Bezvětří
Zčernalými čepelemi loňských osikových listů se probíjejí drobná stébla čerstvé trávy. Hrabickou loukou probublává vlhká hlína, to se už činí krtci. V prameni, od kterého se odvíjí do údolí temná vráska potůčku, stojí stromek. Zasadila ho tam nějaká dobrá duše a kmínek podepřela ze dvou stran vidlicí větví. A teď už si musí pomoci sám. Má ještě drobné pupeny, zda už nepřišel o životadárnou mízu?
Vzduch se nehne, okolními vrchy prosakují chuchvalce mlh. Vstupuju do lesa. Jsem vděčný za každý krok, i když není bez bolesti. Myšlenky občas přehluší můj vlastní dech. Nemohu ho popadnout a pak se zase zklidní. Nějaký dobrák tu na cestu poskládal v pravidelných intervalech klacky. Podle otisku dezénu terénních motorek se domnívám, že chtěl znepříjemnit motorkářům řádění. A já mám hned k dispozici překážkovou dráhu.
Mezi ptačími zpěvy vyniká ostrý hlásek rozčílené sýkorky, také drozd kraluje kdesi vysoko v koruně. Zanotuje motiv a pak ho zopakuje. Vyschlým korytem potůčku se nedávno valila voda, ale přes cestu neměla sílu se dostat, natlačila sem jen hráz z jehličí a větviček, která připomíná akumulační zónu laviny. U Meditačního potůčku jsem překvapený prvními květy dřípatek. Není to příliš brzy v polovině března? Docházím do Paříže, která je součástí vsi Výškovice. Do rybníčku padá proud vody. Dívám se na ohromný pařez před popisným číslem 1. Ne a ne si vzpomenout, jestli tu v mých vzpomínkách roste prastará lípa. Dosedám těžce na lavičku. Zpoza plotu na mě štěká štěně jezevčíka. Budí se hlasy nějakých lidí, nerozumím jim, jen cítím, že jsou vzrušené. Jen zřídkakdy tudy někdo prochází.
To u Brodského rybníku, kam jsem chodil na procházku z rehabilitačního ústavu v Kladrubech, jsem rozuměl každé slovo i rybářům sedícím na protilehlém břehu. Jednou si tam své rybářské náčiní rozložila starší manželská dvojice. „Že bych se chtěl dožít osmdesátky?“ zaslechl jsem zřetelně mužův hlas. „To ti pěkně děkuju. Já se chci dožít devětadevadesáti. Když si dojdu na záchod, umyju se…“ Fandíš si, odpověděl jsem mu v duchu. Člověk nějak žije, myslí si, že to tak půjde stále dál, ale nepůjde. Může to jít ještě dlouho, ale čas se zastavit nedá a je neúprosný.
Jak to, že jsem svým mizerným sluchem zachytil každé slovo? To takhle nese zvuky vodní plocha. Sama je přitom citlivá ke každému záchvěvu vánku, i k tomu, který nemá sílu rozhýbat žádnou větvičku, žádné stéblo, který se ani nedotkne mé tváře. Pozoroval jsem tu hladinu skryt keři tisu. Dech neviditelného se do ní vpisoval tu krátkodechými letkami, tam zase reliéfem do všech stran rozvíjejícího se šatu.
Stoupal jsem odtamtud chodníkem pro vozíčkáře vzhůru pasekami a tu jsem si všiml, že se oblaka protrhla a že jsem se stal cílem pozornosti úzkých slunečních paprsků. Zastavil jsem, obrátil jsem tvář ke slunci a jako Samuel jsem oslovil toho, kdo se za oslněním ukrývá: Mluv, Hospodine, tvůj služebník naslouchá (1. Sam. 3,10). Tu se z poblíž tančícího roje jepic oddělil jeden sameček a přilétl tak blízko k mému oku, že mi na zlomek vteřiny slunce zastínil. Opravdu došlo ke chvilkovému zatmění slunce. Co to znamenalo? Ach, uchovat v jazyce mlčení, tak uvažuje současná mladá filosofka Tereza Matějčková. Čekáme na slovo, které bude určeno právě nám, ale chybí hladká a mlčenlivá hladina, která nese zvuky i zpoza horizontu běžné slyšitelnosti.
Pokračuju skrz Výškovice. Věž vysílače na Mařském vrchu mizí v oblačném stropu. Také vrchy Ivovice a Křížovice nad Bohumilicemi se převalují v pěně mlhy. Krajinu jako bych zastihl ve chvíli, kdy na odchodu strnula. Lidí tu není, jen psi mě zdraví, jeden vybíhá podél zdi až na silnici, ale vybíhá je silné slovo, spíš se líně vykolébá a přitom nijak nedává najevo svou zvědavost.
Text Roman Szpuk
Rok 2024
1. Že to dáš
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
