Miniatury: Zimní květy

6 ledna, 2023
13:08

Zimní květy

V noci z 26. na 27. 12. 2022 pokryl louky na Churáňově poprašek sněhu. Ostrý vzduch láká k procházce. Na Malém Polci se pokouším přejít k jezírku. Rašelina se houpe a po obloze vítr unáší čvachtanice mraků, do kterých jako by se namáčely temné štětce smrků. Hladina jezírka si slabou vrstvou ledu přisvojuje svit přistíněného slunce a pokouší se jej násobit a vydávat zpět obloze. Louže se obrnily ledovou krustou. Tam, kde zmrzlo na cestě bláto, se zjevily ledové květy. Skláním se k jednomu z nich, žasnu nad tou kresbou. Jak se tvoří květ? Snad v mysli Země, která si musí vystačit s tím, co má po ruce, za mrazu vodu či vodní páru a za tepla skryté barvy vyluhované z hlubin hlín.

***

Jak teplý je přestup do nového roku! V Tróji mezi paneláky kvete pumpava obecná. Touží napodobit odvážné chudobky. Drobné růžovofialové okvětní lístky jsou trochu pomačkané. Pumpavu nezajímá, přijde-

li brzy sníh a mráz, květ je otevřen pouze necelý den. Pak uvadne a opadá. Žije a krášlí se pro přítomný okamžik.

Opouštíme sídliště a jedeme na Děčínský Sněžník. Je výborná dohlednost. Z oraniště se zvedli ptáci, jako by některé z hrud získaly křídla. Zakroužili nad čelenkou Českého středohoří a formují se do hejna. Stoupáme z Teplic na Horní Krupku, která mizí v mracích. Za Fojtovicemi je trhají na cáry lopatky větrných mlýnů. Dojíždíme do vsi Sněžník a odtamtud už to máme kousek skalami k vrcholku. Na Drážďanské vyhlídce se do nás opírá silný vítr. Mezi pocuchané břízky kdosi zabodl živou rudou růži. Stojí vzpřímeně, ale květ je bičován babou Zimicí jako v Květuščině zahrádce na Trnkově obrázku.

Rozhledna ve svém nitru zapouzdřila vlhký a mrazivý vzduch. Ale nahoře to hučí. V dáli nehnutě trůní Milešovka, obklopená svými dvorními horami Kletečnou, Pařezem a Hradišťanami. Na mléčné obloze mají na spěch nízké, potrhané a po větru nachýlené kupy. Místy vytvářejí řady. Vybavuje se mi vyprávění vynikajícího běžce na lyžích ze Zadova Honzíka Voldřicha. Jedenáctkrát absolvoval Vasův běh. Když se dalo do pohybu šestnáct tisíc běžkařů, vytvořil se v mrazivém vzduchu nad hadem lidských těl oblak z páry.

***

„Šla jsem na Krčský hřbitov Zelená Liška,“ vypravuje mi Katka. „Vede k němu dlouhá cesta, uprostřed něj je kaplička. Před tou kapličkou stála malá holčička, byly jí tak tři roky, celá v růžovým, růžovou čepičku, růžový palčáček si cumlala v pusince, tak jsem se rozhlížela a pak jsem se šla zeptat, na koho tady čeká, protože jsem si říkala, co tady dělá, nikdo v okolí nebyl. Ty tady čekáš na maminku? Maminka je v páci, odpověděla plačtivě. Já říkám, aha, tak maminka je v práci. A tatínek? Nevím. Tak čekáš na dědečka? Na babičku? S kým jsi sem přišla? Hm… Dědeček. A kde je dědeček? Já nevím. A jak tak cumlala a cumlala ten palčáček, tak jsem jí řekla: Pojď, půjdeme ho spolu najít. A ona se mě hned chytla za ruku, pak jsme šli podél té kapličky no, a když jsme ji obešli, tak koukám, z druhé strany z dálky šel ten dědeček, opravdu už starej dědeček, spíš pradědeček, šel proti nám a ona už k němu pak běžela, a tak mu říkám: Ona se vám asi ztratila, že jo. A on: Ne ne, my si tady hrajeme na schovávanou.“

Text a foto Roman Szpuk