Konvalinková hora
Vystoupili jsme pod trachytovými skalami na vrchol hory Zvon v Českém středohoří. Shazuju ze zad batoh a svlékám si propocené tričko. Na velké ploché kameny se dá posadit jak na lavičku. Skály tu občas připomínají na výšku zasunuté a divoce seříznuté zkamenělé folianty. Dominantou tu zůstává ohromné torzo buku rozlomeného vejpůl. Mohu jen litovat, že už uschnul. Ale i jinde se povalují odumřelé pokroucené větve připomínající plazy v křeči. Rýsují se na nich podivné protáhlé siločáry.
Na květ už nasazuje kokořík vonný. A těch konvalinek všude. Jen si trochu odpočinu, hned k nim musím přivonět. Lezu za nimi po čtyřech. Jsou to zvonečky, které rozhoupaly víly svýma voňavýma ručkama, a já hned přejmenovávám Zvon na Konvalinkovou horu. Kdysi jako mladík jsem sem vedl divokou dívku Ivu. Přála si ty konvalinky vidět a já chtěl využít příležitosti. Ale byla tak plachá, že mi ani nedovolila, abych ji chytil za ruku. Je už tomu více než čtyřicet let.
Nafukujeme karimatky, natahujeme na ně spacáky, přesto, že je slunce ještě vysoko. Příjemně lenošíme. V korunách buků a dubů hučí nárazový vítr. Čtu ti nahlas verše Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Básně věnované zemřelé ženě: Otisky mokrých nohou / zanecháváš na placatých šutrech / které jsem kdysi nanosil na zídku. / Obrys šlépěje záhy vyprchává / světlo si ji bere k sobě. A slunce zvolna klesá k hřebeni Krušných hor. Vyprchávají naše životy, vyprchá i tento den. Na západě se otvorem mezi větvemi rýsují obrysy hradu Kostomlaty. Přímo za ním takřka v zákrytu vystupují z oparu Bořeň a Zlatník a trochu více k severu se leskne neznámá vodní plocha.
***
Hřeben Krušných hor tmavne. Slunce ještě na čas mizí za dlouhým čočkovitým mrakem, pak klesá pod něj a stále více rudne. Myslím na Krušnohorské pláně, na pátera Jaroslava Novosada, za kterým jsem jezdil do Hrobu, Mikulova a na Moldavu. Brigádničil jsem u něj. Když jsme stoupali serpentinami nad Mikulov, říkal mi: „Tyhle zatáčky už to auto kroutí samo.“ A pak dodal: „Tady jsem zestárl.“ Já byl tenkrát mladý, něco přes dvacet. A vida, už jsem zestárl také. Když Jaroslava odváželi do nemocnice s rakovinou plic a on věděl, že už se nevrátí, řekl mi památná slova: „A vykašli se na tu poezii, nebo se zblázníš. Zpátky k Bohu, na zem.“ Aha, tedy na zem. Co jiného nyní dělám, když putuju krajinou a našlapuju bolavýma nohama na zemské cesty? A teď si stelu přímo na zemi mezi kameny? Duchovno už mě nezajímá, je to pro mě ztráta času.
***
Hledám Boha tam, kde jsou mi na dosah nejprostší věci, třeba tady, kde nás obklopují konvalinky. Ptáci kupodivu utichají, jen strakapoud si na chvíli sedl na dubovou větev nad západní hranou divoké jižní skalní stěny, která se ještě trochu koupe v červených paprscích. A co slunce? Daleko, daleko se jeho rudý kotouč dotýká horského hřebene. Vycházím na skalnatý výběžek a upřeně na něj hledím. Je to opojný okamžik, když cítím, že se blíží konec dne a ještě chvíli, chvilinku se smím těšit z naší stálice, která už nyní nehřeje, jen barví okolí mraků a propaluje se rostlinným rámem, divokou mříží dubového větvoví. I ona je na dosah? Možná jako oheň, který tu hoří, abychom si ohřáli kávu, nebo jen tak hleděli do plamenů. Plápolá tu pode mnou a má podobnou barvu jako to slunce, jen se chvěje, tančí, natřásá se, kroutí se v bocích, vystupuje na špičky a spíná nad sebou ruce. Je to jeho soukromý tanec, oheň nás nepotřebuje, ale nám je u něj dobře jako bývá dospělým, když se octnou poblíž hrajících si dětí. Také děti nás často ke své hře nepotřebují. A možná ani Bůh. Jeho přírodní hra je založena na spontánnosti, a když jsme do ní zapojeni, necítíme se v tu chvíli sami.
***
Poslední sluneční paprsek uhasl. Scházím k ohni, sedíme u něj jak pastýř a pastýřka. Kam se nám poděla stáda? Dnes jsme neviděli ani ta Pitkova v sedle mezi Zvonem a Milešovkou. Místo ovcí nám za zády leží Corliss. Vyhrabala si v zemi důlek a sedla si do něj, hlavu si položila na zem. Prý si tak chladí bříško nebo zadek. Pak uléháme, raději ještě za šera, abychom si kolem sebe mohli rozložit své věci. V noci svítí mezi větvemi stromů hvězdy. Vypadají jako lampy, které mají zabránit vypadnutí ptáčat z hnízd. Vítr se trochu ztišil a ztratil svůj nárazovitý charakter. Jednolitě šumí, zřejmě protéká mezi Zvonem a Milešovkou od východu. Ráno zjišťuju, že mi mravenci sežrali skoro půlku koblihy. V novém slunci sestupujeme k jihovýchodu. Po strmé a takřka neznatelné pěšince leze velký modravý brouk. Je to střevlík vrásčitý. Zatím co se snaží zmizet někde pod loňský list, vydáváme se dolů do Černčic.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
