Miniatury: Hledač pokladů

20 listopadu, 2022
14:00

Hledač pokladů

Den ztratil své cennosti, nejvzácnější šperky odstínů chtivých rtů upustil na hranici večera. Příliš jej tížily. Všechny poklady se od nás odpoutávají, začínají-li nás příliš tížit. Dozrávají a pak dopadnou na zem a začnou se propadat níž a níž. A my odcházíme o něco lehčí. Tak začíná vládnout noc a tma. Drahokamy a vzácné mince se noří pod povrch světa. Zůstává jen několik hvězd.
Odbočuju ze silnice k rybníčku Kramata. Stávám se hledačem pokladů, jejichž třpyt proniká z hlubin noci až ke mně. Mezi mraky svítí nejsilněji Mars, trochu níž k obzoru Sírius. A zase ten půlměsíc. Zabořím do něj pohled a modlím se svoji noční a pak i ranní modlitbu v rychlém sledu za sebou. Mám na kole jen slabé světlo. Když jsem ho šel koupit k Láďovi Markovi, zeptal se mě: „Chceš vidět nebo chceš být viděn?“ „Postačí mi, když budu viděn,“ odpověděl jsem. „Tak ti

prodám tohle,“ podal mi Láďa primitivní svítilničku. A skutečně, když teď projíždím na kole nočním lesem, reaguju na nerovnosti na poslední chvíli. Jediné, co vidím, je třpyt jíní na cestě. Vida, tedy další poklad. Jsem jím viděn? Možná ho v noci, jež zaplavuje mé nitro, uchvacuje podobný mihotavý třpyt.

Podruhé zastavuju až pod Hrbem. Bloudím tu bez baterky jako kněz ve vlastním setmělém chrámu. Kolikrát už jsem jím prošel křížem krážem ve své němé modlitbě. Snad mě probudila žízeň, a tak tu hledám v sloupoví kmenů vzácné mešní víno. A prvním douškem se otevře vstup do jeskyně pokladů. Hledám slova, která mi dávala nejvíce jistoty, uklidňovala. Časem mi vsákla do podvědomí, nepozorovatelně mi protekla mezi prsty. Ta slova dál zní, ale pozbyla své ceny. Jak je to možné? Ač místní terén tak dobře znám, správnou cestu ke skalám nacházím až napotřetí. Ty skály jsou černými obrysy na kámen sedřeného oltáře. Stojím na nejvyšší z nich, dávám si pozor, abych nešlápl příliš na okraj. V poslední době mívám závratě, stačí jeden bezmyšlenkovitý krok a ve tmě se zřítím, ani nebudu vědět jak.
Tou dobou už na východě slabounce svítá. Houstnoucí mraky míjejí měsíc, který má ještě tolik sil, aby na dno lesa vrhal stíny kmenů a korun. Slabý vítr tiše šumí ve větvích, jak se jimi prodírá neviditelnými prsty. Vida, i vítr je bytost, která nemá klidu, stále po čemsi pátrá. Jeho bezděčnou činnost doprovází horečná hudba. Když jsem stoupal na vrchol, mířil jsem k západu. Občas jsem se probořil do bláta jako slepec, ozvalo se začvachtání, v kolenou mi luplo. Teď se vracím opačným směrem zpět k místu, kde jsem nechal o strom opřené kolo. Vidím už zřetelně hladiny louží, ve kterých se odráží bělmo nového dne.

Les je liduprázdný. Ačkoliv tudy vede značená cesta, potkávám tu někoho jen zřídkakdy. Mohl bych ty poutníky spočítat na prstech jedné ruky. Bývám stále vděčnější za setkání s člověkem, z nějž vyzařuje život. Je-li to mladá žena, tím lépe. Čím více má v sobě života, tím zřetelněji se nabízí k nalezení její poklad. „Maruška Jehličková totálně mlčí,“ napsal mi Vláďa Stibor o jedné takové mladé básnické duši. „Ani nevím, co s ní je. Nebo jestli podzimní období je krajně nevlídné, netuším.“ „Také netuším,“ odpověděl jsem mu. „Jen jedno vím, že se nám otevírá pouť po milostných kapličkách s prázdnými výklenky. Kolik je jich rozeseto po kraji. Těch vzpomínek, jejichž cena se nesnižuje.“

A zase je tu nový den. Hledám poklad a nevím, putuju-li dopředu či se vracím zpět. Listopad dosud nezahrozil skutečnou mrazivou plískanicí. Většina stromů už opadala. Pláně zaplavuje sluneční svit a zbytky svého šatu už se chlubí jen osiky a jívy. A ke svému vzplanutí se připravují modříny. Opodál se pase stádo krav. Tu a tam některá zabučí a echo se vrátí od protilehlého hájku. Ze stromu se vznese káně. Jen párkrát máchne křídly a už letí. Tu zaslechnu ťukání do dřeva, vida, malý ptáček s rudou čepičkou a pruhovanými křídly, strakapoud malý. Hbitě šplhá po suché větvi jeřábu. Také hledá své poklady.

Zastavuju se u soklu bez křížku. Je na něm kalich a srdce s Nejsvětější svátostí připomínající slunce. Podvědomě se podívám vzhůru. Před pár dny jsem viděl letět hejno velkých ptáků v ukázkovém tvaru písmene vé. Pták, který rozrážel vzduch vepředu, trochu tápal, měnil malinko směr, avšak ostatní v řadě za ním ho následovali. Spoléhali na jeho vedení. Formace těch ptáků připomínala rozpínající se zip. Jako by se jím otevíral pohled k obzoru. Cesta za žhoucími poklady jihu byla otevřena.

***

Sedím v Bíčpitu s hledačem pokladů Rosťou.

„Tady mě okradla,“ vypravuje Rosťa. „Osmnáct litrů a ty dvě stříbrný mince, co jsem našel, šel jsem to sem oslavit a ona, kluk prý má hlad, ještě jsem jí koupil pizzu, cigára, pak jsem šel na hajzl, všiml jsem si až doma, že prachy jsou v čudu, v peněžence mi zůstala jen natřikrát zlámaná občanka, musel jsem si ji slepit. Druhej den jsem jí potkal, kluk na mě volal: Ahoj strejdo. Nebav se s ním, odsekla mu ona. Jak nebav? Čorla jsi mi osmnáct litrů! Nevím, jak se mi to mohlo stát, tady se přece nic neztrácí, asi jsem se jí příliš zakoukal na kozy, za ty prachy jsem mohl jít do bordelu, měl bych to natřikrát do všech dírek.“

„To je pech,“ uznávám. „A na to hledání pokladů máš svoje místa?“

„Nejlíp se hledají na šukacích místech.“

„Jak víš, kde jsou šukací místa?“

„Sám jsem je vyzkoušel,“ odpovídá Rosťa. „Šukačem se nemůžeš stát někdy ve čtyřiceti, šukačem se musíš narodit. A ta místa se dědí, většinou jsou to nějaké kouty, kde je stín, za nádražím, u hřbitova. Třeba nejprošukanější byl hrob Podskalskýho na hřbitově v Malenicích. Cestička okolo něj je šikmá, hrob je rovný, tam sis ji nastavil, jaks to potřeboval. Ale okolo hrobu nemůžeš chodit s detektorem, to dá rozum. Pěkné místo bylo tady u vlakáče, kolem toho pařezu, víš, kde, tam jsem vykopal nejvíc, mince, šperky, asi jsem tam udělal i nějaký děti, kámo, to jsem si jistej.“

Text a foto Roman Szpuk