Havraní žena
Oslovuju pastýřku a ona hned otevírá oči. Zdá se, že leží ve mdlobách, ale i za zavřenýma očima vše vnímá. Ne, tohle přece není spánek?
Všiml jsem si, jak se postupně z jejích očí vytrácí ta prvotní temná úzkost, kterou jsem viděl při první návštěvě hospice.
„Proč jsi tak vážný?“ řekne po chvíli. Nevím, co jí odpovědět. A tak plácnu to, co mě první napadne.
„Jsem už takový,“ odpovídám a marně hledám slova. Jaký tedy jsem? Vážný? Smutný? Plný chmur? A proč? Kvůli pastýřce?
„Nad čím dumáš?“ ptá se mě opět pastýřka. A tu si vzpomenu na její milou, o které mi nikdy nic bližšího neřekla. Snad jen to, že byla starší. Představuju si ji jako přírodní ženu v dlouhých a lehkých šatech. Bohaté černé vlasy již prokvétají šediny. Stojí na pobřeží Atlantského oceánu, nad kterým poletují rackové. Její šaty vlají ve větru. Obloha je těžká mraky. Asi je to pastýřčina ochránkyně. Nebo ji zasvěcuje do tajemství života zvířat. A pastýřka ji miluje a nemůže na ni zapomenout.
„Myslím na tvoji Havraní ženu. Napsala jsi jí básničku, já si ji opsal a oba jsme ji ztratili.“
„Tu básničku tam mám,“ říká s jistotou pastýřka. Myslí zřejmě maringotku.
„Krásné jméno. Havraní žena. Tos jí dala ty?“
„Svým způsobem.“
„Ona byla z Irska nebo ze Skotska, že?“
„Svým způsobem,“ odpovídá opět záhadně pastýřka. A pak ještě cosi šeptá. Nakláním k ní ucho: „Z Irska, ze Skotska. Z celého světa.“
Pastýřce
Slunce už zapadlo, zůstala žhavá
slza tam nizounko nad lesem,
Venuše bolavá. Hle noc už vstává,
pod skálou blíží se ovce sem,
naproti vyšla ti zvířata všechna,
tvé obavy stádečko konejší,
poslední jde ti vstříc havraní žena
pod nebem stále jasnějším.
***
Mladší tělo se smrti brání úporněji, než to stařecké, vetché. To kráčí smrti vstříc s otevřenou náručí. Ale smrt nakonec zdolá i statné tělo mladého člověka. Smrt nezná prohry, nakonec zvítězí vždy. Mluví se o posledním zápasu umírajícího. Ale není to zápas, je to prostá likvidace živé bytosti. Co se děje pak, o tom nemá nikdo potuchy.
Těsně před mojí pátou návštěvou mi zavolala Pavla. „Pastýřka dnes dvacet minut po půlnoci zemřela.“
Necítím hlubokou bolest, a přesto mě ta zpráva zaskočila. Chtěl jsem jí koupit růži, tu poslední, bílou. Připravoval jsem se na to, že budu sedět u jejího lůžka. Růži, kterou bych jí přinesl, by už nevnímala. Nebo ano? Chtěl jsem k ní mluvit, i když by byla v jakémsi umělém spánku. Myslím, že by mi rozuměla. Chtěl jsem jí znovu říci, jak důležité je odpuštění. A potěšit ji, že není sama, že na ni s Pavlou a Mírou myslíme. A že se brzy setká s milující bytostí. Ale teď mi zůstala jen ta představa už nekoupené bílé růže. Byla by to bludná růže. Kroužila by po místnosti jako hvězda, kvetoucí luna potápějící se do vysokých mračen. Nebo jako motýl.
***
Po jasné noci jdu na stanici do služby. Průsekem svítí nízké slunce. Vidím na stéble nehybného motýla. Má rozprostřená křídla složená z mikronových šupinek, asi si je suší. Klekám si k němu a dívám se na jeho plachty v protisvětle. Později mi veliký znalec motýlů a bývalý ředitel Národního parku Šumava Alois Pavlíčko prozradil, že se jedná o píďalku Deilepteria ribeata.
Kresba na křídlech připomíná abstraktní grafiku, suchou jehlu. To, co nyní pozoruju v ranních paprscích, je půvabnější o vše, co mi uniklo během nočního spánku. Motýl prožívá naplno ráno. V noci možná bděl v úzkostech z neznámých hvězd oblohy. Zorné pole jeho očí pokrývá téměř 360 stupňů. Jak plachetnice na moři bez břehů dlel v bezvětří a cítil, jak jej tíží rosné krůpěje. Možná je to pastýřčina duše. A teď procitá do nového dne.
Dobrá, mlčíš, budu mlčet taky,
slova kráčí zadem, potají.
Naše tváře svědectvím jsou grafik,
vrypů vrásek, jež nás obhájí.
Nehybní jsme, napospas si dáni,
slyším v okně letět holuby.
Držím tě a cítím puls v tvé dlani,
pro nádechy padáš do hlubin.
Stejný rytmus dechu úzkost krotí,
ustupuje tvář dál v záduší.
Křídla zmáčená jak noční motýl
necháš ranním sluncem vysušit.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
