Hlas puštíka
Závěr stoupání na vrchol Starého Herštejna připomíná svou příkrostí podobné hory Českého středohoří. Zastavujeme až nahoře na hradní věži. Osvěžující vítr čechrá okolo nás koruny jasanů. Vane od východu. Mezi hřebenem Škarmankou a Čerchovem se pyšně zvedá západní Šumava, dvojvrchol Ostrého a Velký Javor. Nocleh si chystáme přímo nahoře ve věži. Stín naší hory postupuje k obzoru. Zároveň, jak se slunce noří do oparu, se jeho ostrost rozplývá. Zda zachytíme okamžik, kdy se ten stín dotkne obzoru a spojí se s ním v jedno. Stavitel mostu bude moci zajásat.
Slunce zapadá, vzdálený hřeben z něj ukusuje stále větší sousto, a pak uhasne i poslední paprsek. Vstoupím-li do noci, už nemám jinou možnost, než očekávat světlo z druhé strany. To světlo nelze hledat, přichází samo, ale nejdříve se v údolí rozžehnou miniaturní a chladná světla měst a vesniček a také hvězdy. Je třeba trpělivě čekat na úplnou tmu, než se rozzáří opravdu všechny hvězdy.
Schodiště i podlaha jsou vytvořeny z kovového roštu, jímž je vidět dolů. To se Corliss moc nelíbí. Bojí se a tak se od nás nevzdaluje. A to je nám příjemné. Pokládám si hlavu do jejího teplého kožichu. Poryvy větru sílí, hukot lesa se zvedá přes okraje věže. Klubíčku se nafukuje spacák jako padák. Nedá mi to, abych na chvíli nevstal. Na jihu putuje souhvězdí Střelce, letní trojúhelník Vega, Deneb a Altair se už také odsouvá ze zenitu. A dole se mihotají lidská sídliště.
Během noci se vítr opět tiší, dalo by se říci, že uléhá. Pozoruju hvězdné světy. V určitých vlnách připomínajících příliv se obloha zatemní, pohasnou i nejsilnější hvězdy, a v hlavě mi temně zahučí. Pak se vše vrátí do normálu. Ale když se dlouho dívám do jednoho místa, občas nějaká hvězda uskočí stranou. Jen tak kmitne, jako meteor. Ale není to meteor. To spíš věčný Hráč přemisťuje hvězdné figurky. Ale tak rychle, že vůbec nezaregistruju změnu postavení.
Znovu vstávám. Orion už svítí vysoko, pod ním vysílá své barvy Sírius. Stojím zabalený do spacáku, a nastavuju tvář větru. Pomalu se rozednívá. Tu a tam leží v údolích roušky mlh, průsvitné, potrhané, ty by věru nezakryly choulostivá místa na Michelangelově fresce Posledního soudu. A už opět vidím vzdálené kontury Ostrého a Velkého Javoru. Dnes ráno, po dlouhých třiatřiceti letech poprvé cítím, že tam na jihovýchodě leží hory, které jsou mi domovem. Jak je to možné? Až nyní? Ale je to logické. Když se někam přestěhujeme, jsme zprvu ohromeni krásou nové krajiny. Stále v ní objevujeme něco nového, další a další řeky, skály, rozhledy. Až jednoho dne zjistíme, že už jsme se všech těch dojmů nasytili. A že už nekráčíme vpřed, ale vracíme se.
Takhle nějak jsem to začal vnímat i já, když jsem se procházel do nekonečna se opakujícími smrkovými monokulturami Šumavy. Nenápadně se mě zmocňovala nuda. Zároveň se dostávaly častěji ke slovu všechny události a prožitky, se kterými jsem tyto hory spojil. Tak to zakouším i nyní při pohledu z dálky: Vida, támhle jsou ty moje vrcholky. Nu ano, poznávám je. Jsou vyšší než Herštejn, přesahují i Čerchov. Tam je můj domov, tam už to dobře znám.
***
Stoupáme od bývalé obce Václav k hranici. Máme namířeno na rozhlednu Ebene. Hranici přecházíme u bývalé osady Bűgellohe, kde se mezi lety 1945 – 1948 usadilo 11 vysídlených německých rodin. Zakotvily jen pár metrů v samotném výběžku německého území, kde si vystavěly zpočátku jen dřevěná obydlí, očekávaly totiž, že se opět brzy vrátí do svých vesnic na české straně. Později, když už bylo jasné, že k tomu nedojde, nahradila dřevěná stavení zděná. Avšak živobytí zde bylo obzvlášť těžké. Nakonec, když selhal i pokus o stavbu silničky do civilizace, osada zanikla. Poslední obyvatel Josef Licha se odtud odstěhoval 27. listopadu 19691.
Přicházíme k ruině jednoho ze stavení. Před ní je veliký kus plechu naaranžován jako plachta s ráhnem bájné archy, do které se opírá vítr osudu. Plachetnice plula chaotickou válečnou potopou, a jak se její hladina snižovala a proudy se utišovaly, místo na Araratu přistála na úbočí Ebene. To místo si nevybrala, stejně jako si člověk nevybírá domov, ale narodí se do něj. Bárka přistála, její úděl se naplnil, bájná zvířata vyběhla na pevninu, některá z nich se vtělila do balvanů, křivolakých kmenů a jejich chorošů. V uších mi zní hlas básníka Ivana Magora Jirouse: Teprve teď opravdu víš: Doma seš tam, kde se oběsíš.
Jen kousek za lodí, už v lese stojí další stavení. Procházíme jednotlivé místnosti. V té poslední zdobí ještě stěny zbytky malby. Ani v těch nejchudších podmínkách neopomněli si lidé zkrášlit své příbytky, aby se v nich cítili dobře. Na podlaze někdo zapomněl staré škrpály a na parapetu zůstaly střepy ze sošky Božského srdce Páně. Na jednom z těch střepů se zachovala část srdce. Kristova ruka s nataženým ukazováčkem nepřikazuje: Sem hleď. Spíš jemně upozorňuje: Hle, mé zlomené srdce.
V rohu okna objevuju purpurovou vánoční skleněnou kouli. Je zachycená v pavučině jako obří krůpěj věčné rosy. Nebo jako to slunce, které jsme s Klubíčkem pozorovali hned první večer na Čerchově skrze červené víno. Sestupovalo k obzoru a v hrdle láhve se protáhlo, jako by jej do sebe vtahovala nezvladatelná gravitace černé díry.
***
Požehnaná hospodská zahrádka, kde pokřikuje tolik dětí. I před penzionem Pleš v bývalé obci téhož jména je veselo. Malý kluk Mareček objíždí budovu na elektrickém autíčku. Corliss ležící u našeho stolku to cinkající vozítko vytáčí, ale s každým dalším okruhem, který Mareček absolvuje, si zvyká. My upíjíme Chodovar a bavíme se. Pak se u vedlejšího stolu uvelebí dvojice s černým vlčákem. Je to nejspíš štěně. Trochu doráží na Corliss. Mezi vlčákem a Corliss vede cesta k restauraci. Občas tamtudy sjíždí dolů Mareček. Máme strach, že nezabrzdí, ale on své autíčko ovládá skvěle, zabrzdí si, zařadí zpátečku a vycouvá zpět na silničku. A pak dolů k restauraci vykročí mladá žena v bílém tričku zrovna ve chvíli, kdy se oba psi na sebe naplno rozštěkají. Žena se lekne, položí si dlaň na prsa, zvedne dotčeně zrak a obejde nás obloukem.
Spíme pod hřbitovem a základy kostela svatého Jana Křtitele. Nazvali to tu Náměstí přírody. Nocí se nese tajuplné volání puštíka. Nejprve to vysoké, samičí. A po nějakém čase i samčí, táhlé melancholické zahoukání následované tremolovou druhou slokou. Jak výrazně zní puštíkův hlas v naprostém tichu a bezvětří. Myslím v duchu na sedmiletou dívenku Lotte, jejíž fotku jsem viděl na náhrobku, pak na místního hajného a pověstného pašeráka Josefa Zíku, který byl odtud nedaleko, mezi hraničními kameny 5 a 6 u osady Václav, zastřelen pohraniční stráží v noci z 16. na 17. března 1951. Až v roce 1991 nalezli na hřbitově v jakési truhle jeho nepohřbené tělo.
Za rozbřesku se poblíž našeho úkrytu rozezpíval ptáček. Zní to jak zvonek. V době, kdy už ráno ptáci nezpívají, překvapují jeho trylky radostí a hřejivostí. Už nezakládá novou rodinu, možná ani nehájí své teritorium. Zpívá si pro radost. Poletuje okolo, občas vidím mihnout se jeho stín. Zpěv mi napovídá, že jde o střízlíka. Tenhle pidiptáček je schopen si zazpívat jen tak i uprostřed zimy. Sedám si, pozorně se rozhlížím, u trámu útulny se cosi pohnulo, ale je tu ještě šero. Cosi tam pobíhá, že by to byl on? Teď tvoreček znehybněl. Pomalu se k němu sunu, blíž a blíž. Co jsi zač? Aha, tmavý kožíšek, dvě zvědavá očka, ouška prozářená narudlým paprskem slunce, který pronikl až sem na dno lesa, do rohu útulny.
Rozdělávám oheň na snídani. Klubíčko jako vždy pokládá na hořící klacky ešus s vodou a pak ve dvou plechových kalíšcích, kterým se mezi trampy říká pitítka, zalévá kávu. Máme dvě taková pitítka, jedno z Francie a jedno z USA. To americké je kvalitnější, lépe drží teplo nápoje, ale Klubíčko raději pije z francouzského, nemusí tak dlouho čekat, než káva vychladne. Už jsme skoro po snídani, ale stále mě to nutká nést k ohni další a další klacky. Jak dlouho chceš ještě setrvat na místě, že znovu přikládáš na oheň? Bojíš se dalších kroků tohoto dne, že tě budou bolet nohy a těžce se ti bude dýchat? Tak se ptám v duchu sám sebe. Myška, která pobíhala tak bezstarostně mezi námi, se už pro jistotu někam vytratila. Přesto jí tu Klubíčko nechává trochu granulí. Co chutná Corliss, tím jistě nepohrdne ani myš domácí.
Poznámka1: Zápis z Domovského poslíčka 29. 9. 1967: „Dnes zůstal zemědělec Licha ve svém dřevěném domku číslo 8 posledním, kdo v téhle rozptýlené osadě se svojí družkou ještě osaměle žije. Přebývá hned vedle své vlastní bučiny. Poté, co jeho pět slepic odnesla za svítání liška, dělá mu společnost už jen napůl zdivočelá kočka. Večer zapaluje poustevník Licha svoji petrolejovou lampu. Při pěkném počasí sedí rád, když zrovna neštípe dříví nebo nepřehlíží své pole brambor, před svou chýší a balí si cigaretu. Je-li příznivý vítr, naslouchá lidskému hluku a psímu štěkotu, zvukům, které zaznívají z jeho někdejšího rodiště vsi Václav. On sám je vidět nemůže, protože mu horský hřbet uzavírá výhled.“
Popisky k fotkám:
1) Střepy Božského srdce Páně v Bűgellohe
2) Vánoční koule zachycená v pavučině
3) Slunce zapadající na Čerchově do láhve červeného vína
4) Plachta nadouvaná větrem osudu
5) Pohled ze Starého Herštejna až na Velký a Malý Ostrý a Velký Javor
6) Pohled z Ebene na Velký Zvon a Přimdu
7) Pohled od ruin zámečku Dianahof k Ebene
8) Lotte ze hřbitova v Pleši
9) Kostelík svatého Jana Křtitele v Pleši kdysi
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
