Vimperk a Šumava v proměnách, náladách, detailech a občas i překvapeních … tím vším je fotokronika Jana Tláskala http://obec.sumava.eu/index.php/sumava/131-fotografove/3563-jan-tla
31. srpna:
Poslední srpnový den letos není současně posledním prázdninovým dnem …
… a zdálo se, že chce školákům ten krátící se čas ještě vylepšit pěkným počasím.
Ačkoli nebyla nouze o bohatou oblačnost, …
… po celý den se dokonale činily i sluneční paprsky.
Sice se již nedalo hovořit o pravé letní teplotě, západní vítr o rychlosti 7,5 m/s (27 km/h) k tomu téměř navozoval podzimní atmosféru, …
… ale konec pracovního týdne nám v každém případě velmi příjemně vynahradil jeho deštivý počátek.
30. srpna:
Ačkoli se poslední srpnová (a spolu se školáky a kantory dodejme též prázdninová) středa oproti předešlým dvěma dnům výrazně polepšila z hlediska počasí, když zastavila déšť a protrhala dosavadní zataženou oblohu, čímž nám navrátila tolik postrádané sluneční paprsky, za soumraku přece jen přinesla nejistotu, bude-li k vidění druhý ze superúplňků (podrobnější zmínka o obou je k nalezení 30. července). Nakonec se přece objevil, noční oblačnost přizdobil četnými korónami, …
… a třebaže k plnému završení úplňkové fáze mu zbývalo ještě něco přes tři hodiny, měl již za sebou své maximální přiblížení k Zemi.
29. srpna:
Těžko hledat úchvatnější příklad, v němž se snoubí krása s ušlechtilostí …
28. srpna.
Jako by nám i konec srpna chtěl připomenout starou pravdu, že opakování je matka moudrosti, …
… opakuje druhou ze stránek scénáře letošního léta, …
… v němž se prakticky od počátku střídá všehovšudy období veder s obdobím dešťů.
27. srpna:
Pokolikáté už míříme do vleklého deštiva?
26. srpna:
I jejich svět, měřeno lidskýma očima, nese svá nebezpečí, …
… ale právě pro lidské oči (jakožto okna do duše) …
… je tak nádherně uklidňujícím.
25. srpna:
Zdálo by se, že co bylo očekáváno, nepřekvapí.
To by se ovšem ono očekávané nesmělo odehrávat v režii přírody, …
… která naopak dokáže překvapit, …
… ba ohromit za všech okolností.
24. srpna:
Zprvu téměř neznatelné, éterické dýchnutí na ranní boubínské obloze …
… postupně barevně i tvarově zrálo …
… do podoby jakéhosi závoje, …
… jemně modelovaného větrem.
Šlo jen o to, co měla ta lehce nadýchnutá krása, …
… stále více proměňovaná sluneční přítomností, sdělovat.
Nabízela se změna dosavadního počasí, …
… kterou by ostatně všichni, kdož se již cítili sužováni vleklými vedry posledních dnů, uvítali.
Na časně ranní hodiny ovšem nepanovala nijak nízká teplota, ba naopak – tradiční noční ochlazení vykazovalo oproti tomu, jak by touto dobou mohlo klidně vypadat, zcela minimální pokles.
Východní vítr o rychlosti 4,2 m/s (15,12 km/h) pak ve výsledném dojmu působil mnohem více jako talentovaný výtvarník v oblacích (kde se koneckonců dozajista proháněl i podstatně živěji).
Srpen je mimo jiné též purpurovým časem kvetoucích, ba odkvétajících vrbovek.
Večerní Boubín už se oproti rannímu tvářil zřetelně zdrženlivěji a zádumčivěji.
Ač teplotně vyšplhal nad dvacetistupňovou hranici a vítr ztišil na pouhých 1,8 m/s (6,48 km/h), …
… nepřipouštěl pochybnosti o tom, že zítra se dočkáme deště.
23. srpna:
Co naplat, úžasně viditelná Mléčná dráha prostě stále fotograficky láká, a to i dalšími fantastickými tajemnými tvářemi …
22. srpna:
Bylo by už opravdu s podivem, kdyby dnešní abnormální vedro nevyústilo v bouřku. Potřebná mračna však v pozdním odpoledni začala zdánlivě vyklízet bojiště – teprve pohledem z Boubína se ukázalo, jaké překvapení si příroda uchystala. Vše takto velkolepě uvedl kouzelný sluneční západ, …
… ale nad ním brzy zvítězil pohled přesně opačným směrem.
Osamělá mohutná kumulovitá masa, situovaná k Českobudějovicku, budila od samého počátku velký respekt a současně zvědavost, jak se bude vyvíjet dál.
Ano, i západní obzor přece jen stále lákal, ale se skrytým pomyšlením, že dnes prostě králem večera nebude, třebaže na hlavním představení má svůj jednoznačně nepostradatelný podíl.
Zprvu se zdálo, že zmíněný gigantický oblačný samotář v součinnosti se zapadajícím sluníčkem vytvoří na obloze jakýsi téměř pyramidální útvar, jemuž v daném okamžiku scházela již jen špička … ale bylo zřejmé, že na tu už nedojde.
Namísto toho se na vrcholu začala formovat charakteristická kovadlina, nenechávající nikoho na pochybách, že se tu rodí výstavní cumulonimbus, tedy typický bouřkový mrak, byť nemusí, jak už zde zaznělo 17. srpna, vždy nutně fyzicky vyústit v bouřku.
Zde pro představu o velikosti širší záběr společně se Solovcem a Bobíkem. Současně je patrná přesnější lokalizace – mezi České Budějovice a Kleť. Levý okraj kovadliny se aktuálně nachází přímo nad Libínem.
Již v této chvíli bylo možno pozorovat uvnitř onoho impozantního útvaru blesky, svědčící o skutečnosti, že jeho vrchol a spodek jsou navzájem opačně nabity – v prvém případě kladně, ve druhém záporně. Ač se to vše odehrávalo již po slunečním západu, cumulonimbus byl stále ještě výrazně nasvícen. K případnému fotografickému polapení některého z výbojů byl ideálnější ještě mírně pokročilejší čas.
Zadařilo se teprve za pokročilého soumraku, a to s velkým štěstím, neboť bouřková aktivita již výrazně klesala – mezi jednotlivými blesky vznikaly stále delší a nevyzpytatelnější prodlevy.
Západní obzor už prakticky neměl čím překvapit.
Ačkoli postupně zákonitě slábla světelná i barevná intenzita, celý útvar se stále překvapivě neměl k rozpuštění, ba naopak ve svém středu pod čím dál temnější oblohou zajímavě tvarově přirůstal.
Pro srovnání si tu můžeme připomenout sedm let starou, technicky navlas stejnou situaci z 28. srpna 2016. Jen rozměrově to tenkrát byla poněkud „jiná liga“ a z hlediska lokalizace si tento oblačný veleobr vybral směr pohledem z Boubína blíže ku Praze nežli Českým Budějovicím.
I tehdy však zaúčinkovalo fotografické štěstí ohledně polapení vnitřních záblesků.
K této boubínské teplotě před devátou hodinou večerní těžko něco dodávat kromě informace o větru, který vál od západu rychlostí rovných 5 m/s (18 km/h) …
… a spolupodílel se na úchvatných pozorovacích podmínkách.
Ano, takhle nějak se má loučit nefalšovaný krásný letní den.
21. srpna:
Přetrvávají vedra, ideální bouřkové podmínky, ale kýžené výsledky se dostavují všude jinde nežli na slibně k tomu všehovšudy vyhlížející Šumavě.
20. srpna:
Ač by na první pohled mohlo, ani tentokrát nad Vimperkem nezahřmí.
19. srpna:
Nu a do třetice … neohlíží se tu kamsi za sebe přímo sám jakýsi bouřkový démon?
18. srpna:
Když už zde včera byla řeč o fantastických tvářích, jednu takovou, dokonce jakoby kočičí, nám v jednom svém úseku nabízí též Mléčná dráha.
17. srpna:
Občas se potvrdí, že cumulonimbus – charakteristický bouřkový oblak – nemusí za všech okolností vyústit ve skutečnou bouřku.
Může však zato (což ostatně oblačnost obecně) podnítit fantazii k odhalení fantastických tvarů, nejčastěji tváří … jedna z nich, na samém kraji zachycena z profilu, zrovna hledí kamsi do dáli.
16. srpna:
Zdálo by se, že i Vimperk konečně navštívila pořádná bouřka … leč opak je pravdou. Jen se potvrdilo, že i ty vzdálené mohou se štěstím trpělivým fotografům nabídnout něco k polapení.
15. srpna:
Takto motoristickou cestou přizdobená mokrá silnice může vyvolat zásadně protichůdné pohledy. Ochránci přírody zdvihnou rozhořčeně prst, neboť toto z ekologického hlediska jistě vnímají jako nepřijatelné – a nezbývá než s nimi rozhodně souhlasit. Ale někde v koutku duše se přece jen přihlásí pomyšlení, že na druhé straně je tu i nesporná výtvarná krása … jen v daném případě nežádoucí a nevítaná.
14. srpna:
O bohatou oblačnost, jejíž další vývoj, resp. to, co z něj povstane, bude svým způsobem sázkou do loterie, nebudeme mít v příštích dnech nouzi.
13. srpna:
Zelenopláštník březový /Geometra papillionaria/ se řadí k nočním motýlům, …
… takže přistižen v záři ranního sluníčka působí poněkud překvapeně.
12. srpna:
Je ale ta naše domovská galaxie krásným místem k bydlení …
11. srpna:
Optická iluze slunečného léta se nám v plné míře navrátila, ale v tento čas již zákonitě nelze přehlédnout, resp. nepocítit přece jen teplotní pokles.
10. srpna:
Židovský hřbitov ve Vlachově Březí je neselhávající charismatickou lokalitou …
… s tajuplnou atmosférou, …
… plnou prolínajících se příběhů …
… a současně úžasně fotogenickou (což je ovšem, nutno poctivě přiznat, zahradám mrtvých napříč vyznáními vesměs společné).
Nanejvýš pozitivně lze hodnotit též skutečnost, že na rozdíl od jiných podobných míst (viz např. Velhartice, vzpomenuté zde 28. června – https://www.sumava.eu/blog/2023/06/04/vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-cerven-2023/ ) …
… je návštěvníkům trvale přístupný.
9. srpna:
Dnešní kumulovitou oblačnost těžko zvát mírnějším výrazem nežli monstrózní.
8. srpna:
Příznivci ezoterických směrů a vizí vnímají datum 8. 8. jako magický prostor kulminace tzv. Lví brány, tedy v jejich pojetí posvátné vesmírné energie, spojené s bájnou Atlantidou, Egyptem a též souhvězdím Síria. Konečně … kdož ví? Fantazii se, jak známo, meze nekladou, vše, co jakýmkoli způsobem povznáší lidského ducha a ulevuje mu od těžkostí života, je jistě pozitivním přínosem … a jinými pro změnu výlučně opěvovaná věda koneckonců již nejednou předvedla, že s mnohým z toho, co lze na tomto světě zažívat, si navzdory svým jinak nesporným a nezpochybnitelným úspěchům neví rady.
7. srpna:
Teprve první srpnové pondělí alespoň náznakem zmírnilo dojmy z uplakaného víkendu, třebaže nebeské kohoutky ještě zcela nezavřelo. Ale právě proměnlivé počasí, v němž se střídají slunečné okamžiky s doznívajícími dešti, bývá výtvarně velmi zajímavé. Na skalním hradě Vranově poblíže Malé Skály jeho zásluhou panovala téměř dobrodružná atmosféra, úžasně dokreslující vše viděné, …
… jako např. pověstný pantheon, …
… svou povahou vlastně jakousi přírodní skalní kapli, v níž nechal jeden z majitelů hradu rozmístit torza a pozůstatky nejrozmanitějších dávných náhrobků.
Zákonitě větší emoce nicméně vzbudila smutná vzpomínka na tragicky vyhaslý život třináctiletého děvčete v půli minulého století.
Ať již v jeskyních, …
… či naopak na mnohdy velmi krkolomně přístupných vyhlídkových místech, …
… všude tu velmi silně promlouvá dávná historie. Kdo by se jí dosyta nenabažil zde na Vranově, …
… může pokračovat necelé dva kilometry po Zlaté stezce Českého ráje (vida, i tady se první polovinou názvu připomíná Šumava) na další zříceninu – Frýdštejn, který je odtud na dohled a leckterého turistu zláká možná již jen skutečností, že koncem osmdesátých let minulého století tam režisér Zdeněk Troška natáčel pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci (Frýdštejn se tak stal sídlem čarodějnic v podání Heleny Růžičkové a Yvetty Blanarovičové).
Pod gotickou klenbou vranovské vstupní brány bývají mimo jiné do hradního areálu nejednou přinášeny i hudební nástroje, …
… jimž v rámci koncertů, pořádaných v jediné dochované stavbě – novogotickém letohrádku na místě původní hradní kaple – naslouchává i sám Otec vlasti.
6. srpna:
Za počasí, jež by určitě většinu turistů – a zdaleka nejen jich – neudivilo názvem neutěšené, se z plačící oblačnosti na chvilku vynořila i charakteristická silueta hradu Trosky.
Celodenní déšť ovšem rozhodně není nutno pociťovat jako znepříjemňující prvek na pouti přírodou, neboť může klidně být naopak velmi přínosnou kulisou, jež dokonale umocní třeba působivost stromových tvarů – ať již v původní podobě, …
… či po zásahu lidských rukou.
5. srpna:
Motivicky i náladově podobný výjev by klidně mohla nabídnout Šumava. O vodní plochy a zamlžené vrcholy nad nimi rozhodně nemá nouzi, ale tento aktuálně pochází z opačného konce republiky, jmenovitě od vodní nádrže zajímavě protichůdného názvu – Souš – v Jizerských horách, vybízejících k mnohým srovnáním. Dnes se jistě se Šumavou nejnápadněji shodují ve vydatném deštivu, …
… ale k přírodním paralelám bychom i bez ohledu na počasí mohli přidat též krásné vodopády nejrůznějších velikostí. Zdejší Černý potok jich nabízí hned sedm, …
… přičemž tento, padající ze sedmimetrové výšky přes mohutný balvan, ještě nepatří k největším.
4. srpna:
O večerních červáncích bylo řečeno i napsáno mnohé … tentokrát jednoznačně dostojí lidové tradici, podle níž jsou předzvěstí změny počasí. A protože dosud bylo hezky, čekají nás o prvním srpnovém víkendu nemalé vodní příděly.
3. srpna:
Zdá se, že teprve v těchto dnech letošní léto odhalí svou pravou strategii …
2. srpna:
Neměl to zprvu milý superúplněk, zvaný jeseteří, lehké – již při svém včerejším východu se musel vyhoupnout nad hradbu kumulů ustupující fronty a ani po půlnoci se často neubránil překrytí další oblačností.
Ovšem jeho přibližování k Zemi bylo po celou dobu v pravém slova smyslu tajuplné.
Samozřejmě se, dokonce možno říci, že většinou, předvedl i v plné, ničím nerušené kráse.
Abychom ani za bílého dne nevyšli ze světa přírodních zázraků, navraťme se ještě čtyřmi dalšími snímky k našemu milému otakárkovi, jemuž se stále nechtělo opustit teplo lidského obydlí a trpělivě pózoval zvědavému makroobjektivu. Zde tedy můžeme v detailním zvětšení pohlédnout na lícovou stranu jeho levého křidélka a spatřit zde skutečný tvar velejemných šupinek, básníky vzletně zvaných „pel motýlích křídel“.
Pouhé oko nám nemá šanci takto nabídnout ten včera řečený gobelín – zde včetně hřbetní části těla, tedy opět z lícové strany.
Zajímavější a přitažlivější nežli naše tak bude bezesporu oko motýlí, …
… tedy vlastně dokonalá sestava nesčetného množství (dle vědeckých údajů přes pět tisíc) drobounkých oček, zajišťujících svému majiteli velice široký zorný úhel pohledu na svět, oproti našemu způsobu vidění však nazíraný mozaikovitým způsobem. Jak suše tváří v tvář tomu nespornému fantastickému zázraku zní strohý odborný termín „složené oko“ .
Ale zpět k nočním temnotám, protože detailním setkáním s otakárkem fenyklovým překvapení druhého srpnového dne, v němž superúplněk dosáhl největšího přiblížení k naší domovské planetě, zdaleka nekončila. I tentokrát vycházel do oblačných peřin … a protože od západu současně jemně pršelo, dokázal na noční obloze vykouzlit takovouto fantastickou a především vzácnou podívanou – měsíční duhu. Ta má vlastně svůj původ stále ve slunečním světle, jen odraženém od měsíčního kotouče, pročež se zákonitě nevyznačuje barevnou pestrostí a zřetelností své obvykle zářící denní sestry. Bezesporu však disponuje nesrovnatelně větším kouzlem nečekaného magického okamžiku.
1. srpna:
Dnešní den má být završen prvním ze dvou srpnových superúplňků – a počasí od samého deštivého rána neslibovalo velké šance na jeho noční viditelnost, k jejímuž vynulování by prakticky stačilo setrvalé zatažení oblohy. V průběhu odpoledne však přišlo větrno, spolu s ním přece jen záblesk naděje na zlepšení dosud nepříznivé situace … ale především úchvatné překvapení ze světa přírodních zázraků. Prvním snímkem si nicméně připomeňme parný 16. červenec ( https://www.sumava.eu/blog/2023/07/06/vimperk-fotokronika-jana-tlaskala-cervenec-2023/ ), v němž se takhle úžasně představila housenka jednoho z našich největších a nejkrásnějších motýlů – otakárka fenyklového /Papilio machaon/. Dle poznatků přírodovědců vyšší teplota zkracuje u těchto tvorů dobu zakuklení – někdy i na pouhé dva týdny. Nu a právě ty, byť ve finále s ochlazením, uplynuly k dnešku, který nečekaně přinesl rozuzlení housenčina příběhu.
Ten se zákonitě dle očekávání, na němž jistě není z hlediska přírodních zákonů nic překvapivého, završil proměnou v nádherného motýla. Ale kdo ví, zda vůbec, případně za jakých jiných okolností by tento byl spatřen, nebýt právě zmíněného ochlazení a větrna. Takové počasí rozhodně nepatří k příznivým pro křehký motýlí svět, a tak se milý krasavec nějakým způsobem octl na kamenném tarasu, kde se – prochladlý v občasných náporech větru – tak tak usilovně držel a střídavě zkoušel, budou-li za daných podmínek lepší volbou sevřená či otevřená křidélka.
V každém případě se mnohonásobně přesvědčil, …
… že pokusy vzlétnout jsou víceméně marné, a i když se aspoň na chvilku odlepí, daleko se coby hříčka větru stejně nedostane. V lidském uvažování to téměř vzbouzelo dojem, jako by mu jeho krásně vyzdobená velká křidélka momentálně byla spíše přítěží.
Jeden z řady pokusů o vzlétnutí tak skončil na nedaleké domovní rohožce, …
… která se stala autorovi fotokroniky šťastným prostorem k náležitému využití makroobjektivu.
Pak ovšem milý létající tvoreček zjevně vycítil, že z pootevřených dveří vane o poznání větší teplo nežli venku, a rázem zamířil dovnitř, kde se mu zalíbilo na jednom z deštníků. Opět se vnutila ryze lidská otázka, zda ho právě na tento (reklamní to deštník vimperské ZUŠ), jeden z vícera rozmanitých, přilákala výjimečně výrazná barva (?) .
Není vyloučeno, že mimo kontext všeho zde vyfotografovaného a napsaného by leckdo ve většině tento detailní výřez považoval za část nějakého tkaného gobelínu … jen skuteční zasvěcení znalci světa bezobratlých by uhodli, že jde o jeden z nesčetných zázraků přírody – výrazně zvětšenou rubovou stranu křídla otakárka fenyklového.
