Krmítko
Darovala jsi mi keramické krmítko pro ptáky. Snad aby se k němu slétaly vzpomínky na to, co se nestalo a nestane, představy v podobě ptáků.
Hned po ránu se u krmítka objevila rudá bříška hýlů. Samečky doprovodilo i několik krémově hnědých samiček. Mají v sobě zvláštní klid tihle ptáčci. Posadí se na krmítko, tu a tam něco sezobnou, aby pak dlouho jen tak seděli zahloubáni do sebe. To sýkorky jsou jiné, přiletí, rychle seberou semínko a hned prchají do houště jalovce, který roste za plotem stanice. Z větších hýlů však mají respekt. Málokterá sýkorka si troufne vzít si semínko, když sedí na krmítku hýl. Většinou obkrouží krmítko v třepotavém letu, pak se vzdálí a za chvíli to třeba zkusí znovu. Z oblohy se snášejí vločky. Jejich běloba kontrastuje s bříšky hýlů. Padají ojediněle v podobě sněhových hvězdic. Připomínají němou modlitbu beze slov. Když někdo na sebe zanechá kontakt, já se mu ozvu a on mi pak neodpoví, cítím se zrazený. Když žádný kontakt nezanechá, vím, že jsem ponechán milosti. Naděje, že budu nalezen, se znásobí. Osamělá sněhová vločka, která se nade mnou náhle vynoří z beztvaré oblohy, je takovou milostí. A já vím: někdy musím na záchranu vydat mnohomluvné modlitby. A někdy v nejvyšší úzkosti stačí jediný výkřik, jediný vzdech.
„Pojmenuj si je, ty hvězdice,“ vyzývá mě Nejvyšší jako Adama v ráji.
Vypínač noci,
knoflíček utržený,
pečeť pláče,
střed monstrance ticha,
závoj nezbádatelného,
zbloudilka mlčení,
oko Venušino,
padák prázdnoty,
planetka vychýlená,
talířek zpod šálku božského moku.
Jdu z Křesánova ke kapličce pod Kamenicí. Podél cesty mi do kroku cvaká elektrický ohradník. Překračuju ulámané špičky smrků, už jen pod nimi se ukrývá starý sníh. Z lesa přivábí moji pozornost nízký bouček s ještě loňskými bronzovými listy na větvích. A vida, tady je smrček. Není ani tak velký jako já a má už tři šišky. V kapličce objevuju pomalované kamínky, na jednom je anděl, na druhém duha, která má místo tváří dva bílé oblaky. Vyfotím si je a pokračuju k silnici na Stachy. Jede po ní auto za autem, táhnou za sebou stříbrné chvosty vodního prachu. Stoupám k Radosti. Vítr žene déšť až do míst, kde stojím v matných a pulsujících paprscích slunce. Nízké mraky přebíhají přes lesní cestu jak vyplašené stádo zmáčeného skotu. Nad smrky vyčuhuje nízký oblouk duhy jako vršek kobylky atmosférického cella, přes jehož struny přejíždí neviditelný smyčec větrných poryvů. Hudba se rozpadá v drobné krůpěje. A teď se vyhoupla vysoko do korun. Zakláním hlavu, vidím celá hejna drobných ptačích tělíček. Štupují děravou klenbu smrků.
Hlasité štěbetání stovek hrdélek se přelévá ze strany na stranu. Tolik radostného sdílení. Ptáčky nepoznávám, proti obloze vidím jen jejich siluety. Jsou to navrátilci z jihu? Nebo jsou to druhy, které s námi sdílejí zimní období a teď se radují, že už má slunce větší sílu?
Pokračuju na vrchol Vodníka. Stojí tu stožár, na který jsme před lety vylezli se synem Oldou, abychom se rozhlédli po kraji. Zkusil jsem to i dnes. Přitáhl jsem k plotu vyvrácený pařez, od kterého bych se mohl odrazit výš, ale pařez se překotil a já se poroučel k zemi, přičemž jsem se málem napíchl na kořeny. Tak jsem ten pařez lépe opřel o plot pod klikou vrátek. Stoupl jsem si na tu kliku, ale ta se stiskla, já po ní sklouzl a opět jsem se octl na zemi. Tak jsem to raději vzdal. Sešel jsem o trochu níž nad Vimperk, posadil jsem se na posed a vyhříval se na slunci. Stačilo mi podívat se do kraje, k Mařskému vrchu i dál. Po loukách a lesích putovaly stíny mraků. Naslouchal jsem jejich máchovské touze po putování. A byla v nich tělíčka přetahujících drobných ptáčků, a byly v nich i mé nespatřené výhledy ze všech stožárů a vysokých hor.
Text a foto Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
