Uprostřed zimy přišel Dušan Žampach jako číšník do horské hospůdky na Třístoličníku. Ten 28. Leden 1991 byl jeho prvním pracovním dnem. Mladý muž využil úpravy příhraničních pracovníků, která umožnila lidem z Československa pracovat v bavorském příhraničním regionu. Otec Dušana, celník na hraničním přechodu Philippsreut-Strážný, navázal kontakt s hostinskými Ernstem a Christine Ebnerovou, vyvezl syna ve vypůjčené Škodě na horu vysokou 1.333 metrů.
Dušanovi tehdy bylo 20 let a chtěl zůstat až do podzimu, aby mohl pokračovat ve studiu na Vysoké škole zemědělské v Praze. Z plánovaných šesti měsíců se stalo téměř 25 let. Do listopadu 2015 svedl Dušan Žampach na hoře v trojmezí Bavorsko-Čechy-Rakousko lidi z různých zemí – vždy přátelsky a suverénně, i v největším shonu.
„Tmavé pšeničné pivo se blíží“
„Teď udělej zase tučňáka,“ byla Dušanova standardní věta, když přešel z volnočasového oblečení do svého servírovacího outfitu: černé boty, černé kalhoty, černá vesta nad bílou košilí, černý motýlek. Na hosty udělal velký blonďatý muž dojem. „Nikdo ho nepřehlédl. Byl to ideální muž na Třístoličníku – spolehlivý, bezproblémový, zajímající se o lidi v hostinci,“ soudí Walter Bermann, dlouholetý starosta Neureichenau.
Ten po otevření hranic s Československem každoročně v horské hostinci organizoval setkání s komunálními politiky a zástupci spolků a svazů z Trojzemí. „Čím plnější je sál, tím více se Dušan vynořil do nejvyšší formy,“ řekl Bermann. Lesník Michael Held, nejprve vedoucí lesního úřadu a poté lesnického podniku Neureichenau, k němuž Třístoličníková oblast patří, byl téměř každý den nahoře na hoře. „Tmavé pšeničné pivo se blíží,“ zaznělo vždy na uvítanou. Český číšník rychle znal přání svých stálých hostů.
V běhu se učí německy.
Dušan Žampach vyrostl ve Vimperku, malém městečku v jihočeském okrese Prachatice, asi 30 kilometrů od hranic se Spolkovou republikou Německo. Krátká trasa na mapě, pro mladého Čecha však nedosažitelný svět za železnou oponou. Ale pak přišel přelomový rok 1989, který zažil Dušan Žampach jako student v Praze. Stále více lidí protestovalo proti komunistickému režimu a v listopadu se dočkali sametové revoluce. Ve Waidhausu rozřezali oba ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher hraniční plot, který starou kulturní zemi Čechy více než čtyři desetiletí uzavíral ze západu.
Dušan Žampach hledal ihned v Německu prázdninovou brigádu, ale musel čekat až do konce ledna 1991. Rodina Ebnerových, kolegové a kolegyně ze všech sil podporovali mladého Čecha, který se musel nejprve naučit dělat číšníka. „Měli se mnou hodně trpělivosti. Na začátku se rozbilo několik talířů,“ vzpomíná Dušan. Naučil se německy v běhu – mezi dveřmi. V kuchyni u Ericha Fastnera ležel slovník, ve kterém si rychle listoval, když neznal nějaký termín.
První měsíce zůstal Dušan i přes noc v hostinci. „Když se mi stýskalo po domově a bylo mi trošku smutno, šel jsem večer na Hochstein a podíval se do Čech“ líčí své tehdejší pocity. V létě 1991 si za peníze, které si sám vydělal, koupil své první auto. S ním pak jezdil každý den mezi Vimperkem a Třístoličníkem sem a tam, 66 kilometrů tam, 66 zpátky. Po těch několika měsících, kdy chtěl zůstat, přišla otázka od Ernsta Ebnera: Nemyslíte si, že by tam chtěl strávit rok?
Síťař a fanoušek národního parku.
Dušan Žampach rok od roku prodlužoval až do listopadu 2015. Pociťoval totiž jako privilegium vydělat si v příhraničním Bavorsku dobré peníze, užíval si dojíždění mezi oběma světy. Od té doby se stal otcem rodiny. V roce 1994 se oženil se svou přítelkyní Gabi, v roce 1999 se narodil syn Ondřej, v roce 2007 dcera Markéta. O víkendech Dušan neviděl svou ženu a děti – pracoval. „Často jsem si připadala jako matka samoživitelka,“ ohlíží se Gabi Žampachová, lékařka ve strakonickém zdravotním středisku, zpětně na období do konce roku 2015.
Dušan Žampach Třístoličník nabídl mnohem více než profesionální servis. Byl to vynikající „síťovač“ , který spojil lidi tam, kde se tyto tři země dotýkají. Bylo pro něj důležité znovu a znovu vysvětlovat, proč se Češi chovají jinak než Němci. Se svým česko-bavorským dialektem usiloval o vzájemnou důvěru. Jako fanoušek Národního parku Šumava odboural strach z kontaktu mezi českými rangery a bavorskými lesníky.
Jako jeden ze svých nejkrásnějších zážitků uvádí komunitní akci v lednu 2007, kdy hurikán Kyril vymýtil velkou část lesa u Třístoličníku. Národní park Šumava dal k dispozici hotová hoblovaná prkna, která pak zaměstnanci přemístili. Jak ale dopravit bloky prken z parkoviště do místa určení vzdáleného dva kilometry? „Psali jsme tabule v němčině a češtině a prosili turisty, aby prkna nesli kousek dál. A fungovalo to. Jako mravenci táhli lidé ta prkna,“ raduje se Dušan Žampach dodnes.
„Stavitel mostů jako povolání, to by bylo!“
Mezitím pracuje jako logistik v Süd-Ost-Verlag v nakladatelství ve Waldkirchenu. Na časy na Třístoličníku rád vzpomíná: „Už teď mi chybí různí hosté, rozhovory s lidmi. Ale gastronomie znamená víkendové směny – a to už jsem nechtěl! „Pokud by měl Dušan nějaké přání, bylo by to: „Stavitel mostů jako povolání, to by bylo!“
Heidi Wolf
(ve spolupráci s magazínem „Schöner Bayerischer Wald“
pro portál Hog´n.de
