Pavouk, meteor a bludiště
Supím na kole ze Zlaté Studny na Danielku, louka je plná květů, kterým vládnou zvonečník černý a rdesno hadí kořen, ale jsou tu i jiné barvy, knotovka, pryskyřník, kohoutek, vypadá to, jako by se Tvůrce připravoval na své půlnoční kreace. Odstřikuje štětce, míchá odstíny, pro mě jsou však větším dobrodružstvím nečekaná setkání třeba na meteorologické stanici. Po třídě puberťáků možná tak ze sedmé třídy, znuděných, malátných a trochu zvědavých, jak si s jejich nezájmem poradím, dorazila třída třeťáků. Jsou ještě plní zájmů, na všechno se ptají, když se chystám přemístit k jinému přístroji, jsou mi hned v patách, ne sice všichni, ale pár těch nejvíce zvídavých zájem neopouští. Tak pomalu docházím k bolidové kameře, kterou pořizujeme snímky bolidů, velkých meteorů.
„Máte tam pavouka!“ ukazuje mi jedna s holčiček na tričko. A vskutku, po hrudi mi sedí černý pavouk s dlouhýma nohama, štíhlý, jeho čerň v sobě ukrývá temně modré odstíny. Může to být pokoutník černý nebo i snovačka, protože po chvíli mě děti upozorňují na dalšího pavouka, který se mi houpe na pavučině nad ramenem. Spouští se z betonového podstavce bolidových kamer. Tento druhý pavouk už není tak černý, ale má o poznání větší zadeček. Pokoutník i snovačka pokoutní se objevují na stejných místech, snovačka někdy většího pokoutníka i uloví. Jedna z dívenek zděšeně prchá do bezpečné vzdálenosti. Ostatní napůl nakročeni k útěku pozorují útlého dlouhonohého krasavce, který sedí v klidu na mém tričku a nenechá se rušit. Připomíná metál nebo brož. Tu jedna z dívek, nápadně vyšší mulatka, už s malými prsy, natahuje k pavoukovi prst. Ten využije její nabídky a přeleze k ní. Teď putuje po její paži a dívka je tím potěšená. Co jí pavouk ze mě předal?
Pokračuju po Danielce na Zhůří. Projíždím hejny černých brouků s protaženými špičatými zadečky, jsou to asi pověstní hrotaři. Lepí se mi na zpocenou kůži na rukou. Na zhůřské pláni míjím rodinu, vepředu jde mladší žena, kolem ní pobíhají malé děti, muž za nimi jako by k nim nepatřil, a přece patří. Zdá se mi to, že jsou rozhádáni? Nebo tak mají určené role, žena patří k dětem a chlápek opodál rozjímá z bezpečné vzdálenosti. Je zachmuřený, odpoví mi sice polohlasně na pozdrav, ale úsměvu se nedočkám. Oba dospělci mi připomínají přírodní lidi, kde on je tak trochu macho, jak už to u těchto rodin bývá. Zajdu si jako pokaždé pod větve bohatě rozvětveného dubu, který tu roste na vyvýšenině podobné hliněné pyramidě. V jeho dutině na mě před lety čekala láhev fernetu a notýsek, kam jsem mohl zaznamenat své myšlenky a pozdravy. Láhev je už dávno dopita, notýsek se vlivem vlhka takřka rozpadl a tehdejší láska vychladla jako meteor, který tak nečekaně ozářil moji noc.
Děti už ze stanice dávno odešly. Přijel kamarád Ríša. Rozdělali jsme oheň a opekli si buřty. Usínám opět na trávě. Přímo před očima mi svítí souhvězdí Pastýře s rudým obrem Arkturem a Velký vůz. Tu obě souhvězdí prokmitl meteor. Jako by někdo škrtl sirkou. A za chvíli druhý, ze stejného místa. Nevím o žádném meteorickém roji a jeho radiantu. Nakonec letí třetí meteor, pomalu, celé dlouhé vteřiny brázdí oblohu, narudle hoří, v kouřové stopě ho následují v menších plamenech další úlomky. Potom celé to hořící procesí pohasne, jako by se utopilo v temném mezihvězdném prostoru.
***
Ráno nacházím pod oknem stanice mrtvého samečka hýla. Okolo jeho zobáku už se shromažďují mravenci. Hýlů teď létá na krmítko mnoho, více samečků než samiček a s nimi i jedno rozčepýřené mládě. Na sloupu plotu sedí ťuhýk. Kolega Jarda tu viděl ťuhýky dva, pozoroval dalekohledem, jak sameček krmí samičku černou divokou včelou drvodělkou fialovou, Xylocopou.
Sjíždím na kole do Vimperka. V galérii Winterberg má vernisáž naivní malíř Valentin Horba. V jeho obrazech inspirovaných skutečnými místy v Pošumaví, se objevují nečekaní vetřelci, pod zborcenou perspektivou prchá kamsi čert, je tu sněhulák i ztracené dítě se sáňkami, nebinární anděl s paškálem, vodník s nafukovacími balónky, kapr, který si dělá selfí, úchyl vypouštějící bílou holubici, ovce na skejtu a další postavy. Je zvláštní, že žádný ze stromů nemá listí. Uvědomuju si, že také já vnímám plnou krásu mohutných kmenů a větví až ve chvíli, kdy strom opadá a zůstává nahý. Díváme se na obrazy s kamarádem, který kdysi působil v domově pro seniory. Dozvídám se, že tam dali výpověď všichni čtyři pracující, kteří se ještě za covidu starali o moji matku. Vzpomínáme, jak se tenkrát zostřoval pro návštěvy zákaz vstupu do nemocnice. Staří lidé, mnohdy na hranici demence, propadali zoufalství. Báli se, že je všichni blízcí opustili, a když se pak s nimi po delší době potkali, zhusta až v terminálním stavu, nepoznávali je.
Kamarád vypravuje o jedné ze sester, působící kdysi v domě seniorů. Když dala výpověď, našla místo v jakémsi skladu U Sloupu. Některé již použité krabice jí dodávala vimperská nemocnice. Balila králíkárny do krabic od pampersek se jmény klientek, o něž se ještě nedávno starala. Tak jí její někdejší profese dohnala. „Kde teď žiješ?“ ptal se mě kamarád. Řekl jsem mu, že hledám nějaký podnájem, žena mě posílá pryč. „To znám,“ odpovídá. „Už tři týdny bydlím v zahradním přístřešku.“ „Co se stalo?“ „Žena už má dlouho milence. Je to syn jednoho z šumavských samotářů žijícího na maringotkách poblíž Malče. Žena už není schopna něco tajit, prchá za ním do luk jak omámená srna, vylézá oknem. Dělal jsem, že to nevidím, hlavně kvůli nejmenšímu dítěti. Samotáři z maringotek táhnou na zimu do jižní Evropy, mizí tam někdy v září a vracejí se v květnu, a jak jsou pověrčiví, mají návrat na Šumavu určen na jakýsi konkrétní den, snad podle postavení hvězd. Zatím, co tráví čas ve Španělsku, žena chodí jak bez duše, ale když se pak blíží květen a cítí, jak se její milý přibližuje, začíná ožívat. Není síla, která by ji udržela doma, u dítěte.“ „Jak strhující živočišné instinkty“, odpovídám.
***
Bohoslužbu slouží stašský kněz Skýpala. Káže o knězi, který měl náboženství s dětmi. Ptal se malých, koho mají nejraději. Většina jmenovala maminku. Jedna holčička prý řekla, že miluje Boha, protože je nepochopitelný. Tak se prý kdysi ptali jakéhosi vědce, proč je ateistou. A co by řekl Bohu, kdyby se s ním po smrti setkal. Dal jsi nám o sobě vědět příliš málo, odpověděl vědec. Kněz Skýpala se usmívá. Vida, někdo tu miluje Boha pro jeho nepoznatelnost, druhý ho pro tutéž nepoznatelnost milovat nemůže. Vzpomínám na sobotní večer poezie v galérii Rožmberská. Četl jsem básně s Pájou Reichym, který je pověstný svojí dekadentní, erotickou a proticírkevní notou. Když dočetl, osvětlil trochu význam svých veršů: „Nepotřebuju církev, abych miloval Boha.“ Zvláštní, já zase církev potřebuju, v jejím zrcadle vidím sám sebe v nejrůznějších pohnutých osudech. A kdo ví, možná církev potřebuju proto, abych měl kde ukrýt svoji neschopnost Boha milovat.
Jsme tak rozdílní. Kolik je lidí na světě, tolik věr hledá cestu. Tápeme a čím jsme starší, tím více pochybností se nás zmocňuje. Protože nadchází čas, kdy už nebudeme mít dostatek prostoru k hledání, přitom nyní už jde se vší vážností jen o jedno jediné: Nalézt smysl pobývání zde, pokračování. V pondělí 3. 6. ukončil svůj život Tomáš, kamarád z protialkoholní léčebny. V době sebevraždy mu bylo 25 let. V roce 2019 jsem s ním trávil štědrý večer ve Lnářích. Neměli jsme tehdy ještě nárok jet na svátky domů, protože jsme byli v léčbě příliš krátce. Vytírali jsme klášterní chodby, lnářská psychiatrie se nachází v bývalém augustiniánském monastýru. Tomáš tehdy patřil mezi nejmladší alkoholiky. Vlastně jsme mu ani nevěřili, že se dokázal tak mladý propít do závislosti. Pak jsem s ním dlouho nebyl v kontaktu. Dva dny před smrtí napsal o půl druhé v noci na svůj fejsbúkový profil: Každým dnem jsem o kousek blíž ke koupání se svým milovaným toustovačem. Každá noc je pořád strašná bez fénu ve sprše. Každou chvíli, kdy si zdřímnu, se mi zdá o tom, že je můj krk utažený oprátkou. Nikdo z nás to nezaregistroval, nikdo neodpověděl na jeho volání o pomoc.
Po mši přichází k ambonu Barča Marková s dcerkou. „A přijďte všichni do farní kavárny,“ říká nesměle. „Protože Terezka upekla buchtu.“ Takové pozvání se nedá odmítnout. „Když jsem ještě pracoval v lese,“ vypravuje jáhen, „makal s námi takový tichý chlap. Během svačiny si sedl opodál, nemluvil. Pak odešel do důchodu. Jeho žena byla pravý opak, hlučná, veselá. Já už z něj nemůžu, řekla o manželovi. Celý den sedí doma na židli, kouká do prázdné zdi před sebou a nemluví. Ani televize ho nezajímá.“ Do prázdné zdi před sebe prý hleděl při meditaci zenový mnich Bódhidharma. Vytrval devět let. Prý si uřízl oční víčka, aby se ubránil spánku. Nevím, co je na tom pravdy, ale moc mi to k zenu nesedí, v zenu je přece na prvním místě přirozenost: Jsi-li unavený, lehni si. Podobně zachytil nějaký fotograf mnicha meditujícího před Rothkovými temnými monochromními obrazy v jeho betonové kapli v texaském Houstonu. V čem se tam ten duchovní hledač ztrácel? Nejsou snad temné Rothkovy plochy jen plné slepých cest, tunelů a chapadel vnímaných zevnitř?
„Na Nýrské přehradě se mnou pracoval takový podivín,“ pokračuje pak jáhen Jaroslav dalším příběhem. „Říkalo se mu Bezkrček. Přišla výplata, zaplatil si taxíka, nechal se dovézt do města do hospody. Dal si večeři, ochutnal ji, povrtal se v jídle a talíř odložil. Pak si objednal druhé jídlo, pak třetí. A s každým naložil stejně. Utratil za ten večer spoustu peněz, a když mu pak prašule došly, jedl zase už jen teplou sekanou.“ Řeč navazuje kamarád Láďa, opravář kol. „Vzpomínám občas na jednoho, jmenoval se Telička. Byl odkudsi z Volar. Přebýval po maringotkách, hodný chlap, vůbec ne agresivní. Jednou v srpnu, slunce už od rána pálilo, pracoval od rána Telička ve vaťáku, zapnutý až po krk, v holinách. Ptal jsem se ho, proč se nesvlékne, že se v tom oblečení uvaří. On jen mlčel a nesundal ze sebe nic. Před polednem k nám dojela bezpečnost, příslušník na něj ukázal, aby šel s nimi. Vzali ho pod paždí, vstrčili do auta. No jasně, Telička čekal gumoléčbu, ve vaťáku přece jen rány pendrekem bolí méně. Když jsem se pozastavoval nad tím, jak uboze žije, řekl mi, divíš se? Prošel jsem pěti výchovnými vlivy. Nejdříve jsem byl v rodině, která to nezvládala, pak jsem skončil v děcáku. Odtamtud si mě vyzvedli pěstouni, bezdětní manželé, bohatí živnostníci. Řekli mi: Ty pracovat nebudeš. Nesměl jsem na nic sáhnout. Když jsem chtěl pomoci služce s vařením, dali mi přes prsty. Bavilo mě hrabat se v hlíně a nesměl jsem mít ani květináč. Pak přišli k moci komunisti, živnostníkům všechno sebrali a já zase skončil v děcáku. Nakonec si mě vzal v patnácti táta, ale to už byl vylitý, to už bylo pozdě.
Je pozdě, je pozdě. Jak častý refrén. Upíjím zvolna kávu a napadá mě kacířská myšlenka: Aby nebylo pozdě, nikdy nespěchej.
***
Jedu na Knížecí Pláně. Těsně pod vimperskou nemocnicí potkávám Ríšu. Má elektrické kolo, ale chce mě doprovodit. Musí šlapat krokem, protože já stoupám opravdu velmi pomalu. Na Borových Ladách to Ríša obrací, začíná mu být zima, není divu, já mám obyčejné kolo a pot ze mě leje. U penzionu Hájenka potkávám kamaráda Marka, který tu se třemi lidmi rovná dříví. Vytváří z něj stěnu s okénky z prken, aby u lavic nerušil hosty pohled na zaparkovaná auta. Slunce svítí a hřeje, jakmile ho skryje mrak, začíná být zima. Přijíždí ještě dvě party cyklistů. Jsou to samí chlapi, tak číšnice nestačí čepovat Březí Kozu.
Po další hodině se objevuješ i ty. Dáváme si polévku. Z Německa k nám letí vrtulník, pokračuje do vnitrozemí. Z okna se vyklání kuchař a mává na nás, že máme jít dovnitř. Aha, večeře. Ale kuchař, který nám kyne, nemá dnes službu a trochu se opil. Nabízí mi kalíšek, prý s kávičkou. Přihnu si. Safra, rum! Ještě, že jsem ho nepolkl, beru přece Antabus. Frťana v rouše kávině přenechávám tobě. Kuchař hned nalezne nového parťáka k pití. Tak do druhé nohy! A do další. Kolik má pavouk nohou? He? Osm?
Jdeme se projít ke hřbitovu. Slunce už je nízko, jeho bronzové paprsky přilévají žáru do květů kakostu lučního, jetele, knotovky červené a měsíčnice. Na cestách obcházíme louže, těsně nad hladinami je brázdí houfy jepic. Zastavujeme u křížku v kovovém plůtku, kdysi ho tu postavili ke chvále Krista. Někde v koruně nad hřbitovem zpívá drozd, opakuje trylky, mám pocit, že podobné motivy slyším poprvé. Procházíme kolem po roce 1990 znovu vztyčených a opravených náhrobků. Slunce svítí skrz plaňky plotu. A pak zapadá a my se vracíme zpět na Hájenku. U hřbitova bychom už dlouho nevydrželi, obklopila nás hejna mochniček. Už z dálky slyšíme impozantní křik jeřábů popelavých. Marek nám říkal, že se letos přemístili někam k Červenému potoku, ale teď se zase vrátili k Bukové slati. Už moc nemůžeš, cesta z Vimperka tě dost vysílila, ale ještě tě nutím sejít kousek po asfaltové cestě, tam mezi smrčky vidíme dlouhé ptačí krky popobíhat údolím Vltavského potoka. Jejich hlas se rozléhá v horách, vrací se v echách. Pak oba zmlknou, možná už se cítí bezpečně?
Penzion zcela utichl. To už je skoro tma, když se ozývá šum deště. Vlastně je to docela slušný liják, jeho závoj zastírá lesy, jen na severu zůstává skoro jasno. Otevírám okno, slyším, jak na Bukové slati štěká srnec. Znovu se mi připomíná verš Sapfó: Kéž by se zdvojila noc.
Text a foto Roman Szpuk
Popisky k fotkám:
1. Jestřábník oranžový
2. Knotovka červená
3. Pryskyřník a rozrazil
4. Jetel
5. Rdesno hadí kořen
6. Prha arnika
7. Ťuhýk obecný
8. Mládě hýla
9. Kohoutek luční
10. Kopretina
11. Pryskyřník platanolistý
12. Zvonečník černý
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
