Miniatury: Beton a varhany

21 prosince, 2022
17:00

Beton a varhany

Vzpomínám na noc, která minula. Svítil takřka kulatý měsíc. Odrážel se od sněhu, tajuplně blyskotal na ledových krystalech. Stranou všeho ruchu započal mráz svoji práci. Teplota při zemi klesla pod -14 °C. Nebyla to zábava, ale soustředěná činnost rozvíjející se jen pro sebe samu. A já směl být svědkem. Vytáhl jsem digitální foťák, postavil jsem ho na židli a pořizoval jsem fotky nočního zasněženého lesa s půlminutovou expozicí. Měnil jsem citlivost, clonové číslo. Vznikaly snímky takřka denní krajiny. Fotoaparát má citlivější oko než já. Moje oko slábne, začínám v lese bloudit i za plné luny. Dívám se na ty krystaly rostoucí bez lidského svědka, na dílo mlčení. Možná je tu rozestavěla jako střípky zrcadel nějaká tanečnice, která do nich tu a tam vrhá svůj zastřený pohled. Nastraženy měsíčnímu svitu a hvězdám tvoří křehké minové pole.

„Nezasněžujou,“ konstatuje ráno řidič autobusu, když se vracím ze směny na Churáňově. Rybník je prázdný. Stejně je škoda tý vody a těch peněz co to stojí. Ta spotřeba v hotelích, nejvíc ráno, to všichni vstanou, koupou se, pak jdou na lyže, v poledne na oběd, zase se koupou, večer šukají, zase se koupou, na to peníze jsou, na zábavu. A včera ten blázinec v Penny, davy lidu.“

„Nějaká sleva?“ ptám se.

„Nevím. Vozíky měli plný, házeli to tam sleva nesleva.“

***

Gesta hluchoněmého páru, který chodí občas do Bíčpitu, jsou teatrální, přehnaná, prudká a rozevlátá, stejně tak grimasy, ve kterých se tvář člověka žijícího ve věčném tichu natahuje, smršťuje a vraští, takže ten, kdo ho nezná, se domnívá, že si z něj dotyčný utahuje nebo jde o opilého člověka. Jenže on žil tak dlouho v tichu, možná od narození, proto všechny jeho projevy vykvetly do přehnaných ornamentů. Jako by se jimi snažil prorazit hranice jedné lidské výpovědi. Jemu však nepřijdou přehnané ale zcela přirozené. On neví, jak by pohyby a mimikou doplňoval slova, kdyby slyšel svůj hlas. Kolik gest by mohl vynechat – a přece by zůstal srozumitelným.

Kdysi jsem se před vánoci uchýlil do kláštera mnichů trapistického řádu v Novém Dvoře. Tito mnichové většinu času dodržují silentio, tedy mlčí. Všiml jsem si, jak se při řazení do mnišského chóru domlouvají třeba jen pohybem hlavy. Neuniklo mi jedno strohé a netrpělivé gesto, které jako by jiného mnicha popohánělo, jako by dávalo pokyn: Sypej! Pohni! Jaká asi bývá hádka hluchoněmých či mnichů, když i klidná gesta jsou plná zlomenin křídel a nebezpečí pádů?

***

Vypravuješ mi, jak jsi šel na poslední rodičovskou schůzku. Bylo to na učilišti. „Je slabý“, říká ti mistr. „Celou hodinu prostojí, dívá se bez zájmu před sebe, někdy pomáhá něco odnést, utáhne šroubek a zase se dívá do prázdna. Nedokážu si představit, že zkoušky udělá. Já vím, že má nějaké úlevy, přišly nám papíry od psycholožky, ale ani s těmi úlevami to nepůjde. Snad kdyby měl k sobě asistenta. Ale i kdyby výuční list dostal, nemůže v tom oboru nikdy dělat. A v jiném také ne. V žádném řemesle.“

Odcházíš od školy. Město se noří do soumraku. Začíná sněžit. Na Kamenném mostě hraje mladík na elektrické piano. Dívka sedí na dlažbě zahalená v dekách a vybírá peníze na granule pro psy v útulcích. Mají u sebe pět psů. Jeden z nich leží na vybraných penězích, tak ani nevíš, kam jim máš připravenou dvacku dát. Začíná sněžit. Klávesy kloužou. Jde okolo paní s malým psíkem, který má svítící obojek. „Jděte s tím psem. Jděte, jděte,“ utrhává se na tu paní mladík sedící za klávesami. Pak už to chce zabalit, ale žena, která tam poslouchá s tebou, mu šeptá do ucha ještě jednu prosbu. A mladík kupodivu pokračuje v hraní. Je to soundtrack z filmu Hra o trůny.

Po nábřeží jede blikačka. Lampy se chvějí ve vlnách Otavy. Začíná ti být ukrutná zima. U tabule s odjezdy autobusů kdosi účtoval. Leží tu roztrhaný sešit, příjmy, výdaje a razítka. Opodál muž objímá přítelkyni s visícíma rukama. V autobuse před tebou sedí dvě ukrajinské dívky, chlapec od tebe přes uličku je také Ukrajinec. Dívka u okna svírá modrý mobil. Usedavě pláče, posmrkává. Utírá si rukávem oči. Její kamarádka ji opatrně těší. Pak se obrací k chlapci. Oba jen pokrčí kameny. Jako bys slyšel: Není pomoci. A tu se dáváš do pláče i ty. Protože tušíš, co se za tím pláčem skrývá. A tušit je často horší než vědět.

***

Co všechno za život poztrácíme, a pak se objeví malá věc, o niž skoro nedbáme, doprovází nás všemi životními peripetiemi, vším možným stěhováním, zmatkem, probíráním se věcmi, která je důležitá a která ne. Na čas se ztratí, pak se někde vynoří unášená hlubinnými proudy. Jako ta malá porcelánová soška srnky. Kdysi mi ji dala cellistka Adriana, divoká Albánka, která studovala v Teplicích konzervatoř. Stáli jsme v setmělé ulici. Já byl nešťastně zamilovaný do jiné dívky. A ona mnou lomcovala jak kusem hadru: „To ty miluješ! Ty jsi bohatý. Ona je chudá.“ Pak mi řekla, že má o mne strach. A dala mi na památku tuhle srnku.

V Ladově Betlému srnka není. Ale jsou tu ovečky. Lepím je na kartonový podklad, na který jsem předtím nanesl jakousi abstrakci bílou a modrou barvou. Nejvíce je té bílé. Jak asi budou držet papírové figurky, přilepené na akryl Herkulem? Ruce se mi třesou, s věkem se to zhoršuje, udržet figurku tu chvíli, než lepidlo alespoň trochu zaschne, je nad mé síly. Musím si pomáhat vařečkou.

***

Dovol mi tě zachránit, má milá. Otevři mi a skryj se v mém objetí. Nesu ti nákup. Jsi nemocná, nedojdeš ani do obchodu. Ale jak jsem zamyšlený, přejdu obytný dům, ve kterém žiješ v přízemí, a zvoním na zvonek ve vedlejším domku, který se tomu tvému podobá jak vejce vejci. Ještě když k němu docházím, udivují mě za okny, která by měla být tvoje, kvetoucí orchideje a sedmiramenný svícen s elektrickými svíčkami. Že už by ti ten byt více přirostl k srdci? Teprve když mi na mé zvonění otevře úplně jiná žena, uvědomuju si svůj omyl.

„Promiňte,“ říkám trochu zmateně. „Spletl jsem se.“

„Nic se nestalo,“ usmívá se mile žena.

Obcházím dům a mířím ke vchodu, kde skutečně bydlíš ty. A vidím okna zatemněná, okna bez ozdob. Ano, tady bydlíš, sama, se dvěma dětmi. Otevíráš mi a hned usedáš odevzdaně na gauč. Přemýšlím, kam mám nákup složit, ale nikde není místo, na každém kousku nábytku něco leží. V koberci jsou zašlapané zbytky jídla, stolek v obýváku je politý jakousi lepkavou tekutinou. Tvoji malí synkové žadoní o polévku, ale nemáš sílu se zvednout. Až na dlouhé naléhání jim vyhovíš. A tak sedíme na gauči a nedokážeme říci slovo. Po chvíli odcházím do mrazivého města. Chci tě ještě obejmout na rozloučenou, skláním se k tobě, nemáš sílu pozvednout ke mně ruce.

Venku ukrutně mrzne. Nad Vimperkem leží opar ale podle toho, že svítí hvězdy tak jasně a vidím dokonce i Plejády, musí být viditelnost docela slušná. Za letního večera bych si asi sedl na břeh Volyňky a schoval tvář do dlaní. Nebo bych se zastavil v předsíňce chrámu. Dnes hledám útočiště v Autoškole. Chci si tu v hospodě dát pivo. Je tu plno, usedám u jediného volného stolu.

V televizních zprávách hlásí: „Hrozí sněhové jazyky.“

„Tak bych se měla vykoupat,“ konstatuje tlustá žena nad půllitrem. Divoký smích chlapů je jí odpovědí.

Sedí tu i vimperský básník Pavel Rejchart. Hned recituje jak Villon v pařížské knajpě U kypré Markéty:

Říkával mi vždycky děd,

dej si pozor, punks not dead.

taky říkal fuck the system,

teď už tančí pogo s Kristem.

***

Chumelí. Autobusák Milan přijíždí o trochu později. Ve sněhové břečce mu to klouže. Za Stachy předjíždíme toulavého psa, který běží po levé krajnici. Když dostoupáme až k zadovské Kobyle, utrousí Milan: „Za týden už tu bude lidí. Ale i včera v poledne bylo tohle parkoviště ze tří čtvrtin plný. Zajímalo by mě, co maj ty lidi za práci, že se tu můžou vozit po kopci. A žádní chudákové to nebyli, často bys viděl mercedesy, audyny. Asi jenom ti, co nepracujou, maj na takový auta.“

Před churáňovským parkovištěm před sebou ženeme desítky trénujících děvčátek. Běží stejným směrem jako my. Díváme se mlčky na jejich štíhlé siluety. Mohli bychom je předjet nebo zatroubit, aby nám uhnula z cesty, řidič by si mohl i zanadávat, ale proč, když se před námi ve světlometech vlní tolik krásy. Alespoň jednu z nich mít u smrtelné postele jako sudičku, jako symbol věčných kontrastů, které mě provázejí celý život, jako noc a den, výboj a ztišení, beton a varhany.

Text a foto Roman Szpuk