Podruhé kvetou brusinky
Na konci září rozkvetly keříky brusinek podruhé. Něžné zvonky se čtyřmi korunními lístky svítily vedle zbylých rudých plodů v podzimním slunci. Probudilo je teplo, neměly tušení, že už k opylení nedojde, a i kdyby, plod nepřinesou. Tyhle květy se rozvily jen pro radost. Tou dobou už se na stanici objevovaly první přízemní mrazíky. Spal jsem venku pod hvězdami. Ráno jsem se vzbudil, ležel jsem v přízemní mlze. Teplota se ve svém poklesu zastavila ještě nad nulou, ale předchozí dvě noci už mrzlo. Dny sice slibují teplé paprsky ještě silného zářijového slunce, ale dny už se zkracují. Tma vládne po ránu stále déle. Cítí tyto zvonky podzimní nemoc slunce? Běžně brusinky kvetou od května do července, tou dobou je v plné síle a noc bývá průsvitná a nedočkavá svítání.
Němý hlas zvonkohry prozpěvuje do noci o věčné naději nenaplněné lásky. Zvoník nedosáhne na provaz. Nerozumí obloze, nechápe, co na ní dělá k ránu souhvězdí Orion a Sírius. Ví jen jedno: Musí zůstat věrný sám sobě. Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše! Tento verš napsal básník Rilke. Věnoval jej básníkovi a překladateli hraběti Wolfu Kalckreuthovi, který v devatenácti letech spáchal sebevraždu. Podruhé kvetoucí keříky brusinek však věří životu i pod slábnoucím sluncem.
***
Ještě je tma. Slyším na chodbě šramot. Mám tam na podlaze živolovnou past. Už včera jsem tam objevil myšku. Asi tam byla uvězněná dlouho. Vynesl jsem pastičku ven, vyklepal hlodavce na trávník. Rozplácl se na něm, jako by nevěděl, co se s ním děje. A dnes k ránu znovu. Nechápu, kudy se sem ta zvířátka dostávají. Tuhle myš nesu před vrátka k popelnici, ale ouha. Má zamotaný ocásek na drátku, kterým jsou přidělaná dvířka. Visí na tom ocásku a divoce sebou zmítá. Nejsem s to ocásek rozmotat. Když se o to pokouším, vystrašená myš se mi zakousne do prstů. Nakonec ocásek nevydrží a utrhne se. Myš zmizí v trávě, já mám na dvířkách pasti krvavý uzel myšího ocásku, který pak zdlouhavě odstraňuju pomocí nůžek. Naskakuje mi přitom po těle husí kůže. Asi jako předchozí večer, kdy jsem se vracel na stanici ze Zhůří přes Zlatou Studnu. Už se stmívalo, na kamení cesty leželo mládě zmije. Bylo to vlastně úplné mláďátko. Nezdálo se nějak zraněné. A přece bylo mrtvé. Asi je přejel cyklista.
A pak už kousek před stanicí zasvítil do lesní tmy mezi korunami smrků měsíc. Připomínal reflektor. Vzpomněl jsem si na svůj první šumavský vandr v roce 1977 s partou katolické mládeže a několika bohoslovci. Bylo mi šestnáct. Vyprovokovaná čerstvě zveřejněnou Chartou 77 chovala se tenkrát veřejná bezpečnost nevypočitatelně a kontroly se nás snažily zaskočit i víckrát denně. Asi také hrála roli blízkost západní hranice. Jeli jsme, tuším, z Prahy do Rejštejna a pak jsme stoupali podél Vydry vzhůru k Antýglu. Když se setmělo, sešli jsme na břeh. Ulehli jsme, jak se kdo vtěsnal mezi balvany. Tu jeden z nás poděšeně vykřikl: „Už nás mají!“ Ach, byl to jen měsíc, který tenkrát také zrovna stoupal do korun smrků.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
