Miniatury: Poslední bělásci

16 října, 2022
14:00

Poslední bělásci

Měl jsem čtyři dny směnu, nastoupilo tereziánské babí léto a tak jsem se ve třech volných hodinách vydával do okolí. V pondělí jsem došel na Zhůří, ale jdu-li pěšky, stihnu to vždy jen na okraj té náhorní louky a musím se hned vydat zpět, abych se dostal na stanici před ručním vysíláním. Za Poledníkem žhnulo zlato večera a trochu více vpravo se mračny prodírala Jezerní hora a Ostrý. Zpoza naskládaného dříví vyběhl malý zajíček a prchal do bezpečí. Když jsem docházel na stanici, už se dost stmívalo. V tu chvíli se ozvaly hlasy říjících jelenů. Jako příliv noci měl jsem je za patami. A přidal jsem podvědomě do kroku.

O den později jsem se vypravil na Popelnou horu. Šlo se mi dobře, ani koleno moc nebolelo, vzduch byl ostrý, studený a rozhled se otevíral daleko do vnitrozemí. Pozoroval jsem v loužích odrazy bronzových buků, v nízkém slunci dlouhé stíny obřích muchomůrek a čarovný kruh kuřáteček, která se roztančila okolo smrku, zatím co před kruhem, jako by tam doběhla z posledních sil, ležela plodnice hadovky smrduté. O kousek dál mě v soumračném lese překvapil prchající střízlík i nečekaný hlas temného potůčku. U Josefů jsem si v rudé koruně aronie natrhal bobulky, co tak chutnají drozdům, pak jsem musel přejít louku pokrytou rozmetaným hnojem.

A včera jsem si zopakoval výlet na Zhůří, tentokrát ale na kole. Stál jsem u buků, do kterých se opíral jednolitý vítr. Vypravoval jsem se k těm bukům rok co rok, buď jsem přišel příliš brzy a listy byly ještě zelené, nebo už jsem zastihl jen holé větve. Tentokrát jsem se trefil, koruna se rozhořela těmi nejsytějšími barvami. Vylezl jsem do větví, sedl si na jednu z nich a stal jsem se součástí listí i větru najednou.

***

Září se překlopilo v říjen. Ještě musím naposledy posekat svůj díl měrného pozemku. Ostatní pozorovatelé už tuhle činnost provedli někdy na začátku září. Na mém jižním úseku ještě kvete několik jestřábníků a řebříčků. Vznášejí se nad nimi čtyři bělásci. Co chvíli usedají na nějaký květ a já jezdím kolem nich s tou sekačkou do stále se zmenšujícího čtverce. Jako bych tím hlásal: Zanechte vší naděje.

Babí léto –
sekačkou obkličuju
poslední bělásky.

Vzpomněl jsem si na jedno setkání v době, kdy jsem byl v písecké nemocnici. Šel jsem na koncert mladých houslistů do kostela Svaté Trojice. Vedle mě si sedla stará dáma, drobounká, ale plná života, v slaměném kloboučku a ve starých saténových šatech plných pestrých květin. Zcela přirozeně, jako bychom se už dávno znali, se dala se mnou do řeči, hned mi vysvětlovala dějiny toho kostela, přičemž si chvílemi četla v programu za pomoci lorňonu. Jako by sem přišla z jiné doby. Žasl jsem, kolik jmen a událostí má v paměti. Když koncert skončil, zůstal po ní na podlaze ležet jakýsi černý kapesníček, tak jsem ho zvedl a zavolal jsem na ni. „Ach, rukavičky,“ sáhla pro něj.

Ach, černý motýle vzpomínek, upadl jsi na podlahu kostela. A nyní nad loukou tančí tvé bílé matrice, dosud živé.

***

Úplněk stoupá –
za zády neutichá
smích opilců.

Víš, jak je to s úplňkem? Zavolám: Počkej! A odcházející se otočí a plnou tváří na mě hledí. Ptá se mlčky: Co mi chceš? A všechno je teď na mně.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2022/rijen/minia{/gallery}