Jarní hopsání
Po více než roce přicházím po nedělní mši do farní kavárny. Je plná drobotiny. Uprostřed místnosti se jen tak z radosti otáčí na místě batole. Kolem něj tančí řetízek od dudlíku. Další děti vysypaly na stůl figurky z Člověče, nezlob se. Stačí jim ubrus, nepotřebují hrací desku. Přihopsala ke mně holčička. Zastavuje se přede mnou a natahuje šatičky. Chlubí se obrázkem koníčka. A já si vzpomněl na jednoho kněze, který vyprávěl o malém chlapci, co se modlil Anděle Boží. Místo „a v tom svatém obcování ať setrvám do skonání“ opakoval: „A v tom svatém hopsování ať setrvám do skonání.“
Láďa vypravuje, jak si jeho syn Víťa postavil v Rakousku se svou ženou domek. Zbyla jim tam po stavbě velká hromada hlíny. Děti ze vsi si tam chodí hrát, jezdí přes ni na kole, a jak potom asi vypadají, zvláště když prší. Ale jejich rodiče chodí Víťovi děkovat, že se jejich ratolesti mají kde vydovádět. V té obci žije sedlák, který rozprodal své pozemky. Měšťáci si na nich staví domy. A už se na starostu hrnou stížnosti, tu prý kokrhá kohout, tam zase zní zvony.
***
Třídím na půdě knihy, které jsem nashromáždil za svůj život. Rozhoduju se, které z nich poputují do antikvariátu a které si nechám. V mnohých knihách objevuju na volných listech nespočet poznámek a odkazů, je to důkaz, že jsem je četl pozorně. A přece je propustím, i s těmi poznámkami. Jak čas plyne, je třeba věci opouštět. Pustit z klece mysli všechny myšlenky filosofů, mystiků a básníků. Darovali mi je kdysi před léty, ale dnes cítím, že mě vedou trochu zbytečně namáhavými cestami. Jejich slova vydávají zvuk v tichu, kterého je stále více zapotřebí, žhnou světlem nočního ohně, i když se o svá práva vstoupit do mého nitra berou hvězdy. Většinu toho, co jsem četl, už si nepamatuju. Ale vím, že se právě teď probouzí jaro jako červánky za ranním oknem. Kosové zpívají ještě za tmy a na zahradě se předhánějí sněženky s talovíny, zda bude rychlejší běl či žluť. Kde se všechny ty barvy ukrývají, když květiny přece rostou ze stejné hlíny?
Stále ještě přicházejí jako v mládí chvíle, kdy provokuju maloměšťáky. Vylízávám v restauracích talíře, i když se to nesluší. Důležité je, že mi chutná. Nemohu-li tak činit pro odpor spolustolovníků, beru si talíř na záchod. Tam mám na lízání klid. Podepřu si ležérně bradu jak Arthur Rimbaud na Latourově obrazu. Koukám do plamenů v hospodském krbu. Nic nedělám, nic neplánuju. Plameny připomínají vysoké cirry na obloze. Zmítá se v nich parhelium, vedlejší slunce. Cirry jsou vztažené dlaně, moje dlaně. Zvedám je k ňadrům mladé tulačky, která mi je v Bíčpitu půjčila za dvě stovky, když potřebovala prachy na cestu kamsi vlakem. Pozoruju na nich jemné žilky, modravé blesky vzdálené bouře.
Ach, tuláci. Jakmile začnou listovat v jízdních řádech, stávají se neklidnými. Hledají nejkratší spoj. Ale kam? Není nejlepší vydat se na cesty spojem nejpomalejším? Zdál se mi o tom opilý sen. Vydal jsem se na bloudivou pouť podobně jako Wenzel Winterberg hledající ztracenou lásku svého mládí v Rudišově knize Winterbergova poslední cesta. Obracel jsem se zpět před cílem, hledal jsem cíl nový a čas plynul. Jednou, bylo to, tak říkajíc, za pět minut dvanáct, jsem se s mnohými dalšími darmošlapy posadil do posledního vagónu nákladního vlaku. Sedělo nás tam v řadě více. Vedle mě se vtěsnal blázínek Zdeněk. Na peróně stáli vojáci, jako jsem je viděl co chlapec v roce 1968 po okupaci. Atmosféra byla plná napětí, skoro bych řekl válečná. Věděl jsem, že na sebe nesmíme strhávat pozornost. A pak vojáci nechají vlak odjet. Jenže Zdeněk se najednou postavil a začal jim nadávat. Stále hlasitěji. Snažil jsem se ho strhnout dolů, prosil jsem ho, aby mlčel, ale nedal se uklidnit a na jednoho vojáka, který došel až k nám, dokonce se vší nenávistí flusnul.
***
Budím se a sen vyprchává. Nizounko nad lesy putuje plachta měsíce. Jeho slabá zář zalévá jihovýchodní svahy. Před vraty stanice v mělké prohlubni leží zbytek sněhu. Prorůstá jím větvička borůvčí. Je to bílý ostrov s jediným stromem, s firnovým pobřežím, které obklopuje příboj slehlé předjarní trávy. I noc hasne. A žhoucí slunce stoupá. Sníh na střeše taje, zní zurkot vody jak ve filmech Tarkovského. Vracím se do údolí. Na okraji lesa v závětří se na vrcholu mraveniště srotili mravenci. Tisknou se k sobě, jsou ještě pomalí, černá tělíčka odrážejí paprsky. Jsou jich tu celé černé hrozny. Na louce vidím kruhy, které tu zůstaly po odvezení balíků slámy. Myši si pod nimi vytvořily chodbičky. Uléhám naznak pod borovici. Pozoruju letadlo přetahující z jednoho mraku pod druhý. Nebo nad druhý? Vím, že bych takhle brzy zjara neměl ležet na zemi, staří lidé před tím vždy varovali. Cítím, jak se moje páteř dotýká půdy a jak se do ní noří, zarůstá jak bludný kořen, větří tam jak beznohý ještěr, který se nemůže dočkat jarního nanebevzetí stébel.
V dáli hučí silnice –
převaluju v dlani
borovou šišku.
Text a foto Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
