Čapájev
Obcházíme rašeliniště Malý Polec. Na rosnatky se podívat nechceš, spíš by sis nasbírala nějaké houby, ale nemůžeme najít ani růžovky. Nakonec jich přece několik nacházíme a k nim i holubinky mandlové. Je dusno, slunce problikává mezi kmeny. Většinou mlčíme, pak i v kuchyni, když děláš smaženici. Po poslední zprávě a klimatickém měření obloha rychle houstne a zhasíná. V západním rohu se při obzoru ohlásí blýskavice. Uléhám s hlavou pod otevřeným oknem, ale copak lze usnout, když venku hrozí vzdálená bouře? Pak se zablýskne někde úplně blízko a ozve se ostrý hrom. Hned jsem na nohách. Venku leje, ukrývám se pod stříškou verandy a pokládám foťák na židli. Také už jsi vzhůru a stojíš za mnou.
„Fotíš bouřku?“ ptáš se.
Je ti těžko z těch hub, nemůžeš spát. Bouře se rychle vzdaluje na severovýchodě, její kovadlina září v plném měsíčním světle. Tak se zase vracím na kutě. Ale ještě nebylo řečeno vše. Blíží se další bouře. Blikání blesků je nepřetržité a hromy se slévají v jediný tlumený rachot, který připomíná marně tlumenou kamennou lavinu. Vycházím rychle před stanici. V záblescích ztrácím rovnováhu, balancuju na dně sopky. Rád bych vyfotil nějaký záblesk, ale nedaří se to, vlastně se jen rozsvěcují oblaky, jeden za druhým, jednotlivé blesky nejsou vidět. Otáčím se na všechny světové strany, z každé mě překvapí zášleh, který oslňuje. Jsme zrcadlem, vybaví se mi úvaha o kontemplaci od kapucína Raniera Cantalamessy. A tím, že hledíme na Krista, jsme odleskem Boží slávy. Nazíráme a odrážíme, to je, odrážíme to, co nazíráme. Člověk je to, na co se dívá.
Mým údělem je přečkat tuto bouři v hlubině. Na hladině se odehrává bitva za plné plavby, hořící lodě se houpají ve vlnobití a odplouvají z jihozápadu na severovýchod. Božský svářeč se marně snaží spojit části celku, které jsou navždy rozděleny. Navždy? Blíží se hradba nízkých mraků, límec, arcus. A ozývá se šum větru. Znovu se dává do prudkého deště. Když básník Rainer Maria Rilke našel útočiště na hradě Duino, vyšel si jedno lednové odpoledne v bouři na procházku. Tu ve větru zaslechl hlas: Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě pak z kůrů andělských? A tak přišel na svět první řádek slavných Elegií z Duina. Já žádná slova neslyším. A přesto se kolem mě prohlubují a opět vyplňují víry. Nad lesem se zjevuje matný světelný kotouč. Pevně prozařuje liják, svítí stále silněji. Fííí! Dneska je úplněk. O dva dny později čte během bohoslužby kněz nedělní evangelium o utišení bouře na moři. Mlč! Buď zticha! Okřikl ji Ježíš. A nastalo ticho. Proč ji nenechal domluvit?
Kněz hovoří o tichu, ze kterého máme strach. Proto si dnešní stará generace tak často pouští televizi a nechává ji zapnutou, i když někdo přijde na návštěvu. Na obrazovce se střídají šílené obrazy reklam, násilí a neštěstí a do toho starci a stařeny hovoří o cenách v supermarketu a výsledcích fotbalových utkání. Vedle mě v kostelní lavici sedí mladá maminka. Na jejím břiše spí ve vaku miminko, hlavičku má položenou na ňadrech celého světa. Kněz si může povídat, co chce, zástup věřících recitovat hromadně kredo. Tady je pravé ticho. V duchu slyším ušima toho drobečka tlukot srdce jeho maminky. O čem se mu zdá? Jak rád bych znal jeho sny. Neuropatolog František Koukolík tvrdí, že mozek narozeného miminka má více nervových buněk a větší počet jejich spojů, synapsí, než je nutné. V prvním a druhém roce života to, co je navíc, se vyčeše. Další taková redukce probíhá během adolescence. Na druhé straně, jak se učíme, synapse a kontakty přibývají. Které z těch vrozených synapsí, jež se později ztratí, má ještě k dispozici tohle miminko?
***
Jedu na kole Pravětínským údolím. Míjím hlouček dětí, které jsou tu na školním výletě. Má je na starosti dlouhonohá blonďatá učitelka, kterou znám i z kostela. Chodí na každou mši, hluboce prožívá víru. Je ti tak podobná a má i stejná gesta. Jak je to možné? Jednou jsem se chtěl zařadit do fronty na přijímání. Udělala zvláštní pohyb rukou, uvolňovala mi místo před sebou a jako by přikázala: „Tak mazej.“ V tu chvíli se proměnila v tebe.
Jen o trochu výše vidím v příkopě u cesty bílé květy vemeníku. A ještě dál další orchidejku, vstavač Fuchsův. Pokládám kolo, lehám si na břicho a fotím. Dojíždí mě dva cyklisti, zajímá je, co se stalo středem mé pozornosti. Ukazuju jim vzácné květiny a oba si je také fotí.
„Pošlu to manželce, má kytky ráda,“ říká ten mladší. A už uhánějí dál, mají naspěch, před sebou spoustu kilometrů, jsou ve Vimperku na dovolené a chtějí dojet až do Prachatic. Já se nikam nehrnu, a tak mě nakonec opět dochází třída s dlouhonohou učitelkou, jejíž půvab adoruju v chrámu. Ujišťujeme se, že jsme květiny určili dobře. A pak odbočuju k peřejkám na Pravětínském potoce. Sedím na balvanu, po obou stranách i za zády mi hučí proud vody. Jsem uprostřed dění, podobně jako za noční bouře na Churáňově. Ty proudy ze všech stran, třpyt, bubliny stoupají, broukám si cosi, proud páteřemi pospíchá, pomněnka svítí nad hlubinami, nad ponorným proudem! Peřejky jsou i zákeřné, včera jsem tu dlel také, noha se mi zaklínila mezi dva kameny, ztratil jsem rovnováhu a moc nechybělo, poroučel jsem se po zádech do tůně. Nevím, jak bych se dostal ven. Sedl jsem si do vody a zase se narovnal. Až na břehu mi došlo, že nemám mobil. Vyklouzl mi z kapsy a sjel na dno tůně. Viděl jsem ho, jak svítí z hlubiny. Podařilo se mi ho vylovit, vyndal jsem z něj baterii a sim kartu a po návratu do Vimperka jsem ho položil na terase přímo na slunce. Večer jsem přístroj složil a opět fungoval bez chyby.
Bledě modré kvítky pomněnek září na pozadí temného proudu vody. O kousek dál rostou náprstníky. Převažují ty červené, bílých zbývá jen několik. Rostliny připomínají věže obrostlé dosud němými zvony. Jejich hlas by mohl být plodem. Bohužel už jednotlivé květy opadávají.
***
Funím do kopce, co chvíli sesednu z kola, odhodím ho do příkopu a skloním se k lesním jahodám. Žíznivá ústa vychutnávají sladkou šťávu krůpějek krve. Objíždím Kamennou horu a zastavuju u rybníčku Brloh. Dva bělásci se obletují, usedají na žluté jestřábníky. Vznesou se a klikatým letem vyhledávají další štaci, usedají na květy jakoby náhodou, střelným letem. Nemají své třepotání předem promyšleno. Sotva se k nim přiblížím, abych je vyfotil, frnknou mi. Mračna se kupí, naklánějí se nad vodu, zapisují se do ní, hladinu jemně čeří chladné výdechy klesající z temné základny oblaku. Sedím na stavidle, vánek unáší po vodní ploše popadané lístky jako ztroskotané bárky. Naslouchám padající vodě. Kdy se naplní ty nádoby?
Pokračuju podél Medvědího potoka, paprsky slunce klesají do svěžího proudu vody, odrážejí se od listů kapradiny. Přímo nade mnou tančí roj jepic. Mušky se nechají unášet zleva doprava a z jistého místa rychle letí zpět, a tak se rychle míjejí ty, které pomalu plují doprava, s těmi, které pospíchají opačným směrem. Pak se samečkové zklidní a tancují kolem sebe novou sestavu. Náhle mi zezadu blikne do zorného pole bílý květ tužebníku. Až se polekám, že mi do myšlenek nahlíží anděl, jako by chtěl zůstat skryt a přitom se převážil do mého zorného pole. Z hloubi lesa zaznívá hrom. Vida, bouřka dozrála. Nevidím ji, ale hluboké dunění bloudí mezi kmeny jak špatně zahraný míč a uléhá. A támhle proběhla myška. Vzala to přímo okolo velké muchomůrky. Kmitla se pod kloboučkem, který se za ní naklonil a dosedl na zem.
***
Ve farní kavárně vzpomínají Láďa Marek a jáhen Jarda na lenorskou hospodu U Grobiána.
„Hynek Grobián byl legendární hospodský. Dokázal vydělat peníze, spousta lidí se tam stavěla na jídlo. Když se v tom někdo nimral, popoháněl ho: Žer! Žer! Nalil ti štamprli, poslal ji po stole, Čapájev, zvolal, buď jsi to chytil, nebo ne. Žena se mu tam udřela, celý den běhala se džbány. Občas se rozdováděl starý Petr Vencl, chodil po stolech, rozhoupal lustry, Hynek ho nechal řádit, s jiným by vymetl.“
„Pamatuješ na kiršoviny?“
„Jasně, griotka a rum.“
„Kirš byl divný chlap. Napil se, pak se zvedl, zmizel a za chvíli přišel v důstojnické uniformě. Stál ve dveřích, ruce založené, nikdo nemohl dovnitř ani ven, byl to kus chlapa, čuměl výhružně okolo sebe, tu se podíval na jednoho, pak na druhého a nakonec si zase sedl.“
„Nebo doktor Lintner. Liďák. Jeho heslem bylo jednou za měsíc se opít, ale jak zvíře, posrat se a poblít, člověk se pak vyčistí. Léčit? Chceš klasicky nebo bylinkami? Když viděl v hospodě někoho s neschopenkou, nijak dramaticky to neřešil – přijď zítra a ukončíme to. Jeho syna i se snoubenkou zabil blesk, stáli za bouřky pod stromem. Mají ve Volarech společný hrob. Jednou přišla za Lintnerem bába, ne a ne se uzdravit, stále polehávala. S porodem to přišlo, s porodem to musí odejít, stál si za svým Lintner. No jo, ale já nemám chlapa, bránila se ženská. Za nějaký čas se jí narodil Čestmír podobný Lintnerovi, jako by mu z oka vypadl. A ženská se uzdravila.“
„Nebo Rumuni, kteří se sem vrátili po válce. Mnozí byli skláři. Murko, takový střízlík, chtěl zabít ředitele skláren Lerka, který kulhal, vypálil po něm, ředitel ale těsně před tím zavrávoral a spadl za nějaké bedny. Když si Murko uvědomil, co udělal, zastřelil se. Do sebe se trefil, do ředitele ne.“
„Když Rumuni slavili svatbu, měli takovou tradici, říkali tomu šraňk. Čekali na přejezdu na svatebčany a stříleli z pušek, nabízeli frťany. Pak jim to zakázali, asi že jsou blízko hranice, tak vymysleli něco jiného. Sehnali si balónky, naplnili je vodíkem ze svařovacích bomb. Vezli ty balónky v autě a bouchlo jim to tam, z žigulíku létala okna, nakonec se sešli ve Strakonicích na ušním.“
Je čas bujarého dovádění a čas klidného pozorování života. Vypravuju o staré ženě, která šla s chodítkem po parkovišti na Churáňově. Dostihl jsem ji a usmáli jsme se na sebe. „To znám, také jsem se učil chodit s chodítkem,“ řekl jsem. Žena se posadila na sedátko. Bylo na ní znát, že ji bolí celé tělo. „Upadla jsem,“ říká a ukazuje na bok. „Měla jste zlomený krček?“ „Neměla, ale mám to naražené. Je mi šestaosmdesát. Už tu nechci být,“ odpovídá mi a přitom se tak zvláštně usmívá. Její oči září v radostném smíření s tím, že se blíží konec. „Myslete na mě,“ připomíná mi, když se s ní loučím. „Ano, určitě, spolehněte se,“ ujišťuju ji. A pak se za ni večer na stanici modlím.
Text a foto Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
