Miniatury: Sny o loučení

28 prosince, 2022
15:00

Sny o loučení

Slunce klesá za polozavřenými žaluziemi, vždy se zhoupne o patro níž. Trochu mě to děsí jako nevyhnutelnost čehokoliv. Raději vycházím ven. Slunce se odráží v krystalech jinovatky jak v bílých plachtách. Tu a tam se v ledové tříšti objeví i temné plachetnice smrkových semínek. Sníh pod botami vrže. Občas to připomene zapípání sýkor uhelníčků. Ale kde je těm letos konec. Jen jako nějaké memento létá ke krmítku jedna koňadra. Ale i ta má z něčeho strach. Sedí v křovisku opodál, vzrušeně se otáčí na větvičce, pak to zkusí, ale většinou udělá u krmítka jen oblouk a frr pryč. Sedne si o keř dál a nadává.

Ve snu mám po smrti. Ještě ve mně dozněl poslední výdech a pak už nic. Nic? Náhle procitám ve společnosti se stejnými lidmi. Jsem zase s maminkou a s ještě jinými blíže neurčenými známými. Cítím v sobě zdraví desetiletého dítěte. Energie mám na deset životů. Ale já chci navázat kontakt se svým okolím. Tedy – myslím si, že to chci, protože v tomto novém stavu nepoznávám ještě, co je to vůle a chtění. Obracím k těm okolo svoji pozornost. Vnímají mě? Patrně mě vidí, ale neslyší mě. A co je to vlastně řeč? Nejsem si jist, když naslouchám jejich drolivému sypání slov. Chci na ten zvuk navázat vlastním drmolením s přesvědčením, že se dvě nesrozumitelnosti navzájem pochopí v jiných sférách. Co to znamená řeč,

rozumět řeči, nejen cizímu jazyku, ale tomu, že se mluví? A ten úžas nad tím, že se vše opět odehrává v čase. Najednou se ocitám někde vně, na římse okna, snažím se dostat dovnitř, ale okno se otevírá ven do prostoru, do jiskřivého a mrazivého vzduchu. Jak je složité udržet se na té římse. Nakonec se mi to nějak podaří, ale svízelům není konce. Problém se opakuje na nějakém nádraží, kde se pokouším naskočit do vagónu. I tady se jen držím zvenčí nějakého výstupku a složitě otevírám dveře, které se vyklápějí ven. Tak se vše opakuje, zase boj o život.

***

Jsi mladší než ve skutečnosti. A já asi taky. Špičaté vrcholky okolo byly nedávno odlesněné, takže se z nich otevírá daleký rozhled. Obloha i sníh září. Hned kousek pod námi už svahy pokrývá les a hluboko dole se z modravého oparu vynořují městečka. Někde z přízemní mlhy vyčuhují jen střechy nebo věž kostela. Druhý den se chystáme k odjezdu. V prosvětlené místnosti s námi čekají ještě další účastníci výletu. Do kruhu stojí židle, všechny jsou obsazené až na jednu, na které leží batoh. Vedle téhle židle sedí on, můj sok. Musel do místnosti dorazit až ráno. Aniž se na nás podíval, rychle z volné židle sundává batoh. Trochu dotčeně naznačuje, že si máš sednout k němu. A už také vím, že ho poslechneš. I když jsme po celou dobu po horách chodili spolu, stačí jediné jeho gesto a půjdeš tam, kam on ti ukáže.

***

Večer nám v okrajích očí drží slzy z posledních sil. Nalévají se a těžknou, jen tak tak, že se z koutků očí nespustí po tváři až někam k bradě a níž. Jsou to slzy čekající na soutok. Už spolu nesmíme spát. Víme, že podruhé do stejné řeky vstoupit nemůžeme. Smíme se však spojit v pláči a není to jen pláč bolesti, je to i pláč radosti nad zjištěním, že stále jeden druhého chováme v srdci. Ráno se shýbám nad tvým lůžkem. Slyším Tvůj dech. V té chladné místnosti jsi celá zachumlaná do přikrývky. Na hlavě máš čepičku. Probouzím tě pohlazením. Otevíráš oči. I v té tmě cítím, jak tvůj pohled hřeje. Usmíváš se a na nic nečekáš, hned mě objímáš. Tiskneš mi dlaně na záda. Naše rty po sobě kloužou. Hladím tvá ňadra, lehce, jako když sněží. Během noci zapadalo střešní okénko nad tvým ložem. Vločky jsou očními víčky, která se navzájem překrývají. Jsme spolu sami. Už nevstupujeme podruhé do stejné řeky, protože existuje zase jen jedna řeka, ta prařeka, v níž se vše odehrává věčně jako poprvé. Zbývá nám posledních pár minut blízkosti, pak budeme muset vstát, odvezeš mě autem do mrazivého města na autobus, ale teď ještě ne, ještě nic z toho nehrozí. Až pak mě čeká vyhnanství, až se ocitnu na hranici města, teprve pak pochopím, že už je zase konec.

Text a foto Roman Szpuk