Muchničková hora
Touláme se s Klubíčkem po pět dní v Novohradských horách. Projíždíme poutním místem Dobrá Voda. Pod chrámem Panny Marie Těšitelky, kde právě probíhá adorace, vyvěrá pramen. Zastavují u něj postupně dva štíhlí dálkoví běžci. Pak se objevují další lidé, natáčejí si vodu i do kanystrů. O něco výše pod Kraví horou v Hojné Vodě dlouho hledáme Zvon setkávání. Stojí na něm: Obrať svou tvář ke slunci a všechny tvé stíny zůstanou za tebou. Znamená to tedy, že je za sebou povleču jako břemeno? Ale pak vidím ještě něco:
Hojná Voda –
pod třítunovým zvonem
kvetou zvonky.
Napínavě vyhlížím nejzapadlejší obec tohoto kraje. Slýchal jsem o ní, vytvořil jsem si představu. A vida, skutečnost se od ní skoro neliší. Vcházíme do chrámu Panny Marie Dobré Rady v Pohoří na Šumavě. Zachoval se opravený presbytář, z dlouhé lodi zůstaly jen obvodové zdi. Pod klenbou zazpívám pár motivů, improvizuju neuměle Bachovu Fugu g moll BWV 578 a žasnu nad hlubokou akustikou. Pak odcházíme na zarostlý hřbitov. Hned za vchodem se o zeď opírají čtyři nové kříže, jeden jako druhý září novotou, čekají jen na jméno zemřelého? Nebo nahradí již dávno zetlelé či zrezavělé kříže? Náhrobky jsou skryté ve vysoké trávě.
V hospodě na Baronově Mostě dříve se omlátí o okno ovád, než pochopí skleněnou beznaděj. Vnučka a dědeček se navzájem vedou ze schodů. Na volejbalovém hřišti obchází sličná babička s mobilem merunu. Maminka sedí na lavičce opodál, popíjí pivo, tatínek si hraje s malou dceruškou. Přichází štíhlý stařík s šedivým copem, má bílé plátěné kalhoty, lehké snad hedvábné tričko, náhrdelník z kamínků, slamák. Je to možná už sedmdesátník, zřejmě bývalý hipík, doprovází ho mladá tělnatá přítelkyně. Stařík se chová ostentativně přirozeně, protahuje se, aby ostatní viděli, že se cítí volně. Lehá si pod strom. Z trávy vyčuhují bosá chodidla.
***
Hrozí bouře, celá obloha se zatahuje a těžkne, ale hromy se neozývají. Ani vítr nesílí. Bouře se mi v posledních letech vyhýbají. Jako by se mě bály. A já po nich tolik toužím. Soumrak už houstne a mraky se vydávají na pouť. Vracíme se k rybníčku Kapelunk. Prodíráme se podmáčeným lesem s šíleně hustým smrkovým podrostem, překračujeme padlé stromy. Klubíčku zůstal na nohou jen jeden sandál, noří ruce do rašeliny a snaží se nahmátnout ten chybějící. Pod hrází roztahujeme celtu mezi dvěma stromy. Klubíčko šikovně čistí lesní půdu od klacků, šišek a kamínků. Je v tomhle geniální, dokáže pro nás připravit lože jako v královském paláci. Začíná drobně pršet. Krůpěje drápou nad námi celtovinu a muchničky se do
nás nevybíravě pouštějí.
Setmělo se zcela, u nohou nám přeletěla světluška. Jen jediná. Je to naše první i poslední světluška tohoto léta? A ráno putují páry po černém vodním zrcadle, van jimi míchá a rozhání je po hladině. Na druhém břehu se myje mladá dívka, její smích se nese po vodě. Na květinách se objevilo několik modrásků jetelových. Jeden z nich má celá otřepaná křídla. Uvědomuje si svůj hendykep? Prostě poletuje, sedá si na květiny, vystavuje své olétané plachty, které už nikdy nebudou tak krásné jako ty, které měl ve svém mládí. Nesou v sobě jizvy způsobené větrem, sluncem a kdoví, třeba i ranní rosou?
Stoupáme proti toku Lužnice. Je to tu ještě takový drobný potůček, teče v meandrech tak tiše, polštářky písku má připravené vždy u břehu pro unavenou hlavu tůně.
***
Hraniční sloup z roku 1661 –
okáč přeletěl z tvého náramku
na moji skráň.
Slunce žhne, i když už se blíží večer. Čím jsem starší, tím hůř tohle snáším. Mám obavy, že se nám Bůh mstí. Mlčky rozpaluje atmosféru a nakonec nás tu všechny uškvaří, protože se chováme jinak, než jak on si představoval. Stoupáme na Kamenec, bájnou horu Novohradských hor, za kterou je to už jen kousek k rakouské hranici. V batohu si neseme petku Kamenického piva. Naproti nám scházejí poslední turisté.
Les zdobí ztepilé lodyhy náprstníků. Tam, kde dopadá mezi kmeny slunce, jejich červené a bílé květnaté věže září. Zastavujeme u mohutného zeravu. Kousek odtud se tyčí třípatrová boží muka se skleněnými podmalbami anděla strážce, svaté Barbory a svatého Josefa s Ježíškem. Kdysi tu existovala sklářská obec Pavlína. Moc pěkný název, škoda, že všechno zmizelo. Když stojíme pod vrcholovými skalami, je už hora liduprázdná. Až do rána se tu neobjeví ani noha.
Klubíčko má tulácký talent najít místo na přespání. Oběhne skály a hned mě volá. Ukazuje mi převis s ohništěm, pod kterým je místo k přespání jak rozestlané lůžko pro vzácné hosty. Rozděláváme oheň, ani ne tak kvůli vaření, ale kvůli hejnům muchniček, které kouř alespoň trochu zahání. Jenže sedět v tom dusném večeru poblíž ohně není moc příjemné. Tak si můžeme vybrat: buď se potit, nebo se nechat okusovat muchničkami. Chudák Corliss si packami vytrvale otírá čenich, ani jí se tenhle bodavý hmyz, mezi kterým nechybí ani komáři, nevyhýbá.
Zůstáváš pod převisem a já ještě pokračuju k sutinám starého hostince. Cesta tam z Kamence trochu sestupuje. Nacházím řadu na sebe naskládaných balvanů. Spíš to kdysi byla nějaká zídka, než snos. Přicházím k mohyle s dřevěným křížem. Je navršená z kamení a stojí doslova uprostřed cesty. Tak to je to místo. Tady stál hostinec. Na posledních naskládaných kamenech roste mohutný smrk, jeho chůdovitý kořen vznikl tak, že vzklíčil přímo na mohutném zdivu opuštěného stavení. To se teď pod ním rozpadá, ohromné balvany vypadávají jeden po druhém jako zuby z dásně. Nízké paprsky slunce pulsují, jak se přes něj převalují oblaky, rozsvěcují zbytky zdí zarostlé takřka neprůchodným náletem a mlazinou.
Představuju si, jak to tady v hospodě kdysi vřelo, kdo tu asi sedával, odkud sem hosté nejčastěji chodili. Z nejbližší rakouské obce je sem stejně daleko jako z české. Zavírám oči, v uších mi zní melancholické tóny arménského duduku. Na lavici u okna sedí Lévon Minassian, les za ním se zbarvuje večerním sluncem, lidé
mlčí, sní, nostalgicky vzpomínají a upíjejí pivo. V rohu místnosti se setkali dávní milenci. Jsou už staří, ale jak se k sobě tisknou, čas se smršťuje v jediný přítomný okamžik milování. Pak se proberu a vracím se zpět.
Přikládáme pod převisem do ohně. Slunce problikává mezi větvemi stromů a kreslí na granitové skále matně rudé obrazce. Připravujeme si nocleh. Zalézáme i se spacákem do žďáráku, schováváme hlavy. Stačí se podívat nad sebe a vyděsí nás roje muchniček i nepříjemný komáří bzukot. Ve žďáráku se dusíme, ale nakonec oba nějakým zázrakem usínáme. A pak, uprostřed noci – ten klid. Všechen hmyz zmizel. Šly ty krvežíznivé potvory spát? Nebo je odvál někam vítr? Jsou přece tak lehounké. Vysouvám hlavu ze žďáráku a dívám se do klenby lesa. Vychutnávám možnost volného dýchání. Vzduch se příjemně ochladil, hvězdy ale nesvítí, je zataženo. Jenže stačí první náznaky svítání a vražedné komando je tu zpátky. Znovu je vidím
mihotat se přímo před očima. Brzy už to nevydržím a jdu rozdělat oheň. Lepší přivítat nový den v hávu ohňového kouře, než se nechat okusovat tou havětí.
Hned po ránu už slunce hodně připaluje. Sestupujeme zpět do Pohoří na Šumavě. Na louce pozoruju drobného ptáčka s černou hlavičkou. Sedí na vysoké rostlině a vybírá z ní semínka. Přitom občas zazpívá. Pak si mě všimne a přiletí blíž, posadí se na nejvyšší větev keře a monotónně na mě pokřikuje. Rozčiluje se: Pro tebe tu přece nezpívám, zvědavý člověče. Je to pěnice černohlavá a jen nerada je středem pozornosti zvědavého člověka.
Odjíždíme přes Pohorskou Ves. Mají tu pivní pohotovost. V obchodě prodává příjemná Cikánka s plným dekoltem. Dostáváme lahvové pivo a na talíři utopence bez příboru. Dívám se klíčovou dírkou do kostela svatého Linharta. Vidím pouze dva obrazy Srdce Páně a Srdce Panny Marie. Mše tu jsou jen na zvláštní vyžádání. Pak se vydáváme k Žofínskému pralesu s planou nadějí, že jím vede nějaká naučná stezka. Narážíme ale jen na plot, přes který nelze do rezervace ani pohledět. A všude bahno, do kterého se propadáme po lýtka. Nohy nám kloužou v sandálech, občas se nám podaří omýt se trochu v čisté potoční vodě, ale po pár metrech docházíme k dalšímu bahnu.
Cesta je úmorná, ale i symbolická. Uzavřená rezervace, uzavřené české kostely. Nebohý člověk musí obcházet zeď božího příbytku, brodí se bahnem, ale vstup k oltáři je mu odepřen. Pro lenost kněží, kteří si skládají poklady na tomto světě, kde zloději kradou a rez ničí. Pro nechuť české církve otevřít svůj privátní
prostor poutníkům toužícím po ztišení. Pro uchránění svátostného Krista před pohledy hříšníků. Konečně se nám podařilo obejít celý plot. Jsme vyřízení. Na velké plachtě se píše, že plot stál přes sedmnáct milionů korun a že byl postaven proti vnikání jelení zvěře. Copak není jelen součástí divočiny? Chtějí-li ochránci přírody divočinu, ať do ní započítají i jeleny a člověka. Vždyť stejně ochranitelský přístup mají k vlkům a medvědům, kteří na horách decimují stáda hospodářských zvířat a útočí už i na lidi.
***
Na hrázi rybníka Zlatá Ktiš stojí dřevěný přístřešek. Hned vedle něj rostou dva kaštany, uprostřed nich se ukrývá nenápadný křížek. V Lesovně Žofín jsme vypili více Bernardů, než je zdrávo. A tady nám ještě tři trempové od Tábora nabízejí slivovici. Usínáme pod jedním z kaštanů, občas na nás dopadají nezralé malé
kaštánky. V noci mě budí křeč v obou nohách. Řvu bolestí. Chvíli nevím, kde jsem, cítím se absolutně dezorientovaný.
Měsíc svítí nízko nad lesem jako reflektor, jako do klubíčka stočený blesk, jeho odraz mu věrně leží u nohou na hladině. Ozývá se sporé skřehotání žab a z druhé strany hráze ještě cosi… Jako by někdo otáčel jemným ozubeným kolem či jel na kole na volnoběh. V jižních Čechách žijí vzácní lelkové. Jenže podobné zvuky, když svůj hlas protáhne, vyluzuje i ropucha obecná. Bloudím mezi tajemnými zvuky a možná je dobře neznat to zvíře, ponechat lesu tajemství.
K ránu cítím, jak mi na tváři oživlo jakési pírko. Ne, je to pavouk, leze mi přes zavřené oční víčko. Otevřu oči a vidím, že je tu nový den, a i když se mi ještě motá hlava, cítím, že tento den bude jiný, možná teplejší, prozářenější. Večer se vracíme na stejnou hráz. Na obloze svítí řady vločkovitých altokumulů. Odrážejí se na temné hladině, je to jejich takřka dokonalý odraz. Oblaky nahoře, oblaky dole. Dorozumívají se jak andělská hejna. Na druhém břehu sestupuje do vody mladá rodina. Muž se vrhá na hladinu a plave. Žena drží v náruči malé dítě. Sestupuje do vody opatrně, ale dítě, aniž se ho voda dotkne, už dopředu v hrůze křičí. Žena s ním dál stojí, je klidná, dívá se na plavce, který se od ní vzdaluje a pak se zase blíží. Teď se z lesa vynořil muž se psem, pak starší pár. Přejdou po hrázi a mizí pod větvemi stromů. Rozdělávám oheň březovou kůrou. Hledám dříví, nacházím velké klacky zarostlé trávou, vleču je k ohništi. Rozkládáme na hrázi spacáky a na nich se s Klubíčkem milujeme. Co chvíli zvedám hlavu, jestli k nám někdo po hrázi nejde. Mladá rodina už se skryla za keři, je slyšet jen křik dítěte. Večerní zlato se prohlubuje a tmavne a svěží vzduch laská naše nahá těla.
Text Roman Szpuk
Foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk
Popisky fotek:
1) Kapelunk
2) Modrásek na Kapelunku
3) Lužice jako malinký potůček
4) Okáč na náramku Klubíčka
5) Třípatrová boží muka u Pavlíny
6) Náprstníky pod Kamencem
7) Chůdovitý kořen na zdivu bývalého hostince na Kamenci
8) Poslední paprsky na Kamenci
9) U Žofínského pralesa
10) Zlatá Ktiš
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
