, je tam nějaký trakař, na který ho posazujeme, klátí se na všechny strany, k tomu se brání, když jej podpírám, to je práce. Děsí nás hadička a sáček s močí, aby se něco nepoškodilo. Nemáme sílu s ním popojet ani pět metrů, nohy mu visí a drhnou o zem, najednou jako by bylo nejdůležitější položit mu na hlavu jeho červený baret, který co chvíli padá do bláta na zem. „Dejte mu tu čepičku, ať to má nějakou kulturu,“ volají básníci. Nakonec přijíždí Tondova rodina s transportérem, to už je lepší, společnými silami ho nakládáme na ložnou plochu do klína Lišky, která nám neustále dává příkazy jak zdravotní sestra, mluví spisovně, vážně, s významnými pomlkami a rezervovaně, pak nám sprostě nadává, posílá nás do prdele, chce, abychom byli zticha, možná Tonda usne, ale tohle teď opravdu nepotřebujeme. Nakonec se Tonda přece jen ocitne doma na gauči, manželka se ptá, kdo ho tak nalil, k tomu už nemáme co dodat. Sedíme s Milanem a Liškou venku, čekáme na ostatní.
„To jsi podělal navždy,“ vyčítá Liška Milanovi, že jí tahal nešetrně za vlasy, on se omlouvá, že má hodně vypito, tváří se zkroušeně. Nakonec jej Liška venku chytí za ruku, jdou spolu. Tak nelíbilo se jí to tahání nebo líbilo?
Ještě se díváme na výstavu Milanových maleb v prvním patře. Směju se čemusi, Liška se chytá za uši, „nesměj se tak hlasitě!“ napomíná mě a ukazuje za mě na stěnu, kde visí krucifix. „Podívej, on se ti … taky … směje.“
***
Okáči černohnědí vysedávají na starčku. Pod jejich křídly se choulí něžný stín. Sestupuju k Brlohu, na lavičce na hrázi sedí nahý Antonín a osměluje se k večerní koupeli. Obloha se zatahuje hustými cirry, stmívá se pomalu, z druhé strany hráze jen zaštěká pes, jinak nikde ani noha.
Není tu signál. Chtěl jsem Antonínovi napsat, že se trochu zdržím. Ale ta esemeska mu dojde až někdy zítra, kdy zase vstoupíme do signálu. Antonín vzpomíná, jak byl s nějakými dětmi na vandru a v noci je překvapila bouřka, během které promokli. Tenkrát také nocovali mimo signál. Ráno mu dorazila esemeska:
„Blíží se hrozná bouřka.“ To jej chtěl varovat pečlivý kamarád.
„Měli bychom zpomalit,“ říkám Antonínovi. „I Páťa Linhart už dvakrát omdlel. Dokonce během recitace.“
„Opravdu?“ diví se Antonín. „Já taky omdlel. Šel jsem do jídelny, najednou se mi před očima objevily mžitky, tak jsem se posadil, řekl jsem si, že ještě chvíli nebudu jíst a že to nějak přejde, ale nepřecházelo a najednou jsem o sobě přestal vědět. Když jsem se probral, uviděl jsem obličej nějaké zdravotnice. A co teď? Co mám dělat, aby se to neopakovalo? Zpomalte, řekla mi. Jak zpomalte? Vždyť nestíhám. Zpomalte. Ráno déle spěte. Dejte si kávu, cigárko, ale až později.“
Antonín dělá odpovědného redaktora mých básní. „Máš v sobě ty Rusy,“ říká mi. „Akméisty, Jesenina, Bloka. Hrozně je cítit, že to chceš napsat. Přehazuješ slova, ono si to nakonec nějak sedne,“ předvádí Antonín pytel, který se křiví a boulí, jak jím někdo natřásá, aby se do něj potřebné nějak vtěsnalo. „A ty archaismy. Jako bys prošel obchod se starožitnostmi. Co ses tak nahastrošil? Proč ne, jestli chce být autor za blbečka. Ale když to rediguju, je to průser.“
Nemám moc sil se kritice bránit. Hladiny se dotýkají mušky. Tvoří se drobná kola, jako by poprchávalo.
„Zasáhnu do toho a – znáš to,“ naznačuje Antonín, jako by vedl mojí básní nějaký řez. „Někde tam udělají melioraci a … teď si ten pozemek strčte do prdele.“
Uléháme do spacáku, opět se vyjasňuje a za smrky prosvítá oblohou měsíční svit.
Bude mít noc hladký průběh?“ ptá se Antonín.
„Myslím, že ano.“
„Většinou se připravuju na to, že noc nemá hladký průběh. Mně jednou na vandru ukradli boty. To je jako by někdo oral pole a ukradli mu traktor.“
Už je úplná tma, mezi větvemi prosvítají hvězdy, ale je mi tak tísnivě, že je nevnímám. Antonín mi vypravuje o ženě. Rozvádějí se. „Na jakou úroveň lidé klesají,“ stěžuje si. „Je to akademička, má dva tituly a spustí: Strč si hlavu do prdele. Potřebuju ženu kvůli sexu. Stačí mi jednou za týden, jsem pak několik dní klidný. Nevím, proč jsem tak nadržený, proč mě Bůh stále drží za koule.“
Usínám. Do polospánku se mi vkrádá Liška. Cosi mi šeptá: „Ještě nelovíte, i když si to myslíte. Nikdo po lišce nešel, nechtěl ji mít. … Ale auto plné mužů a liška. Zase se do něčeho zamotala. … Příliš vyzývavé chování? Příliš dlouhý oční kontakt? V zákoutí s cizími muži, na pomezí rozkoše a hrůzy hodnotil jsi mě, bádal. Budu tak stará, jak si budeš přát, abych byla.“
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
