Miniatury: Tento svět

24 března, 2024
12:00

Tento svět

   A tak četl kněz v kostele v Šumavských Hošticích úryvek z evangelia svatého Jana 12, 25: Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Naslouchal jsem těm slovům, jako bych je slyšel poprvé, pronikala do mého nitra v tom ještě zimně chladném interiéru chrámu svatého Filipa a Jakuba. Říkal jsem si: Musím taková slova poslouchat?
   Vyšel jsem ven podívat se na tento svět. Vzduch byl ještě chladný, ale slunce už hřálo. Vrabčáci, kterých je právě v Šumavských Hošticích tolik, štěbetali v tom nejhustším keři, kde se cítili bezpečně. Vydal jsem se do Buku a pak na Vyšovatku. Poklekl jsem k fialkám. Dlouho jsem je neviděl. Jak opojně voní. Lezl jsem po čtyřech a ani jsem se nestaral o kalhoty. Pak jsem překročil padlý plot u opuštěného stavení. Své těžké hlavy tu skláněly modré květy koniklece. Pod křovisky svítily vybělené prázdné ulity po hlemýždích, připomínaly satelity vyladěné na sluneční paprsky. Jehnědy visely jak kabáty před slavnostně vyzdobenou síní, kaplí pronikal ostrý paprsek, jak se slunce dotklo v okně broušené vázy. Lavička u zdi domu stála na svém místě. Tady jsem se mohl dlouze vyhřívat. Pes opodál chvíli štěkal a pak toho nechal. Vystřídaly ho dětské hlásky. Dvakrát okolo mě projela holčička na kolečkových bruslích.
   Vzpomněl jsem si na dlouhou chodbu v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Každé dopoledne ji zaplnili pacienti a fyzioterapeuti. Seděl-li jsem v čele chodby, viděl jsem ty postavy v zákrytu, všechna kola invalidních vozíků, chodítka s loketní opěrou, čtyřkolová a skládací chodítka a francouzské hole. Terapeuti v bílém kráčeli zvolna po boku pacientů úporně se snažících o další krok, o udržení rovnováhy. Celý ten proud komíhajících se a popojíždějících lidí připomínal stonožku s nekoordinovaným pohybem. Ne a ne se hnout z místa. A všichni ti lidé se trpělivě snažili vybojovat další metr cesty k životu.
   Mezi nimi mě pokaždé zaujal vytáhlý mladík, který jinak všude jezdil na invalidním vozíku, ale občas jej terapeut postavil na nohy. Mladík – jmenoval se Kuba – byl postižen i mentálně. Jenže ve své chorobě zůstával neuvěřitelně optimistický a trpělivý. Bez ustání se usmíval. V ústech mu viditelně chyběl zub, ale na nakažlivosti jeho úsměvu to neubíralo, naopak. Copak by někdo věřil štěstí člověku s dokonalým chrupem? Opíral se o fyzioterapeuta. Každý krok mu činil velké obtíže, ale on s hlavou pozvednutou se smál, ano, on se smál sám sobě a já si vzpomněl na malého synka Dominika, když jsem byl svědkem jeho prvních krůčků. Rozběhl se po předsíni, udělal asi čtyři kroky a samozřejmě to skončilo pádem, ale také on se tomu smál. Měl tento nově objevený způsob pohybu za velkou zábavu.
   Když se Kuba opřel o svoji slabší nohu, dlouho se ujišťoval, že opora je pevná, ale noha se mu vzápětí celá roztřásla, bylo zřejmé, že je více nesen, než aby šel, ale i pro něj to byla zábava a terapeut měl plné ruce práce, musel se hodně snažit, aby ho udržel. Šněrovali spolu chodbu sem a tam, ke mně a ode mě, dokud se Kuba opět neposadil do invalidního vozíku. Myslím, že se cítil v ústavu dost sám. Jeho mluvě se nedalo porozumět a tak si s ním těžko někdo mohl povídat. Ani já od něj neslyšel srozumitelné slovo. Vídal jsem ho v takzvané dílně úchopů a psaní, kde jsme se pokoušeli obnovovat jemnou motoriku rukou a prstů. Kuba měl chuť hrát Člověče, nezlob se, karty Prší. Sestry se však musely věnovat i dalším pacientům. A tak ho občas dost tvrdě odpálkovaly. A on to odmítání přijímal se stejným úsměvem. Jeho oči se občas obracely vzhůru, ne dost koordinovaně, sbíhaly se mu, ale ten pohled mi připomínal světce, i když trochu jurodivého, pošetilého, dětsky čistého.

***

   Pak jsem se vydal zpět k Buku. Když už jsem byl skoro u vsi, šla mi naproti starší žena, kolem které pobíhala drobotina, klučík a holčička tak pětiletí.
   „Na procházce?“ zeptala se žena.
   „Ano,“ přitakal jsem, přesto že si procházku představuju trochu jinak. Stačí dva kilometry chůze a procházka se mění v pochod smrti.
   „My taky, ale asi se brzy vrátíme,“ ukázala žena na vnoučátka, která se právě zabývala prostrkáváním klacíků pletivovým plotem. „Mladí dělají pařník a oni zlobí jak čerti.“
   „Však to je jejich úkol, zlobit,“ dodal jsem.

Text Roman Szpuk