Fantazie
Básníka Vláďu opustila za dramatických okolností manželka. Byla výtvarnice, ilustrovala almanachy, které Vláďa vydával. Házela po něm knihy poezie, během jakéhosi hysterického výstupu musela přijet sanitka, později, když Vláďa někam odcestoval, odvezla vše, co se jí hodilo. Začala pít a vykřikovat na ulici, že je Vláďa v posteli k ničemu. Jednu noc mi zničený Vláďa napsal, že už ví, jak naložit s najednou tak prázdným bytem. Zůstaly mu tam volné zdi, prostor jak stvořený pro galérii. Ta myšlenka mu vlila do těla novou energii. „Pošli mi nějaké své kresby“, rozzářil se. „A řekni i jiným výtvarníkům!“
V galerii v Rožmberské se nás sešlo hned pět. Pokaždé jako poprvé obcházím tvé obrazy. Na jednom z nich jsi zachytila ženiny prozřetelné oči. V duhovkách se stýká více barev. Je to žena vidoucí, asi jako Pijačka absinthu od Feliciena Ropse. Dívá se nepřítomně a přitom pozorně, jen kamsi za obzor tohoto světa. Tak je možno napjatě poslouchat očima, tak lze stát na nejzazší mezi očekávání. Začínáš znovu. To není možné, že myslíš na smrt. Vždyť je v tobě tolik života, té mladistvé energie. Zase máš před sebou bílá plátna, která čekají na první tahy štětce. Rozumíš si s barvami jako málokdo.
Když přinášíš čaj a hořické trubičky od Kozára, nakloníš ke mně hlavu a tvé vlasy mi přejedou po paži. Na chvíli ztrácím ponětí o okolním světě. Je to záchvěv věčné milostné energie. Snoubí se v tobě křehkost a odvaha, kombinace, jíž se nedá odolat. Když se loučíme, máš v ruce kouzelnickou hůlku a dva cylindry, do jednoho z nich jsi položila kapesní hodiny. Jsou to artefakty na sobotní vystoupení. Drobně poprchává, před chvíli ještě zněly hromy. Vzdaluješ se mi uličkou, cylindr na hlavě, na ramena se ti zpod něj derou dlouhé vlasy. Ještě se obrátíš, zatočíš hůlkou jako mažoretka, rozverně se usměješ, suknička se ti rozhoupe kolem boků a oči vábně zajiskří.
***
I dnes přichází bouře. Liják buší do střech okolo nás, když si připalujeme mentolku. Žhoucí oharky se třepotají mezi velkými kapkami deště. Odkudsi shora z ulice Prvního máje se sem dere kalná voda, za chvíli se Rožmberská mění v jednu řeku. Ten, který tě miluje a který tu tiše sedává s námi, je sevřen vlastní touhou, která jej činí bezmocným. Rád by nocoval alespoň ve tvé garáži, třeba jen na podlaze, jen aby ti mohl být nablízku. Cítíme všichni jeho trýzeň. Také Ríša, který přišel do galerie s lahvičkou slivovice. Nutí Renatu, aby si lokla, ale ta je tu autem. A já beru Antabus. Tak pije sám. A chce mi tu slivovici nalít na hlavu.
Proud vody vyrazil mříže z kanálů. Voda se hrne ven v podobě kalných gejzírů. Jsem rád, že jsem ještě nalezl slovo gejzír. V galerii je šero, sotva vidíme tvé obrazy, zelenkavá tůň ztemněla. Na obraze, který jsem si nazval Únos, protože muž, který nese na klíně ženu, se tváří hrozivě. Ke klidné hlavě naondulovaného psa prchá hejno bílých rybiček. Co dělá pes v této hlubině? Žena muže objímá, oba se nějak vznášejí v nerozhodnosti, i když na tahu, zdá se, je muž. Vlasy oběma vlají, zprvu evokovaly divoce kvetoucí parohy.
Loučíme se v prudkém dešti dlouhým objetím. Ten, který tě miluje, nasedá do svého auta, aby tě doprovodil nad město. Jedeš jako první, on v těsném závěsu za tebou, aby tě neztratil z dohledu. Spodkem auta narazí do přívalem vytrženého kanálu. Šílená rána.
Odcházíme s Ríšou Rožmberskou ulicí ve květinářství u Aničky. Sedí tu rozverná žena s velkými prsy, v bílé košili, je opilá, rozhazuje rukama a bujně poposedává, dopíjí slivovici, má poslední štamprle. Ríša už dopil všechno a tak není nač navázat. Já se svým Antabusem už nenavážu na nic.
V sobotu přišel do galerie jen Ríša. Zastihl tam tvého společníka Petra.
„Tady se nic neděje?“ zeptal se překvapeně a zalapal po dechu v těžké atmosféře.
„Tady se už nic dít nebude,“ odsekl důrazně Petr. Je konec odpolednímu sezení u kávy a hořických trubiček, vzájemným inspiracím, kdy jsem četl své přírodní vize a ty jsi seděla naproti a rovnou jsi je kreslila. Petr zrušil i tvoje kurzy kresby, které se začínaly slibně rozvíjet. Nedostane-li vše, co chtěl, začne být vzteklý. Žárlí, nepřenese přes srdce, že tu nemůže být ve všední dny a ztrácí tak kontrolu.
„Mně nejvíc zajímá,“ píše mi Jokulátor v noci, „jakou stopu (mimo viditelných uměleckých) člověk na světě zanechává… Většinou si neuvědomujeme, kolik životů za čím stojí… Vše to jsou duše, ale většinou pro nás bezejmenné. Ale ti lidé také prožívali, vzato v principu – své Renaty u káv a hořických trubiček. Ty osudy přece nemohly jen tak vyšumět do ztracena… Někde kolem nás jsou… Vždyť i ty zůstáváš v té galérii, i když momentální příběh skončil… Někde se to musí zapisovat do věčnosti.“
***
Jezdíme ve třech se Zbyňkem jeho terénním autem po cestách okolo Boubína.
„A sem nikdo jiný nesmí?“ ptáš se ho obdivně.
„Ne, sem nikdo jiný nesmí,“ říká Zbyněk hrdě. Stoupáme po Severní boubínské cestě až pod samotné dřevěné schůdky, nikdy jsem tudy autem nejel, turisté nám ustupují a Zbyněk jim blahosklonně kyne na pozdrav. Uháníš se Zbyňkem dopředu a já poznávám, jak se můj stav zhoršil. Nemohu popadnout dech ba ani zvednout nohu na další schod. Jde mi to zatraceně pomalu. Zbyněk se ohlíží a trochu ironicky se usmívá, ty asi soucitně. Ani jeden pohled mě netěší, ale nedá se nic dělat, mohu jen doufat, že se ještě dostanu do formy. Ale na vrcholku rozhledny už ti hrdě stojím po boku. Vyškrábal-li jsem se na vrcholek naposledy, pak to stálo za to. Není to sen? Stojím s tebou v osvěžujícím větru, mračna se rodí a bobtnají ze stejně vysoké a jako pravítkem odříznuté kondenzační hladiny. Všechny vrcholky jsou vidět, jen ústřední hřeben mezi Luzným a Roklany halí nejtemnější a nejvlhčí mraky.
Svezla jsi mě z Kubovky dolů do Vimperka. Jaká škoda, žes přijela autem, žes nenakopla motorku, své enduro, svezl bych se s tebou i bez helmy, vykašlal bych se na všechny zákony, zamával bych i policistům, držel bych se tvého pasu, vítr by mi šuměl v uších. A pak bych se nechal zatknout s pocitem blaha, že jsem s tebou jel na motorce. V jakých neočekávaných směrech se otevírá dokořán budoucnost, kterou jsem měl už navždy zabarikádovanou. I nyní se opět někde otevře, najednou tomu věřím a do žil mi to vlévá nový život. Večer se dalo do deště, houstl, když jsi mě vyložila U Skály. Loudal jsem se rozkopanou ulicí Prvního máje, a pak už se mi nechtělo jít, tak jsem v tom dešti stál a milosrdný vítr mě zcela promáčel, skrz naskrz.
Svěřil jsem se se svou mizernou fyzičkou Jokulatoru. „Podívej se na životní osudy prokletých básníků,“ odpověděl mi Jokulator v noci s gustem. „Ostatně podívej se na svůj – stoupenec temných směrů dnes nevyfuní Boubín a musí se tam nechat s femme fatale vozit. To je tragická prohra, kterou sis přivodil jednoznačně sám… a čímpak asi? Třikrát hádej. Svým koketováním s negativními energiemi, zahráváním si se zdravím, podlehnutím alkoholu… Tak dlouho se ti sčítaly prohřešky, až ti život vystavil účet, protože tam se nic nezapomíná ani nepromíjí.“
Kdo třikrát hádá, prohádal, tohle se musí uhádnout napoprvé.
Pozdě přicházím na schůzku jachet,
rorýs – nad žlutou růží svist,
všechno znovu jak po zrodu začne,
oblaka čtou své dopisy.
S paprsky svinou se stíny drahé,
pronesou branou modrých skal,
v komůrce deště oddechují blahem
sdělení divná, nehezká.
***
Měl jsem na Churáňově exkurzi, musel jsem se vzchopit, ptáky nad námi cosi zneklidnilo, nepoznal jsem je, byl to jásavý let nebo ustrašený? Kudy vedou hranice mezi těmito emocemi v lidské tváři či v ptačím letu? Ťuhýk napadl hýla. Hnal ho od krmítka, ale sám si pro semínka nepřiletěl.
V noci jsem potkal agresivní ovci. Možná ještě jehně. Chytilo do huby nějaké drobné hračky ve vaku uvázaném na řetězu. Druhou část toho řetězu drželo dítě a řvalo o pomoc. Přetahovalo se s jehnětem o své hračky. Tak jsem běžel dítěti na pomoc, lomcoval jsem jehnětem, snažil jsem se mu ty hračky z tlamy vyrvat, ale vše bylo marné, jehně v sobě mělo vlčí dravost, jako bych se rval s nějakým bojovým plemenem, nakonec jsem jehněti přišlápl hlavu a bil jsem do ní pěstí se vší silou, dokud z jehněčí hlavy nezačala vytékat krev. Jehně zůstalo ležet. Držel jsem hračky v ruce. Čí to byly hračky? Nevím. Moje, toho dítěte, co se o ně přetahovalo? Dokážeš si představit obraz na to téma? Surrealistické pojetí, možná Miró, tam také přecházejí podoby zvířat jedna ve druhou s hravostí i krutostí dítěte.
„Jehně označuje Ježíšovo vydání se mu na pomoc,“ odpovídáš mi. „Což je zároveň i symbolem pro dítě – zanechá celé stádo, aby našel zatoulanou ovečku. Ty hračky, to je doména pekel (chléb a hry). Ubít jehně asi neznamená nic dobrého, protože miluješ-li člověka víc než Boha, nenajdeš Království nebeské. Zároveň máme být čistí jako děti, nebýt ve falešné mysli a ptát se sami sebe, kdo mi pomáhá (Bůh) a mít touhu Ho/Ji neustále rozpoznávat ve své mysli – držet se poznání od Něj/Ní a jít cestou, která je bez překážek.“
Hned ráno mi četl Ríša, že nějaký chlap dostal za zabití jehněte dva roky, ač se dotyčný hájil, že měl hlad. Prý ho zabil nějakým trýznivým způsobem. Byl to mnohokrát soudně trestaný recidivista, bezdomovec, který žil v parku na lavičce a měl prý opravdu hlad. Navíc pak prodal něco ze svého skromného majetku a peníze přinesl majiteli toho jehněte, což ho přesto před tvrdou rukou zákona nezachránilo. Jsem nevyspalý a upadám do polospánku. Zdá se mi, jak uháníme s vnučkami a Barčou autem kamsi nahoru k Nahořanům, je to jeden z mých meteorologických snů, po ránu prudké ochlazení, vycházející slunce, za stromy je vidět na západě na pozadí černých mraků vysoká rudá duha, ale jen slabě a do toho hustě sněží (meteorologický nesmysl), je to absolutní rekord, v červenci tu nikdy nesněžilo, volá nám Dominik a oznamuje nám užasle, že také z Vimperka vidí duhu a já si uvědomuju, že tam více svítí slunce. Vyskakuju z auta, chci to všechno zapsat, pokládám notes na stolek, prší mi do něj, slyším údery velkých kapek, žádná z nich mě nezasahuje, také slyším odkudsi z dálky, že se ozývá signál, abych šel vysílat meteo zprávu. U sta hromů, teď to potřebuju zapsat a ne vysílat! Tedy stanice se přestěhovala na nahořanský hřeben.
***
Ó vzájemná obavo, ty která hledíš do hlubin toho druhého. „Když se mě budeš bát, stanu se ti schovankou,“ řekla mi kdysi Johanka.
„Prší a prší,“ píše mi Klubíčko. „Křehce, pozpátku.“
„I tady drobně prší, ale poslední krůpěje zůstaly viset v podobě hvězd.“
Je noc. Ve spánku shlížím z okna na náměstí s přísvitem jako z obrazu Giorgia de Chirica. Je plné demonstrantů. Do útvaru se tam řadí mladí komunisté, kterými všichni opovrhují. Stojí spořádaně, přijali tu kázeň za svou. Tu na ně útočí početně o mnoho menší hordy starých anarchistů. Komunisté se jen chabě brání. Jdu k nim, sedám si na nějaké schodiště hned vedle jejich útvaru, cítím to jako nějakou rebelii, že se hlásím k těm, které všichni nenávidí. Kdosi komunistický útvar do nekonečna organizuje, trvá to jak na seřadišti. Zapisuju si do vandrovní knihy: „Večer a noc v (zde doplňuju nečitelně název toho místa). Mladá komunistka vybočuje z řady a masíruje mi zranění. Líbí se mi, jak je plnoštíhlá, kyprá, otírá se o mě svými prsy. Jsem v opovržení těmi ostatními, že to připustím. Je mi to jedno.“
Druhý den odcházím na Malý Polec. V mých stopách kráčejí malé vnučky Emička a Anička. Díváme se, jak si rosnatky okrouhlolisté pochutnávají na mouchách. Anička se ptá, zda jí rosnatky ukousnou prst. „Ten by jim nechutnal,“ říkám. Jdu na všechny čtyři, ruka se mi boří do černé rašeliny, která připomíná nestrávené zbytky rozžvýkaného masa. U stanice míjím fialové huňaté hlavy pcháčů. Tisknou se do nich zlatohlávci černí. Nehýbají se, jsou do kruhu, jako by někdo v jejich středu hrál na hudební nástroj. Vítr cloumá květinami a nachýlené kupy oblaků strhává nad vnitrozemí. Dva čmeláci hledají volné místo v pcháči, tlačí se mezi velká těla zlatohlávků, kteří jim nemíní uhnout ani o píď. A ještě se k čmelákům přidává nějaká pestřenka. Ťuhýk je nevraživý, má patrně špatný den, opět zaútočí na hýla, který poklidně sedí na plotě u krmítka. Hýl poodlétne, nemá zájem se prát s takovým netykavkou. Ťuhýk má přece svoji živočišnou stravu. No jo, tihle dravčí samotáři, myslíš si, že ti tady všechno patří, viď?
Osaměli jsme na ostrově stmívání. Jaro už skončilo, mnoho ptáků nezpívá
„Už si hledáš to bydlení?“
„Něco by se mohlo objevit ve Svaté Máří.“
„A co?“
„Nevím. Dají mi vědět.“
„Pro tebe by byla nejlepší nějaká komunita, kde by se o tebe postarali, dali ti najíst, vyprali ti. Abys mohl psát.“
„Myslíš jako ústav?“
Klid. Třeba má pravdu. A všichni kolem mě mají pravdu. A co mám já? Večer neznámá síla vytahuje oponu mračen do výše, při obzoru prosvítá škvírou slunce z posledních sil. Už ani nevytvoří stíny. „Já stíny nerada maluji,“ píšeš mi k jednomu ze svých obrazů. „Znám vše bez stínů a až někdy později mi někdo řekl, že mi chybí stíny… ty jsou jen tady, ano stíny nemaluji, pokud není zbytí – dobré, že si´s všimnul!“
Noc mě zastihla na periférii bezejmenného města. Jsem kamsi transportován, postrkován, nemám však vězeňská pouta, zbyl mi dostatek volnosti. Docházím ke kontejnerům na odpadky, postává tu zástup vězňů s různými druhy závaží, pout, řetězy se jim různou měrou zadírají do svalů, do nártů nohou, jednomu víc, druhému méně. Podle vrůstání těch řetězů do masa lze rozeznat také míra vstupu odsouzenců do trestů. Mnozí si pro přemíru bolestí zoufají, naříkají. Možná by jinak přijali svůj trest, ale ta bolest je v neunesení. Nestačí trest sám o sobě? Musí jej doprovázet bolest? A jak působí krystalicky čistý trest? A zase jdu dál (k jinému stanovišti vězňů?). Loučím se s jedním z vězňů plácnutím dlaně o dlaň: „Drž se!“ Kdosi mě napomíná: „Tos mu neměl dávat znát, že tě zajímá.“
***
Budím se, svítá, namodralá linka prokresluje pásy cirrů. Nemohu spát, stojím pod hvězdami bosý v rose, je tepleji než včera přes den, fouká vlažný vítr. Sen vsákl, odkud přišel. Osaměl jsem s tvými obrazy.
Dvě ženy se míjejí, jistě mají na sobě šaty s dlouhou vlečkou, každá jde svojí cestou, ale jak se od sebe navzájem vzdalují, otevírá se a stává se zřetelnější cesta k obzoru středem obrazu. Říká se tomu středová kompozice, že? Moc se mi líbí kresba těch šatů, připomíná to secesi, Gustava Klimta. Ale co to je na tom obzoru? Silueta hájku, stromů? Může to být i srocení mnichů s velmi temnými představami. Zda touží ten, kdo stojí ve středu obrazu, dojít až k nim? Třeba jej chtěly ty dvě ženy zachránit, svést od špatné cesty, nenabídnout novou, jen svést, ostatně, jsou obě nachýleny dopředu a cosi stéká z jejich siluet, po smrti se prý začne náš svět roztékat, na důvěrně známých věcech se začnou vytvářet mokvavé skvrny, proto se domnívám, že nejsou z tohoto světa, ač nemají křídla, mohou to být andělky, jistě ženy.
A obraz Povyražení. Nebo Povýšení? V pozadí by mohly plápolat záclony, je za nimi pootevřené okno a někde v budově je také ještě otevřeno, tak se vytváří průvan. Ptáček je tam pestrý jako oči té ženy, co mě zaujala na jiném Tvém obrazu. Motýli jsou bezstarostní, mají své květy a ptáček je neohrožuje, podle zobáčku je stejně zrno žravý, není to dravec ťuhýk, který mi tu na stanici tak neohroženě prohání hýla, tohle je ptáček, který je chovaný v zajetí, že? Nebo se prostředí obrázků přesunulo někam do tropů? Spirály jsou součástí arabesky, rozvíjejí se tak, jako rozkvétá květ nebo se natahuje kapradí, ale tyhle spirály netíhnou ke konečnému rozvinutí, jako tanec netíhne k závěrečnému strnutí, tohle je radost fontán, z nichž jedna jako by obklopovala loňský list a znovu jej zvedala do výše. Tenhle obraz je symbolem věčně se obnovujícího života. Přitom v něm chybí ten boj o život, tohle je bezstarostná hra uprostřed osvěžujících průvanů a vánků, hladících poryvů, to je život, po kterém možná toužíš.
Obloha stává se těžkou, temnou, oblaka se kupí v mnoha patrech, zvedají se cimbuří, věže a mosty mezi nimi, kalná hejna je oblétají. Na východě je teď obzvlášť temno. Zablýsklo se hrozivě a po delší době se ozvalo dunění, jako by kdosi lomcoval obřími cisternami nahlučených tekutin. Obří skleněné plochy drnčí. Pozouny probíjejí dusné ticho. Vítr se zvedá, syčí to v korunách. Nejvyšší náraz dosahuje 19 metrů za sekundu. A začíná pršet, ale je to řídký déšť a v malých krůpějích. Tu a tam se ozývá další vzdálené dunění. Jsou to hrozby, cizí vojska sbírají síly, tu a tam zbloudilá střela jen tak nazdařbůh exploduje na náhodném místě. A na obloze se obloha trhá, ve varhánkovitě navrstvených látkách se objevuje jediné krvavé oko oblohy. Je po všem.
Stojím před jakýmsi hotelem, před prosklenou a prosvícenou vstupní halou, venku je tma, ale děj se odehrává v závěru dlouhé noci, zvuky doléhající sem z dolního města, jsou hlučné, překrývají se jak v čase ozvučného větru. Oblohu pokrývá altocumulus, soustava kup trochu světlejších než dokonale černá obloha. Dívám se na hodinky, už brzy by měla přijít nějaká zpráva, že jsou na cestě, ale kdo? Nějací blízcí? A nic. Z města se až sem nahoru, do kopce (!) valí vlna za vlnou, dojíždějí vlastně až ke mně, je to dozvuk potopy tam dole. Co se stalo? Blíží se čtvrt na (opět nemohu rozeznat čas, ale čtvrt je ta hranice, jestli se do té doby nikdo neozve, je už pozdě, jsem v minusu a stále už jen budu události dohánět). Jak se dovolám? Jak je budu hledat v zatopeném městě? Skláním se k jedné z těch vln, která dojíždí až ke mně, ochutnávám vodu, je slaná. Je to tedy mořská voda. Někoho čekám, ale místo něj mě navštěvuje jen ticho, na mobilu žádná zpráva a jen ty vlny – vlny zdola.
Děkuju Ti, že mě oslovuješ. Jménem z noci. Nejspíš jsem na někoho po celou dobu čekal. Není to samozřejmost.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
