Miniatury: Pokušitelé

9 května, 2020
11:00

Pokušitelé

Je jaro. Poezie se ohlašuje tvary nečekaných slov: Žluť blatouší pleť ducha napouští. Běl sasanek jásá.

***

Mířím po roce a půl ke Klišíkům. Docházím ke dveřím, kolem mě krouží dva psí čerti, starší Mačo a mladší s bílými ťapičkami, Džojnt, Džouzef. Pátrám po chalupě po jejích obyvatelích. Ondru nacházím ve chlévě. Medituje u kravky a jejího telátka.

„Jé, to jsem rád, že tě vidím,“ vítá se se mnou. Ale hned se vrací k telátku. „Víš, jak se jmenuje?“ mazlí se s ním. „Nou nejm. Nemá jméno.“ Tiskne svoji vousatou tvář na hlavu zvířete. Zda se to líbí i bezejmennému?

Ondra zase popíjel. Je to vidět na každém jeho pohybu. Odcházíme spolu do chalupy. A hned se žene k harmonice. „Na tvoji počest!“ tahá po podlaze hudební nástroj. „Na tvoji počest.“

Dnes Ondra vše dělá na moji počest. Bere do rukou zarámovaný obraz svých předků, maminky a nějaké její kamarádky. Obě už jsou mrtvé. „Na tvoji počest,“ čistí obraz u kamen. „Šššš, ššš,“ syčí a zahání zlé duchy.

Dívám se na stěnu na ostatní obrázky. Je mezi nimi barevná fotografie hubeného chlápka s dredy. Jeho tvář zdobí pozitivní a přece trochu posmutnělý úsměv. Je to Zbyněk Pálka, kamarád Magdona i Klišíků, který v roce 2015 zemřel na rakovinu. Čtu si jeho báseň, kterou psal v době, kdy už o svém nevyhnutelném skonu věděl.

Smrt, to nic není,

jen jsem proklouzl do vedlejší místnosti,

já jsem stále já a ty jsi stále ty,

čímkoliv jsme pro sebe byli,

tím jsme i nadále.

Smrt je jen zanedbatelná událost;

– – –

Jen na tebe po nějakou dobu čekám,

někde velmi blízko, jen za rohem.

Všechno je v pořádku.

***

„My se o tebe tak báli,“ říká Ondra. „Někdo říkal, že máš hlavu, tadyhle,“ sahá si na svoji lebku, „a že jsi v prdeli a už je konečná.“

„No jo, to byl Pošťák,“ odpovídám. „Roznášel, že mám měknutí mozku.“

„Já se za tebe modlil,“ přihýbá si Ondra z petky piva, kterou jsem mu donesl. „To je tak krásný modlit se za člověka. Vezmeš sílu, dáš ji do sebe a pak – ji dáš ven. Protože: Co jinýho mám dělat?“

Ondra mluví pomalu, slova loví, stále znovu a znovu se pouští do úklidu, bojí se, že dostane vynadáno, až se vrátí z práce brácha. Jeho chvilková odhodlání připomínají výrony energie, které už nemají sílu se rozvinout. Mohu si říci: Alespoň něco. Já bych si nejraději lehl do postele tadyhle v rohu sednice, kde jsem několikrát vyspával opici. Alespoň na chvíli.

„Uděláme máslo!“ zvolá náhle Ondra. „Já ti všechno připravím. Ty budeš mlátit. Stloukat. Romane! Bav se! Vezmi si knihu. Chceš mlíko? Bav se! Dobře, jdem do másla!“

„Ondro, maluješ?“ ptám se.

„Už ne,“ odpovídá duchem trochu nepřítomný.

„Něco nakreslím,“ říkám mu. „Přivezu vám obrázek. Když se vám bude líbit, můžete si ho tu pověsit. Budou to nějací pokušitelé.“

***

Přichází Magdon. „Jak ti je?“ ptá se.

„Zle,“ přiznávám. Je to takové to vydechnutí, když nevíš, zda ještě k dalšímu nádechu sebereš sílu.“

„To jsi celý ty,“ balí si Magdon cigáro. „Z klína rovnou do lesa. A z lesa rovnou do klína.“

Konečně dorazil i zmožený Ferry. Dělá u souseda Ivoše Stehlíka nějaké zednické práce. Sedíme u stolu čtyři. Za okny se trhají mračna, rudé peří se rozlétá po všech kopcích. Ochlazuje se. Z předsíně je slyšet slepice. Kvok, kvok. Psi se vnucují, zvláště mladší Džojnt je na zabití, strká mi hlavu všude možně, překáží i Ondrovi, který už asi potřetí rozdělává oheň. Vždy zapomene přiložit a plamen vyhasne.

Stěhoval jsem se,“ říkám Ferrymu. „Do Rejštejna.“

„Tak daleko?“ diví se Ferry.

„Když jsme měli všechno naložené na vozíku, zůstala ve vimperském bytě na podlaze jen srdcová osma. Odkudsi vypadla. Nevím, odkud. Asi jsem ji kdysi našel na chodníku a takové nálezy mají pro mě význam.“

„Určitě bych šel ke kartářce,“ mne si Ferry vousy. „Třeba by znala odpověď, proč zrovna tahle karta.“

Kartářkám nevěřím,“ řekl jsem.“

„No jo,“ chápe se opět Ferry slova. „Ty jedeš křesťanství. Ježíše. My jedeme kvantovou fyziku, jogíni to všechno věděli už před těmi fyziky.“

„Co?“ zajímám se.

„Tu neuchopitelnost. Jak je to konejšivé. V CERNu vystřelí částici a ona se jim už dřív, než ji vystřelí, vrátí.“

Řeč se stáčí k ezoterním tématům, o kterých jsem se naučil mlčet. Z únavy. Probírá mě až vtip, který Ferry náhle dává k lepšímu: „Potkaly se dvě planety. A ta jedna je taková bledá. ‚Copak ti je?‘ ptá se druhá. ‚Ále, chytila jsem nějaký vir,‘ odpovídá ta bledá. ‚Prý se to jmenuje člověk.‘ ‚To nic, těší ji druhá. To přejde.‘“

Působí-li na mě co konejšivě, je to právě takový vtip.

***

Jdu spát brzy. Mám být spolunocležník Ondry. Ale Ferry zjistil, že Ondra ještě nepodojil krávu. Jeho ruka z celodenní práce bolí, tak Ondru burcuje. Ondra beze slova vychází ven. Je vzteklý. „Nech mě bejt! Nech mě bejt!“ křičí. Ale jsem příliš zmožený vlastním trápením, než aby mě to vzrušovalo. V protialkoholní léčebně jsem podobného křiku užil až až. Řev venku neustává, ale prášek Tritico koná své a já se propadám do tupého spánku.

Ve čtyři ráno stojím před chlévem. Slabě svítá. V maringotce, kde spí Jitka, se už svítí. Večer nás z dálky sotva pozdravila. Abstinuje, vyhýbá se bujaré společnosti popíjejících sourozenců. Vstává velmi brzy, uklízí v nějakém podniku a během koronaviru má těch povinností nad hlavu.

***

Ferry rozdělal v Ondrově pokojíku oheň, ohřál zelňačku. Tak se také zvedám a rozhýbávám strnulé tělo. Pod peřinou ale bylo pěkně teplo. Jdu ven močit. Tahle vůně sena!

„Stejně voní pes,“ odpovídá Ferry. „Přijde ráno, celou noc spal v seně, lehne si do postele ke mně. To není žádný městský pes.“

Ferry bere do rukou bochník chleba.

„Chceš pomoci?“ ptám se, když vidím, jak se snaží svojí jedinou rukou odtrhnout krajíc.

„Ne,“ brání se Ferry. „Na tohle mám školy. Tři roky zemědělky. To musí být jak nožem. No – co bys mi za to dal?“ ukazuje mi skývu. „Trojku, viď?“

„Tak dvě mínus.“

„A tady máš mlíko. Ještě je teplé.“

Pak krájí rajče. „Člověče,“ pozoruje moji bezradnost. „Já tě tu obsluhuju jak krále.“ Rád bych se něčeho chytil, přiložil ruku k dílu, ale jsem podivně nesvůj, nechci svojí nešikovností necitlivě zapadnout do místních zvyklostí. Ferry krájí rajče. „Nejraději mám rajče s mořskou solí, sedíš u moře, ponoříš do vody…“

Text a kresby tuší Roman Szpuk

Poznámky ke kresbám : 1) Pokušitel alkoholu, 2) Pokušitel mysli, 3) Pokušitel zoufalství.

{gallery}Jitka/rok2020/kveten/pokusitel{/gallery}