Ulity a květy
Stoupám z Vimperka branou deště do sněžení. Studeným a vlhkým vzduchem protkaným miliony kapek propadávají stále hustěji nové a nové hrsti vloček. Na Sloupu jsou už louky bílé a břečka už leží i na krajnici. Voda mi promáčela rukávy i ramena, kalhoty, stéká mi z hlavy za brýle. Udělám neopatrný pohyb a látka starých džínsů se mi na stehnech trhá.
No dobře, zkusím to. Mávnu na první auto a hned mi zastavuje. Mladá řidička vyskakuje ven a uvolňuje mi místo vedle sebe. Na zadní sedačce sedí dva velcí psi. Vyjíždíme nad Kramata a sněhu přibývá. Psi mi očuchávají ucho. Řidička je okřikuje, ale není to nic platné. Mně to nevadí, Corliss, fenka Klubíčka, dělá totéž. Dívka se ptá, kam jedu. „Na Churáňov“, odpovídám jí. „Tak já vás tam hodím,“ navrhuje dívka. „Já jedu na Filipku na jednu roubenku. Spala jsem teď v penzionu v Rohanově. Nevíte, jestli je tu na prodej nějaká chalupa?“ „Tak to nemám tušení,“ přiznám se. „Buď jsou to ruiny,“ pokračuje řidička, „nebo stojí miliony.“ „Jasně, doba je už taková, lidi se snaží utéct z měst, v přírodě je ještě svět v pořádku. Když se jede z Čkyně do Volyně a odbočí se u Elčovic doleva na Nahořany, stojí tam po pravé straně až u lesa hájovna. Tu ještě za komoušů koupil jeden člověk i s pozemky za osmdesát tisíc.“
Na Churáňově vystupuju. Radím dívce zkratku na Pláně, ale kdo ví, zda tam v chumelenici lesní cestou projede. Pokračuju kolem opět zimních stromů ke stanici. Brodím se dvaceti centimetry vlhkého sněhu, ale pod hustými větvemi smrků se ještě brání holá země. Je to způsobené tím, že se na větvích vytvořily duchny, které působí jako střecha. Les je tichý, němý, nefouká, jen se mlhou snášejí vločky, jako když prsty píšou z druhé strany na sklo vzkazy. Měrný pozemek do sebe přijímá nové a nové vrstvy vlhké bílé vaty. Někde pod nimi zůstaly polorozvité květy petrklíčů. Potápěči žlutých květů pátrají po vlahých výdeších země. Jen ptáci sem přinášejí jiné barvy. Okolo krmítka se jich teď z jara slétá stále více. Červená bříška hýlů a žlutá tělíčka malých čížků mezi nimi kralují.
Na stanici mě čeká obálka od kamarádky z Karlových Varů, které říkám Šílená andělka. Vybaluju několik do igelitu zamotaných kuliček. A už vím, co se uvnitř ukrývá. Jsou to pomalované šnečí ulity. Posílá mi je pravidelně. Pokládám je před sebe na stůl, těším se z nich místo květů. Jsou to spirálovité pupeny nebo galaxie. Z posledního balíčku osvobozuju borovou šišku. I ta je pomalovaná.
***
Zatím, co na Churáňově tají zbytky sněhu – 15. 4. mi ho tam do rána napadlo 34 centimetrů – v Praze už je teplo a všechno kvete. Jedu metrem na stanici Kobylisy. A hned moji pozornost upoutá hudba. Vyhrávají tu dva Romové, jeden na housle, druhý sedí na skládací židli a válí na tahací harmoniku. Stojím, ležérně opřený o sloup, a poslouchám. Tu a tam někdo vhodí do otevřené kabely minci. Většinou jsou to ženy. Ale hned pokračují dál. Asi by mi bylo líto, kdybych hrál s nimi, že se nikdo nezastaví ani na dvě písničky. Vnímal bych ty peníze jako almužnu. Já se zastavil na písní pět. A tak jsem si vyslechl některé lidovky, ale také hudbu z filmu Tenkrát na západě. Podupávám si nohou do rytmu cikánské ohnivé skladby. Ale odvahu roztancovat se nemám. Chybíš mi tu, krásná mulatko Halle Berry, se kterou jsem kdysi tančil na Smíchově na chodníku. Bylo to snad v prosinci, proplétali jsme se mezi lidmi spěchajícími na nákup. Prý jsi později udělala kariéru ve filmu. Nemám tušení, jak ses tenkrát objevila v Praze. Modře se šeřilo, měl jsem proč oslavovat, vyšel tenkrát almanach Přetržená nit a byl jsem o sedmadvacet let mladší. A vida, že by i ten tanec v sobě ukrýval rozvíjející se a svinující ulitu?
Se svým penízkem přicházejí i dvě malé holčičky, za nimi se protáhlými kroky blíží štíhlý černoch s dredy a s taneční úklonou vhazuje minci. Nakonec produkci na čas ukončuje slepá dívka. Dochází až k hudebníkům. Houslista jí vychází vstříc a naklání ucho. Dívka je zřejmě prosí, aby na chvilku přestali hrát. Potřebuje se dostat do metra a hudba jí ruší ostatní zvuky, podle kterých se orientuje. Oba muzikanti odkládají nástroje a zapalují si cigáro.
Jdu na procházku s Corliss. V třešňovce Palírka pod bílými rozkvetlými korunami hází žena bílému psu žlutý míč. To vše se děje pod blankytnou oblohou. Sluní se tu první dívka v plavkách. Nějaké okolojdoucí štěně provokuje Corliss. Pak zakníká, přiběhne ke mně, olízne mi nos. Tou dobou už sedím na sytě zelené trávě zády opřený o strom a žasnu nad tolika světlými barvami. Jak prudký byl v těch několika dnech sestup branou sněhu z hor do nížin, kde už vládne jaro a stačí se usmát na ženy, které mě míjejí a úsměv mi vracejí. Srdce poskočí radostí.
***
„Zdravím tě z Bezdězu,“ píšu haikuistovi Honzovi Pačesovi. „Místo čajového obřadu pijeme pivo.“
Tu Corliss, která sedí pod stolem, zmerčila nějakého ratlíka a vybíhá za ním. Vodítko se zamotalo do stolu a pivo se poroučí. Stůl je plný žluté tekutiny.
„Na zdraví. A ať chutná,“ dochází mi v tu chvíli zpráva od Honzy.
„Už nechutná,“ odpovídám. „Pes převrhl stůl.“
„Saprlot,“ píše Honza. „To je ale haiku motiv, Romane!“
Na Bezdězu mám to štěstí, že mohu stát úplně sám v kapli svatého Michaela archanděla. Obdivuju prosté kamenné vegetativní motivy na tympanonech a hlavicích přípor. Jsou jednoduché a pevné, přečkávají staletí a rozvíjejí fantazii co prostý akord zahraný na klavír. Jako bych nalezl na místě, kde stál ráj, zkameněliny stromu života.
Dlouho pozoruju křížovou klenbu nad svojí hlavou. Nevznikla také ona rozvitím nějakého poupěte, možná ulity, jako když se rozevře deštník? Kdysi tu bývaly varhany. Slyšet tak jejich tichou hudbu, třeba skladbu od Arvo Pärta Mé srdce v horách, a pak se jít podívat ven na zapadající, nebo ještě lépe na vycházející slunce. Protože teď na jaře všechno vychází, rozvíjí se a rozezpívává. Barvy západu se do lesů pod vrcholem začnou vracet s barevnými korunami podzimu. Budou to hračky dětí jara, které mezi tím dospěly a utržily mnohá zranění života.
Cestou od Bezdězu zastavujeme v Dřevčicích. Stojí tu dvě hospody. Před jednou je skoro prázdno, u druhé zní hudba a zpěv, okolo stolu se tísní trempové a cyklisti, kola jsou opřena jedno o druhé. Tu první hospodu U kamen provozují Ukrajinci. Nabízejí česká a ukrajinská jídla. Je jasné, kam si sedáme. Podpoříme naše bratry z Východu. Nesmělá blonďatá Ukrajinka ještě moc česky nerozumí. Opakuju jí objednávku co nejzřetelněji. U pípy nějaký místní chlapík vysvětluje dvěma dětem u kofoly, že je na Ukrajině válka. Sedíme pod slunečníkem. Na stole mezi dvěma hrníčky s netřesky leží šnečí ulita. Ale ne ta vybělená, kterou člověk najde na loukách, ale hnědě žíhaná, jako by byla nalakovaná.
Text a foto Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
