Miniatury: Obzory

29 dubna, 2023
14:00

Obzory

   Nespal jsem možná od půl druhé. V kuchyni jsem byl už před půl pátou a vyjížděl jsem ve čtvrt na šest. Jízda na kole do práce už zdaleka není zábavou jako před lety. Ve svetru ze mě lije pot, bez svetru mrznu. Odpočívám u Sloupu, na Kramatech a teď sesednu i pod Hrbem.
   Je to zvláštní, že čím víc si sahám při takovém výjezdu na dno, tím více jako bych chápal podstatu tajemství zvaného život. Jaký zvláštní pták tu zpívá. Trochu jako krkavec, ale jemněji. Pravidelně se ozývající hlas proniká sborem ostatních pěvců. Tu se jeho krákorání přibližuje. Jeho stín se mi mihne nad hlavou. Posadí se na větev a spustí známý křik. Vždyť je to sojka!
   Spouští se jemná přeháňka. Dlouho se dívám do louže na cestě k vrcholové skále. Kruhy, které se proplétají a rozšiřují do prázdna, mě uklidňují. Vstupuju do nich, smiřují mě s tajemstvím posledního výdechu.
   Mezi stromy prohořívá žár nového dne. Matná modrá linka vzdálených hor němě nabízí mému srdci omezení. Zda-li jednou překročím svůj obzor? Nebo je to obzor, který se ke mně blíží a ve chvíli smrti se v mém vědomí spojí v jediný bod? Možná je krajina tam v dálce kompozicí světů různých lidí, z nichž každý má svůj obzor.
   Tu mraky studeně dýchnou, až cítím zimu i pod bundou. A mezi kapkami se objevují vločky a krupky. Zase sníh! A už se blíží květen. Když ztratíš cestu, dojdeš ke sněhu, napsal básník Lorca. V korunách stromů se zachvívá neklid. Zazní-li otázka a mají-li všichni odpovědět co nejdříve, propojí se všechny hlasy v jednolitý šum.
   Pokračuju na Churáňov. Slunce už vyšlo, je skryto za mraky, ale jeho paprsky ohmatávají v dáli podhůří jako zlaté slepecké hole mizící v údolním oparu. Kouř Temelína je nachýlen doprava, spojuje se se základnou mraků a připomíná šikmý, ale pevný sloup chrámu.
   Na Churáňově leží ve dlaních travin poprašek z krupek. „Kde tě to chytilo?“ ptá se mě kolega Jirka. „Na Hrbu,“ odpovídám. „Bylo to příjemné.“

***

   Jeden den k večeru vyrážím na Zhůří, druhý den na Přílbu. Obě cesty mají něco společného: Než dorazím k cíli, objeví se přede mnou na rovném úseku lesní cesty volný průhled. Zprvu jen v podobě průsvitu světelnou trhlinou mezi stromy stojícími po obou stranách asfaltky. Jako by se před člověkem rozevírala brána vedoucí do volného prostoru. S každým dalším krokem se rozprostírají křídla. Větve lesa ustupují.
   Smrkový les mě svojí monotónností nudí. Jednotlivé stromy jsou uniformní a svými přímými kmeny připomínají shluk vyzáblých těl na jakémsi shromaždišti. Snad jen ve vichřici takový les oživne. Pak se k sobě koruny naklánějí a zase se od sebe vzdalují, ale tady po oba dny vládne bezvětří. Jakmile se mezi smrky objeví pokroucený a často uhnilý kmen buku nebo javoru, hned oživnu, jako bych ve městě na betonové zdi objevil abstraktní obraz. A čím je kmen poničenější a ztrouchnivělejší, tím více fantazie ve mně probouzí. Na některých místech trčí z lesní půdy už jen pahýly někdejších urostlých stromů. Možná se rozpouštějí cestou kořenů zpět v zemi.
   Potkávám stádečko laní, které přecházejí přes cestu vedoucí k Ranklovu. Na chvilku se zastavují. Podívaly se mým směrem. Váhají. A pak zrychlují. „Ahoj holky,“ zdravím je. „Vychutnávejte klid, než to vaše chlapy na podzim popadne. Kdo ví, kde se teď zdržují. Možná mají podobnou pánskou jízdu, jako vy máte tu dámskou.“
   Vracím se na stanici. Na topení schne Pošťákovo vyprané oblečení. V kuchyni toho špinavého nádobí! Vařili jsme zeleninové rizoto, Pošťák to přepískl s chilli, pálí mě pusa. Vycházím na ochoz. Nebeská klenba je plná tmavých stratokumulů. Teď slunce zapadlo a teplota rychle klesá k nule. Za Huťskou horou se při obzoru rozlévá nízká žhavá hladina soumraku. Purpur chladne i v trouchnivém dřevě. Vždy ve mně vyvolává dojem pomalé vážné skladby pro varhany. Třeba dórické bachovy fugy.
   A pak už vládne tma. Jen do mraků se zamotala Venuše nad západním obzorem. Dívám se na oblohu, jako když ti nesu rozklepanýma rukama hrníček s kávou. Sleduju upřeně a soustředěně kotouč černé tekutiny a dávám pozor, abych nepřelil.

Text a foto Roman Szpuk