Miniatury: Alegorický průvod

30 října, 2022
05:00

Maškarní průvod

(vzpomínka na nemocniční pobyt v Písku)

Pozoruju svět. Ale na delší báseň než haiku si netroufnu.

Tělocvična –

v zrcadlové stěně

se svíjí psychotička.

Potkávám známé, někdy až tajuplné postavy, třeba starou ženu, která chová v náruči panenku v růžové dece. Co asi prožila těžkého?

Stánek PNS –

odsunul jsem sponku

z oka modelky.

V letní hospodě za Pískem U Sulana číšník smazal nabídku jídla. Vzápětí přiběhla holčička, vzala křídu a nakreslila na prázdnou tabuli zubatou tlamu.

Na druhém břehu Otavy

za saxofonem

se ukrývá naháč.

Za horkého odpoledne jsem šel po Heydukově ulici. Pouliční lampy byly vyzdobené povijnicemi, z nichž se lila voda. Člověk by si pod ně mohl stoupnout jako pod sprchu. Obloha však byla čistá a slunce pálilo. No jasně – auto, co je zalilo, jsem potkal za rohem.

Fontána –

maminka ždímá

na holčičce šaty.

V kavárně tady v nemocnici mi jednoruká číšnice přinesla s námahou – ovšem omylem – kávu. Než jsem ji stačil upozornit, káva stála přede mnou a nějaký pán už se o ni hlásil od vedlejšího stolu. „Já vám to odnesu,“ nabídl jsem se číšnici, ale ouha – s těma třesoucíma se rukama?

Odpočinek –

mravenec mi přelézá

prst za prstem

***

Občas se tu zastavím v antikvariátu na pokec a kávu s bývalou manželkou šumavského poety Ondřeje Fibicha Evou. Z okna naproti bývá slyšet dívčí sbor, jak cvičí škály. Koupil jsem si sbírku Splav od Fráni Šrámka. Vlastně mi ji Eva dala jako dárek. Seděl jsem ve stínu příjemně vonících starých knih a četl si. Narazil jsem tam na verše, které by mohly být mottem pro tvorbu haiku: …musím mnoho si nyní vypůjčit velikých křídel od malých věcí.

Antikvariát –

zašustil list a dál už jen

tikot hodin.

Pak jsem se šel ochladit do předsíňky chrámu. Chvíli po mně tam vstoupila mladá rusovlasá žena s batůžkem, začala plakat, a ten pláč stále nabíral na intenzitě. Celá se otřásala. Neviděla mě, seděl jsem totiž ve výklenku za jejími zády. Její pláč se pozvolna měnil ve volání. Pak vyběhla ven. Někdo jí zavolal na mobil, zvedla to a nářek pokračoval. Z kaskády jejích slov jsem vyrozuměl, že nemohla jít na pohřeb mámě ani tátovi. Nevěděl jsem, zda bych jí mohl nějak pomoci. Ale možná jsem si jen myslel, že by mě ta pomoc stála příliš. A tak jsem mlčel a stejně mlčel i Bůh.

Když jsem odcházel, přidal se ke mně pes, měl košík, ale sešlostí připomínal toulavého psa. Páníček nikde. V jedněch dveřích na kamenném prahu seděla kočka. Pes už ji skoro bez povšimnutí minul, pak ji zmerčil, chvíli mu trvalo, než pochopil situaci a už byli oba živočichové v sobě, kočka syčela, pes štěkal, ale košík mu bránil v agresi a tak kočka zmizela bezpečně ve sklepním okénku.

Navštívil jsem i Plovárnu u svatého Václava. To už jsem se chystal k odchodu a skoro jsem na slunci uschnul, když se kolem mě překutálel malý oranžový míček. Marně jej stíhaly dvě dívky, jedna tak šestiletá a druhá v pubertě. Hop – míček dopadl do Otavy, která naštěstí na plovárně skoro stojí. Menší se marně snažila dřevěnou pálkou pomocí vlnek k sobě míček přivábit. Ani já bych na něj nedosáhl. A tak jsem do té nepříliš čisté Otavy vlezl znovu. „Ďakujemo,“ odpověděla děvčata a rozběhla se s míčkem k rodičům ležícím opodál na dece.

Později mě ve Vimperku míjel podivný maškarní průvod. V čele šel postižený chlapec. Mohlo mu být tak čtrnáct. Měl cukající chůzi, tu a tam vyplazoval jazyk, divoce gestikuloval. Pak vytáhl kapesník a před vývěskou rybářského klubu jím párkrát zatočil, jako by kohosi zažehnával. Následovala jej silná žena. S někým telefonovala: „Naše děti si musí pomůcky platit a ukrajinské je mají zdarma. No kde to jsme?!“ Křičela na celou ulici. „A co teprve starý lidi?“ doplnila ji neméně hlasitě mladá dívka, která ji doprovázela. I ona byla postižená.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2022/rijen/pruvod{/gallery}