Miniatury: Tchořovické rybníky

5 ledna, 2020
09:00

Tchořovické rybníky

Někde na konci chodby se ozývá ostrý zvuk kovu narážejícího do talíře. Snad je to sestra, která sklepává do kýble zbytky jídla. Ten zvuk je ostrý, letí jak šípy chodbou až ke mě a probíjejí se mi do hlavy. Z chaosu do chaosu kdosi tak střílí nazdařbůh. Tóny stoupají v menších než čtvrttónových intervalech. Všichni andělé už sestoupili, Jákobe, ti poslední už stoupají a je konec navštívení.

V rohu u automatu na kávu se ozývá usedavý pláč. Sedí tam Jana. Držím ji za ruce.

„Mě se tolik stýská po dětech.“ Slyším v útržcích mezi vzlyky.

„A nemůžu je vidět. Odstěhovaly se ode mě.“

Mlčím. Naprosto nevím, čím bych jí potěšil, mámu, která přišla o děti a už podruhé se tu pokusila vzít si život.

„To on mi je vzal. Ponižoval mě, že se tahám s cikány. Vyhodil mě na ulici.“

„Nemůže tě přece jen tak vyhodit.“

„Může. Nebyli jsme manželé. A byt patřil jemu. Žila jsem v azyláku pro matky s dětmi, ale ony tam se mnou nechtějí bejt. Já se chci zabít, abych už měla pokoj.“

„Kolik je tvým dětem?“

„Dcerce dvanáct a synovi sedmnáct. Syn je jeho nevlastní a stejně chce být u něj. Že tam má kamarády.“

Jana pláče, z nosu jí teče, tak jí přináším papírový kapesníček. Na jejím zápěstí vidím krvavé šrámy, jak se pokusila podříznout.

Přijela jsi mě navštívit do Lnář hned na Nový rok 2020. Je skoro jasno, ve stínu vydrželo i jíní a nad komíny ve vesnicích se vznášejí těžké mlžné pásy. Snad je to kocovina po půlnočních ohňostrojích? Ne, tohle má na svědomí tlaková výše a inverzní situace.

Parkujeme v Tchořovicích. Obcházíme zdejší vodní plochy, nejprve míjíme po levici Dolejší rybník, kde nás baví pozorovat úsilí kachen lezoucích namáhavě z vody na ledovou plochu. Pak odbočujeme k rybníku Radov. Leží tu na sobě klády a na řezu jedné z nich vytváří na letokruzích jakási světlá plíseň takřka dokonalý obraz ciferníku včetně rafiček, které ukazují za dvě minuty čtyři. Je-li to znamení, chybí podstatná informace, totiž kterého dne se týká. Pak se zastavujeme u malého dřevěného domečku zakleslého mezi kmeny bříz. Dveře jsou pobity prkny. Okolí porostl barvínek a ve slunci se lesknou kulaté plíšky měsíčnice roční jinak též zvaného měsíční penízek. Rostlina připomíná kytici zářivých rybích šupin. Opodál stojí druhá bouda. Je o ní opřené vypelichané koště, trochu jako ocas starého kohouta. Staré koště špatně mete, napadá mě hned parafráze známého přísloví.

Jdeme přímo proti slunci. Na břehu rybníku Vytanovy nám stojí v rozhledu rákos obroubený bronzovou září slunce. Všechny hladiny už tu pokrývá led, od kterého se v plné síle odrážejí paprsky a oslňují nás.

„Měli jsme jít ten okruh opačným směrem,“ říkáš, „aby nám slunce svítilo do zad.“

Odbočujeme ke zpola vypuštěnému rybníku Velký Pálenec. Voda ustoupila a odkryla širokou písečnou pláž. Daleko, až na druhém břehu hází otec s malým synem na led kameny. Tu a tam se nějaký proboří. Zvuk tříštícího se ledu a ujíždějících ker rezonuje celou hladinou až k nám. Nějaký pes zahnal srnku po ledu a vystouplých balvanech až doprostřed rybníku. Pod kopýtky praská led. Snad se nebohá neutopí. Našli jsme mezi kameny škebli. Je velká, dokonalá, ale s sebou ji brát nechceš, prý bude smrdět. Je těžká, ale možná jen plná písku.

A už se vracíme k Tchořovicím. Ze břehu rybníka Smyslov se nám otevírá pohled na celý klášterní komplex a nyní ústav pro nebohé choromyslné. Pluje na mírně zvlněné krajině jak osamělá dominanta a memento pro všechny, kteří si o sobě ještě stále myslí, že jsou normální. Prodíráme se rákosím. U Starého rybníka křižujeme čerstvě mokré stopy vydry. Zřejmě vylezla z odvodňovacího kanálu nebo propusti. Ťap ťap k rybníku a zpátky do kanálu.

Slunce už zapadá, v jeho posledních paprscích dělají nad rybníkem oblouk labutě. Bzukot jejich křídel a těžká těla ve mně budí respekt jako nízko přeletující sovětská transportní letadla v srpnu roku 1968. Nad tchořovickým letištěm krouží ve vývrtkách dokonalý model tryskáče. Do vsi se vracejí ženy, houfy dětí a psi. Představuju si, jak asi všichni prožili své Vánoce.

Text a foto: Roman Szpuk a Dagmar Heberleinová

{gallery}Jitka/rok2020/leden/tchorovice{/gallery}