Miniatury: Vlnky aneb sbohem, Otavo

5 února, 2023
08:00

Vlnky aneb sbohem, Otavo

Bylo to ve chvíli, kdy jsem měl vernisáž fotografií. Nemusela tam přijít. A mně se srdce zastavilo leknutím.
„Tebe bych tu nečekal,“ řekl jsem.
„Kvůli tobě jsem nepřišla“ odpověděla.
Ale přišla, řekl jsem jí v duchu.
Přivedla s sebou svého milého. Nebo on přivedl ji? Stál jí po boku a já recitoval básně, které jsem kdysi psal pro ni. A díval jsem se jí přitom do očí, do chladných modrých očí vzdálených jak rodící se hvězdy v už zcela jiné galaxii. Myslel jsem, že nedočtu. Ale musel jsem to vydržet až do konce. A když jsem dočetl, dlouho čekala, než se odhodlala tleskat. Ale jaký to byl potlesk, vlažný a znuděný, potlesk plný opovržení, zpomalený a těžký. Stála tam pod ochranou svého milého. A já cítil, jak každým tím malátným tlesknutím opadává další a další vzpomínka, jak jsem stále víc a víc nahý a není tu nikoho, kdo by přikryl moji hanbu.

***

Sbohem, Otavo. Odtékáš mi při boku. Vítr vane z hor a snad je to i jeho dílo, že tvé vlnky najíždějí na břeh trochu vemlouvavěji. Možná se odrážejí i od skály na druhém břehu, tam, kde je proud klidnější, ale voda hlubší. Plaval jsem v tobě a jako v trenažéru stál jsem na místě, jak jsem se prodíral tvým spěchem do údolí. Tvé vlnky dosahují až ke špičkám mých bot. Podemílají pod nimi písek, ten písek, ve kterém jsem hledal její stopy. Věděl jsem přece, že tam chodívá. Ale měl jsem šanci poznat mezi jinými stopami ty její? Připomíná mi to zážitek z mládí. Zamiloval jsem se do dívky, které se zabil čtrnáct dní před svatbou snoubenec. A pak jako smyslu zbavený bloudil jsem po hřbitovech a hledal jeho hrob, ač jsem musel vědět, že ho mezi jinými hroby nenajdu. Neznal jsem přece ani jeho jméno.

Tam, Otavo, kde jsi mělčí, máš odstíny zarudlé jako by se v tobě rozpustily tiché červánkové soumraky. A tam, kde jsi hlubší, nosíš v sobě tmu nocí. Naslouchám tvým mlaskavým vlnám, tvému hukotu, té konejšivé hudbě, která mě tu kdysi přivítala a která se tu bude ozývat, i když už tu nebudu. Odtékáš do údolí s lehkým srdcem. Neotáčíš se za sebe do minulosti, jako to dělám já. Kdysi tě ona provolala svojí mstitelkou. Měla jsi mě strhnout, rozemlít mezi kameny, namotat na spadané a vodou ohlazené klacky a kořeny. Ale už jsi na to zapomněla. Vzpomínáš si jen, jak jsem s ní právě tady nocoval. Tekla jsi nám u nohou a zpívala jsi nám ukolébavku i v době, kdy už jsme spali. Odcházejí dny, měsíce, roky. Vybavuju si její tvář obtížněji a obtížněji. Možná ji svým proudem vymazáváš ty. Jak je to možné, že podoba milované vyprchá a bolest zůstává?

Ach, tvé kameny, Otavo! Okolo mě leží samé oblázky jak pravěké šperky. Donesla jsi je na břeh v čase, kdy jsi trochu divočila. Jsou znamením tvých vášní, oblázky ohlazené tvým proudem. Házel jsem tu s nimi žabky. Nebo jsem jenom žasl nad jejich kresbou. Několik jsem vzal domů a namaloval na ně motiv, který mi jejich tvar nabídl. Ten největší z kamenů jsem vrátil zpět na tvůj břeh. Byla na něm loďka a na druhou stranu jsem napsal pozdrav pro ni. Jednoho dne kámen zmizel. Odnesla si ho? Nebo ho objevil někdo cizí? Ten kámen byl plný slunce. Svítil i tady, v rejštejnském údolí stínů.

Otavo má něžná, krutá, bolavá, točíš se kolem Rejštejna, po tvém proudu jsem se procházel až ke skalám s tajuplnými nápisy horolezeckých cest. Liga výjimečných byla nejtěžší, obtížnost 9. Kolik tam v hlíně leželo barevných skleněných střípků. Kde je konec dávné sklárny? To jen ve mně dohořívají sklářské pece. A až vychladnou, už budu pryč. A nikdy už se sem nevrátím. Ale než odejdu definitivně, ještě naposledy projdu cesty po tvých březích, zvláště tu po levém břehu, tam ti budu nejblíž. Nikdy bych tu cestu neobjevil, nebýt jí. Jsou tam skály, mezi nimi divoké kmeny mohutných smrků. A pak se dostanu až do údolí Wunderbachu, ale proti proudu Krásného potoka se už nevydám.

Zima je opatrná, uschovává si své zbraně v popůlnoční luně. V jednom místě se objevila poupata devětsilu. V květu už započala přípravná bohoslužba. Květ naslouchá tvému hlasu spolu se mnou, Otavo. Příliš spěchal, ještě zapadá sněhem, sevře jej mráz. Teď připomíná svíci toho, kdo u tebe bdí, Otavo převalující se na lůžku dna. To tajemné splynutí dvou bytostí, které potkává těžká životní zkouška! Každý z nás má jiné trápení, ale skrze nepřízeň a osamění nalezli jsme se a ihned pochopili. Tak si hledíme navzájem do tváří, do proudů. Zdali i já ti odtékám? Zda-li také ty slyšíš můj šum?

Sbohem, Otavo. Budu na tebe vzpomínat na břehu Losenice, černokněžny. Tam vysoko proti proudu. Nebo na břehu Volyňky, kde vídávám skorce vodní. Už teď v lednu zpívají. Stojí na kameni a pak hup, do proudu. Zmizí pod vodou. Využiju té chvíle, a popojdu k nim rychle pár kroků, než se po vynoření vzpamatují a odletí.

Text a foto Roman Szpuk