Hodiny a mraky
Obřady Zeleného čtvrtka skončily. Během Gloria zněly zvonky, vtíraly se za slova chvalozpěvu, až z toho bolela mysl: Co poslouchat dřív? Pak vše utichlo a během Proměňování už se ozývaly jen řehtačky. Nyní Ježíš osaměl v Getsemanské zahradě. A my věřící na chvíli s ním. Ministrant přitáhl odkudsi štafle, prošel naším středem a přikryl černou látkou velký krucifix vpravo vedle oltáře. A já se jen divil, jak rychle zase většina od postranního oltáře zmizela. Prožíval jsem vlastní vědomí dosud hořící v mé mysli a vnímal jsem, jak hoří jiná vědomí za mnou. Zůstalo nás tu jen pár a naproti nám ten, který toužil, abychom jej doprovodili v jeho samotě. Smrtí musel projít sám, ale šlo přece o to, kdo z nás k ní spolu s ním sestoupí nejhlouběji. Vzpomněl jsem si na myšlenky Simony Weilové, na to, že tíseň člověka zůstává pro ty okolo na hranici viditelnosti, vždyť trpící se stahuje sám do sebe. Ale je to tak opravdu? Třeba je jeho zbědovanost natolik zřetelná, že před ní musí druzí odvrátit tvář.
Ještě též noci jedeme s Jokulátorem na Basumskou louku. Je půl čtvrté ráno. Stojíme pod hvězdnatou oblohou. Měsíc zaklesl do souhvězdí Váh, jako by se je snažil vyvážit, sám těžký a přece se vznášející na nekonečném nebi, vlevo od něj svítí Antares ze souhvězdí Štíra. Do korun smrků vstoupil vítr. Nechal za sebou otevřeno, jednolitý průvan hučí ve větvích takřka bez nárazu. Jokulátor si před měsícem natrhl stehenní sval, já také sotva jdu, nespěcháme, naše chůze je peripatetická a les je kolonádou, ve které lépe zní naše myšlenky. Brzy se na větvích smrků objevuje čerstvý sníh. V údolí se k sobě choulí světla městeček, jako by se chtěla jedno u druhého zahřát. Připomínala kuličky, které se na hrací desce jejím nakláněním snažíme dostat do důlků. Meteor, který zahlédl Jokulátor vysoko mezi korunami, jsem promeškal. Odcvrnknut neviditelným prostředníčkem zmizel v útrobách ještě noční tmy. Jokulátor má na ruce chytré hodinky. Pravidelně mu hlásí každý kilometr, který máme v nohách, a čas, který jsme k jeho zdolání potřebovali. A pak se ty hodinky ptají: „Už jste skončil?“ Mají na mysli, dá-li se tak mluvit o hodinkách, jestli už má za sebou své pravidelné cvičení. Zvláštní je, že hodinky tuto otázku pokládají ve chvíli, kdy se dereme nejprudším výšvihem na vrcholový hřeben.
Slabě svítá, když odbočujeme doprava průsekem, měsíc jak reflektor bloudí za kmeny, jak stoupáme, poblikává. Tady už sníh leží i na cestě. Na věži fouká od SSE v průměru okolo 5 metrů za sekundu, teplota se drží na -1°C. Slunce ještě nevyšlo, na východě se vlní temné obrysy oblaku altokumulus fluktus, jehož vlnky se překlápějí, jako by najížděly na neviditelný obzor s lávou v pozadí. Daleko za Knížecím Stolcem se rýsuje Klosterwappen. Pak se náhle slunce špičkou jazyka dotkne obzoru z druhé strany. Stín Boubína se zjeví vedle zasněžených Roklanů. To už se rudě prokreslily i ledovce vzdálených Alp.
***
V údolích leží pásy stratů, nehybné mlhy, ve které jako by se zastavil čas.
Když jsem ležel na písecké rehabilitaci a byl jsem už schopen se vzepřít do jakéhosi polosedu, spatřil jsem za soumraku vzdálené rozsvícené okno. Byl jsem přesvědčen, že za tím druhým oknem nemůže sedět nikdo jiný, než starý hodinář. Má na oku lupu a ve svitu stolní lampičky opravuje ozubená kolečka. Strojek v tu chvíli stál, netikal. Ale čas se vydal náhradními hodinovými strojky rozmístěnými okolo hodináře. Hodinář měl svět tajuplně ve svých rukou. Do mého srdce se vlil nadzemský pokoj.
Filosof Miroslav Petříček uvažuje nad vztahem oblaků a hodin: Žádné hodiny nejsou dokonalé do posledního detailu, vždy je tu přítomná určitá volnost a díky tomu je tu vždy i místo pro náhody; universum je řízeno nejen přísnými newtonskými zákony, nýbrž i zákony náhody, neuspořádanosti. Svět je tedy systém, v němž se navzájem implikují (zahrnují se v sobě, předpokládají) hodiny a mraky, v molekulární struktuře hodinového stroje je cosi z mračna. Vlastně jsou tedy všechny hodiny mraky, jakkoliv s různou mírou „mrakovosti“. A filosof Jean-François Lyotard dodává: Myšlenky jsou mraky. Okraj mraku není přesně měřitelný. … Myšlenky se honí či táhnou proměnlivou rychlostí. Mají hloubku, avšak jejich srdce i jejich kůže jsou stejného zrna. Myšlenky neustále mění svou polohu vůči sobě navzájem… Jeden mrak vrhá svůj stín na jiný mrak, stín mraku se mění podle toho, z jakého úhlu se k němu blížíte. Mrak se neustále mění, je to simulakrum, virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější, než skutečnost.
Při návratu z Boubína, jen kousek pod vrcholovým hřebenem, vidím rychle plující závoj velmi vysokého oblaku s kruhovitým otvorem, lacunosus. Zdá se, že ten otvor je v hodinách mračen jícnem antičasu, tam jako by se oblak zastavil, dál unášen rychlým pohybem vzduchových hmot.
Popisky k fotkám:
1) Altocumulus fluctus
2) Stín Boubína vedle Roklanů
3) Pohled k Velkému Javoru a Jezerní hoře s Ostrým
4) Alpy ve vycházejícím slunci
5) Lacunosus
Text a foto : Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
