Miniatury: Čtyři úplňky

26 února, 2020
16:00

Čtyři úplňky aneb kterak kulíšek o dva páry očí přišel

(psáno pro lnářský časopis komunity léčených alkoholiků a toxikomanů)

Lnářský ústav se probouzí do větrného rána. Orkán Sabine žene do náruče svítání hrsti deště, jako by chtěl uhasit požár vycházejícího slunce. Na západě se rozhořela duha. Douglasky a borovice se zmítají v nárazech větru a záda Boha Otce na portálu chrámu Nejsvětější Trojice zbarvuje bronzová tavba mračen. Primární i sekundární duha mezi sebe zaklínily Jahveho nahrbenou postavu. On ať si hrozí do stínu pod sebe, ať se mračí do tváře vichru, ať napomíná vztyčenou pravicí ty, kteří se tak jako tak bojí. Zatím se pojď se mnou milovat, divoká Sabinko, tvé vlasy marně stahuje čelenka ve všech barvách spektra. Rozkleň svá stehna v šatech studené fronty od jihu až k severu.

***

V noci se na Knížecích Pláních vyjasnilo. Budíme se, je ještě tma. Svit kulaté luny vniká oknem do apartmánu chaty Hájenka, opírá se o starodávný dýhovaný sekretář a plní naši světničku působivým přísvitem.

Upozorňuju tě na zvláštní jev: Luna se na sklech špaletového okna zjevuje hned ve čtyřech odlescích. Zakryjeme-li skutečnou lunu svislým rámem středu okna, odrazí se dvě vedlejší luny po její levici a dvě po její pravici, vždy ta, která je vzdálenější, svítí o trochu slaběji. Sněhové pláně jsou matně prozářené do stříbřitého reliéfu.

***

Nasazujeme si běžky. Sněhu je málo, někde zbývá jen led, nahnědlá a polehlá, namrzlá stébla loňské trávy. Na volných jižních loukách už slunce mění sníh v měkkou kaši. Máš nové běžky s tulením pásem, já jen loňský vosk, žlutý jak kůže opilců, kteří se už stačili propít do cirhózy jater. Působí jak mucholapka.

Cestu Na Bučinu si neužívám. Dřu. V korytech drobných vodotečí se lesknou rampouchy, pozůstatky nočního mrazu. Stoupáme a stoupáme. Na jihu se v oparu lesknou Alpy jak pohádkové ostrovy. Jejich vrcholky jsou zdeformované svrchním zrcadlením.

Míjíme prameny Vltavy. Vyjíždíme na Černou horu a zase zpět. Sníh buď klouže, nebo lepí. Mám pocit, že mám na nohou lyže s vysokým podpatkem. Když se podívám na skluznici, je tam tak tvrdá ledová usazenina, že ji nemohu ničím setřít. Zkouším to hranou své občanky.

Vracíme se po poledni Židovskou cestou zpět na Knížecí Pláně. Namazala jsi mi běžky nějakým klistrem ve spreji. Tak už nám to jede jak po másle. Jen si prozpěvovat.

***

Proti nám namáhavě stoupají další běžkaři. Blížíme se k tříčlenné rodině. Vepředu jede asi dvanáctiletá dívka. Na hlavě má šátek uvázaný po způsobu žen z dob ještě předválečných. Za ní vleče za sebou podsaditý muž těžké sáně. Připomíná snědého kočovníka menšího vzrůstu s širokými rameny, bez čepice, s dlouhými kotletami. Ale ty sáně! Podobají se skříni na ležato na masivních dřevěných ližinách. Bedna je plná různých dek a přikrývek překrytých zelenou a lesklou látkou typu brokátu.

„Vezou mrtvé dítě,“ fantazíruješ.

„Zabili ho?“ ptám se.

„Ne. Umřelo jim hlady. Nebo na zápal plic.“

„Třeba se jen chystají spát venku.“

„A pohřbít to malé.“

„Je možné, že nejsou ze světa živých. Šumava je plná takových bytostí. Zařadí se mezi ostatní, v něčem jsou podobní dnešním lidem, v něčem jiném se nepřizpůsobily.“

„Ach…“

Muž těžce a vytrvale táhne své těžké sáně. Konvoj uzavírá žena. Zdá se ti příliš mladá na to, aby to byla družka toho muže.

„Může to být jeho druhá dcera. S ní měl to miminko. Museli ho zabít. Aby se to neprovalilo.“

***

Vracíme se na chatu Hájenka. Lokál je natřískaný k prasknutí. A pivo teče proudem.

Chceme si dát dvě rozpustné kávy. Čekám na ně u barového pultu, zatímco se převlékáš na našem pokoji. Tři muži si objednali frťany, pozvali i číšníka s jeho kolegyní. Odlívky lihovin mi putují pod nosem. Těch půllitrů plných pěnícího zlata pod pípou! Mám žízeň, že se mi k sobě lepí rty. Moc jsme na výletě nepili, doplnili jsme vodu jen u pramene Vltavy, vlastně jsme jí zředili ranní čaj. Byla tak ledová. Když jsem si pořádně lokl, rozbolela mě hlava ve spáncích. Konečně nesu ven obě kávy a vracím se ještě pro malinovku a pro tebe pro jahodový džus.

Sedíme na lavičce před naším apartmánem. Najednou zachytí můj dech vůni marihuanového kouře. Tak deset metrů od nás stojí sportovně vyhlížející mladík a vyhuluje. Vítr vane od něj přímo k nám.

***

Blíží se večer. Od západu se obloha zatahuje pásem cirrů. Vypravujeme se znovu na louky pod Bučinu.
Kousek před odbočkou na hřbitov mě ve větvích zaujme hromádka lišejníku. Najednou ke mně ta hromádka otočí hlavu a hrozivě se zablýsknou dvě žluté oči. Je to malá sovička. Kulíšek nejmenší. Vůbec není plachá. Kroutí hlavou, otočí ji snadno o sto osmdesát stupňů. Kdybych to udělal já, přervalo by mi to krční tepnu a zlomilo by mi to vaz.

Obdivujeme jeho žíhané bříško, cítíme jemné světlé peří pod prsty. Kulíšek se vykakal. A sedí dál. Je to vtělený večerní klid. Nízké slunce mu svítí z boku do tváře.

Opět stoupáme tou stejnou loukou, nyní již o mnoho více podmáčenou proudy vody. Boty mám mokré, ponožky také. Za Luzným mizí v cirrech mléčně zakrvavělé slunce a na protilehlé straně se po korunách smrků zvedá úplněk. Alpy už zahalil opar, snímky se nezdaří.

Vracíme se zpět, vedeme se za ruku a je nám dobře. Měsíc zesiluje svůj svit, jeho odlesk svítí ve zledovatělé běžkařské stopě. Visí přímo nad Boubínem jak jeho strážní balón.

***

Vybíhám vstříc temné základně kumulonimbu. Sabine už se přehnala a nad lnářskou krajinou přecházejí přeháňky jedna za druhou. Fouká od západu, těžce se mi dýchá, bolí mě pravá kyčel, ale vím, že když naberu vhodný rytmus, trochu ta bolavá ztuhlost povolí. Musím se hýbat, získat někdejší formu. V ústavu jsem zpohodlněl a nabral neuvěřitelných devět kilo. Praskly mi na prdeli už třetí trenýrky. Děs.

Odbočuju z úzké asfaltky na vrch Kobyla. Na lesní cestě to po dešti klouže, leží tady spousta větví, musím je přeskakovat. Štíhlé a vytáhlé kmeny jehličnanů na okraji pasek se ohýbají jak luky. Přehoupnu se přes vrchol a sbíhám k poli. Vítr sílí. Unáší nad světle zeleným ozimem závoje deště se sněhem. Čekám, že se přede mnou otevřou louky nad Lnáři, že uvidím zámek i klášter ale okolo uzavírají obzor jen lesy mizící ve srážkách.

Vybíhám do brázd vstříc sněhové bouři. Vítr mnou lomcuje. Uklouznu, vyválím se v mazlavém blátě, vstávám, běžím dál. Jsem skrz naskrz promočený. Prsty na rukou mi mrznou, mokré vločky mi stékají po sklech brýlí. Vichr fouká stále zleva, ztratil jsem orientaci, buď se směr větru stočil na přeháňce více k severu, nebo běžím dál a dál od Lnářů. Mám vycházku do pěti. Stihnu to?

Konečně střechy nějaké vsi! Přibíhám k rybníčku, ukrývám se v závětří kaple. Ves se jmenuje Řiště. Kde to je? Telefonuju ti. Naštěstí máš poblíž mapu a jsi schopná mě na dálku navést správným směrem.

***

Sněhová bouře odchází. Vemenitá oblaka mammatus na kovadlině (inkus kapillatus) zasahují hodně nízko, jsou to vlastně podvázané sněhové duchny. Odplouvají ozářené již nízkým sluncem.

Za dvě minuty pět zvoním ve Lnářích v ústavu. Stihl jsem to tak tak. Tady se dozvídám, že náš kolega alkoholik Tomáš, který se na propustce bezuzdně rozchlastal, pokoušel smrt na kolejích, když uskakoval na poslední chvíli před projíždějícím nákladním vlakem. Noc strávil na záchytce a dnes byl spatřen, jak pije vodku na lnářském mostě. I jemu pluly nad hlavou tyto krásné mraky jako jedinečná a neopakovatelná příležitost účastnit se na božské kreativitě světa.

Text : Roman Szpuk a Dagmar Heberleinová

{gallery}Jitka/rok2020/unor/kulisek{/gallery}