Miniatury: Na šmejčku

30 listopadu, 2022
20:00

Na šmejčku

Obcházím Polec. Slunce dnes opět kleslo o něco níž, už zapadlo za les, který vyrůstá za slatí. A tam někde jej do svých pláten balí mračna. Jejich okrová zář vrhá do šera lesa matné stíny stromů. Z mraků nad mojí hlavou visí závěsy srážek, pár kapek dopadá do louže na cestě. Rád bych si to všechno hned zaznamenal, ale copak jsem o tom nepsal už tolikrát?
Právě tady, kam chodívám dlouhé roky, cítím uklidňující i tíživou jistotu věčného návratu. Není nic nového pod sluncem. Blíží se zima, brzy, možná už zítra budou na tuhle louži dopadat místo kapek sněhové vločky. Co mě může ještě překvapit? Možná nenadálé setkání s úplně cizími lidmi. Znovu to risknu a otevřu se jim v důvěře, jako se básník, zachoval-li si čisté srdce, zas jako poprvé otevírá kráse světa.

Po cestičce, zasypané kdysi štěpkou, mi jde naproti rodina. V čele kráčí trochu zachmuřený muž, na krku se mu houpá dalekohled. Okolo poskakují čtyři děti. Všechny vypadají stejně staré. Jsou to vytáhlí hubení puberťáci. Ale možná to ještě puberťáci nejsou, ti by se už možná takovému rodinnému výletu vyhnuli. Průvod uzavírá štíhlá černovlasá maminka. Zdraví mě a usmívá se tak hřejivě. Jak je to prosté.

***

„Jsem smutná,“ píšeš mi. „Tolik věcí se prolíná a mění. Velmi pozdě večer, v noci mi volal Ruda. Muž, co má ten drážní domeček. Byli jsme spolu asi rok. Povídali jsme si, jak žije. On je taky skvělý tramp, jeden z nejlepších. Kdybych měla vše napsat… Raději ne. Přemýšlela jsem, jak je to jiné. Ženy se k bývalým mužům spíše nevracejí a mně se vrací všichni moji bývalí muži. Jako by hledali pochopení. Klid našich společných vzpomínek.“

***

Déšť se střídá s mrholením. Kapky vody mi stékají po tváři, když na opuštěný sloupek po mlhoměru připevňuju nové krmítko. Nad stanicí krouží hejno drobných ptáčků, jsou to čížkové. Neklidně štěbetají, jako by tušili blížící se sníh. Tu a tam usednou na větvičky a hned se zase zvednou, aby dotočili svůj čarodějný kruh. Mohu se postavit na louku a točit se s nimi.

Velice soustředěně navléká si zima v nízkých mračnech svoji zbroj. Pak se déšť proměňuje ve sněžení. Děje se tak v jediné chvilce. Několika hmaty obří neviditelné dlaně. Vše se proměňuje, chumelenice zamyká les. Vločky dopadají vedle posledních sedmikrásek, které svítí jak oči neopatrných žen. Vstupuju do lesa. Zdali znám slang sněhových vloček a smrkových větví? Jinak mi nebudou důvěřovat. Vločky pozdě otevírají své padáky, ale les je zachraňuje. Jen se kratičce zhoupnou.

Odcházím dolů k Losenici. Jak sestupuju, vracím se do oblasti deště. Ale když vycházím zpět ke stanici, pokrývá už stromy a trávu vrstva mokrého sněhu. Každým dechem dotírajícího větru se teplota snižuje. Ještě párkrát zaslechnu štěbetající čížky. Pak už je ticho.

Brzy ráno jdu k vrátkům, marně se snažím je odemknout. Zámek je pokrytý lepkavým sněhem, který mrazem ztvrdl, voda ze včerejšího deště zatavila v zámku klíč. Oklepávám si boty u dveří, zbytky sněhu dopadají na mrtvého pavouka.

***

Další den ráno pojednou utichá hodinový strojek barografu. Třesoucíma se rukama otáčím kličkou. Ale tikot nenaskakuje. Pozorovatelnu tísní nepříjemné ticho. Jako by sem vstoupila smrt. Ach, jak ho rychle restartovat? Volám kolegovi Jirkovi. Prý už na žádné meteorologické stanici náhradní barograf nemají. Je to tedy konec? Konec posledního hodinového strojku na stanici? Snažím se ho restartovat zatřesením a – ta úleva. Strojek zase tiká. Ale není to samozřejmé. Jednoho dne utichne a barograf odložíme na poličku do skříňky mezi jiné historické přístroje.

***

Odcházím ze stanice na zastávku autobusu. Pozoruju, jak se listy osiky ve větru otřepávají. Podobají se smečce psů, co nocovala za chumelenice pod širým nebem.
Čekáme tu tři, jedna stará žena a Ukrajinka, která tu někde pracuje jako pokojská.
„Je mi třiaosmdesát,“ vypravuje stařenka. „A ještě chodím převlékat postele. Ale bolí mě ruce. Je to od páteře. Jak má být?“ ptá se mě po chvilce.
„U nás nahoře je vánice,“ odpovídám. „Ale ještě se oteplí. Hned o víkendu.“
„Tohle už nejsou žádné zimy,“ odtuší stařenka. „Dřív bylo jaro, léto, podzim, zima. Lyže jsem měla z Javorníku, od Uhlířů, kování dělali v Čábuzích, kroužky mi táta sehnal z Vacova a klacky mi přitáh z lesa, a když nebyly řemínky, stačily provázky. Jednu lyži jsem měla vohnutou, bála jsem se, že se zapíchnu, škoda, že nemám fotky. Kdyby nás dneska viděli, smáli by se, byla jsem z Rohanova, neměl mě tam kdo vyfotit. Kam bych jezdila? Stačila nám pec a byla jsem doma zticha, seděla jsem na šmejčku, na tom se vozilo dříví. Kdybyste dneska řek šmejček, kdopak by věděl, co to je?“