Miniatury: U pramene

9 října, 2022
15:00

U pramene

Dneska jsem jel do práce opět na kole. Na pasece pod Kamennou horou už jsem musel na východ slunce čekat. Pršelo, při obzoru zela volná škvíra. A jak se slunce objevilo, vytvořil se v závoji kapek zprvu úzký rudý vějíř. Čím výše slunce stoupalo, tím více se vějíř rozvíral, jako by ho nějaká pastýřka zvedla z trávy a prohlížela si na něm podzimní arabesky.

Před časem za mnou přijela jedna raněná pastýřka z dalekého severu. Zazvonila na stanici se soumrakem a do ruky mi vtiskla kytici lučních květů. Bála se mého přiblížení. Když jsem se jí jemně dotkl u meteorologické budky, odmrštila se ode mě jak náhle uvolněná pružina. Zatočila se na patě, jako by ji uštkl neznámý hrůzný sen. Druhý den jsme se spolu vypravili k Seppu, který žije v maringotce balancující na kamenném snosu, kam byl po mnoha soudech vystěhován ze své chaloupky. Sepp pobíhá po loukách rád nahý, spěšně se tedy oblékl. V ruce držel starý přehrávač. Pustil hudbu z filmu o Vinnetouovi a začal tančit. Tu i zraněná pastýřka se dala do tance. Pak se posadila na snos. Měl jsem pocit, jako by tu byla ihned doma.

Malou, ztracenou pastýřku trýznil v dětství její bratr. Svazoval ji, dusil, strkal do koše na prádlo. Její rodiče to nezajímalo. A tak se po škole procházela městem a parky a čekala na vhodný čas, kdy se vrátit. Kolik odpolední takhle prochodila v dešti, v zimě. Teď pastýřka kráčí světem zbavena vší odvahy, kterou zaměnila za vyhledávání nebezpečí. Má v sobě zamčený pramen a hledá, kdo by ho otevřel.

Seppovi zůstal malý rybníček. Pastýřka se svlékla a vstoupila nahá do ledové vody. Ponořila se do ní až po ramena a my jen žasli. Potom z vody pomalými opatrnými kroky vystoupila. Měli jsme ručníky a osušili ji. A ona si s námi dál povídala, nahá, štíhlá a přirozená. Kam se poděl její strach?

Čas se nachýlil, musel jsem se vypravit zpět na stanici, vysílat další zprávy. A tak jsem ji objal a nechal ji tam. A jak se stmívalo, věděl jsem, že už za mnou zpět na stanici nedorazí.

***

U pramene Volyňky nezůstal nikdo, než my dva. Voda vystupuje prostě i slavnostně z hory a překračuje hranici tmy do světla. Sama užasla, co se před ní objevilo, jaký les, několik javorů, buky a spousty smrků. Na kamení i půdě okolo leží několik barevných javorových listů. Jsou to dlaně, které přikrývají rány, zranění z nějaké nesmyslné války, dlaně, které přese všechno přinášejí poselství, že jsme milováni a někdo se snaží obdarovat nás hojením. Voda vytékající z pramene je čistá a odráží svět korun nad sebou. Je pokorná, hledá si nejnižší místo na své pouti, podkládá se pod tváře zoufalců, které se nad ni naklánějí a hledají odraz svého milostného požáru. Ale proud věrné podobě tváře nepřeje. Místo ní se objevují víry stínů lesa a oblohy a do ticha se ozývá jen tiché jednohlasné klokotání.

***

Nechej vše otevřené, prosím tvou vodu, studánko, i když teď odtékáš z dosahu mých dlaní. Vím, že se vrátit nemůžeš, ale já tě mohu doprovodit, běžet kousek po břehu. Plazíš se jak objímavá pouta, která už nikdo a nic nemůže přetnout. Čím pro tebe byla tato noc? Jak neodvratně se blíží její konec, lhůta k dokončení nádherného obrazu malovaného poslepu! Zůstáváme spojeni i pro chvíle, kdy se od sebe budeme odvracet, kdy na sebe budeme zapomínat pod jinými hvězdami a ve větrných poryvech jiných nocí.

***

Leželas na mně. Byl jsem tvé rozvodí, hudba tvých vlasů mi stékala na jednu i na druhou stranu hrudi.

Je dobře, žes mi řekla: Zatím. Je dobře, že mě necháváš v nejistotě, třebaže to tak bolí. Doprovázím tě po břehu jako u pramene Volyňky, jdu kousek stejnou rychlostí, jakou odtéká voda. A nejraději bych tě doprovázel až na konec světa, až k deltě, ve které se poprvé dotkneš oceánu. Ale není to možné, ach, není. Mohu s tebou jít sem? Nebo až sem? A tady už musím zůstat sám. Ponechat ti svobodu.

Když od pramene odcházím, potkávám dvojici, staršího muže s mladou ženou.

„Tak nevyschnul?“ ptá se mě muž?

„Ne, krásně proudí,“ odpovídám.

Text a foto : Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2022

1. Zářijové chvění
2. Déšť a oko