Miniatury: Déšť a oko

2 října, 2022
20:59

Déšť a oko

Jedu z Churáňova na kole za hustého deště. Rozhodl jsem se vyzkoušet služební oblečení, které vyfasovali jen pozorovatelé z horských meteorologických stanic. Je to špičkový materiál do nepohody. Dojíždím k Hrbu nad Najmankou, tady prší opravdu hustě, na loužích se dělají bublinky. Tu a tam se lesknou hlavičky hřibů hnědých, ale hub teď roste v lesích tolik, že už je nesbírám.

Stojím v tom dešti, poslouchám šum kapek dopadajících na bundu, do větví, do borůvčí a ostružiní. V hlubokých loužích po traktorech se tvoří kruhy, co kruh, to úniková cesta, možnost být na druhé straně první. Vzpomínám, jak jsi naslouchala tlukotu mého srdce. A já si pak položil ucho na srdce tvoje a vychutnával jsem něhu tvého drobného ňadra.

Kousek nad vimperskou nemocnicí náhle zahlédnu periferním viděním bílé třísky rozházené po lese. Leží jich tu spousta. Hned brzdím. A už se dívám do korun. Hledám strom zasažený bleskem. Brzy ho nacházím, výboj do něj vnikl skoro u špičky ze severní strany a pak jej obkroužil jak had Mojžíšovu hůl. Do země vnikl na straně jižní. Pětina kmene je roztříštěná. A tak sahám do té obnažené rány, na holé dřevo. Tisknu dlaň na místo, kudy sjel nebeský posel, jako bych byl nevěřící Tomáš.

Neuvěřím, dokud nevložím prsty do tvé rány, strome, můj bratře. Ty víš o svém zasažení a střet s bleskem tě stál život. A teď tu stojíš jako němý pozůstatek vášně, jak trám v oku noční oblohy plné hvězd.

***

V horském kostelíku probíhá jitřní bohoslužba. První lavici obsadila rodina se sedmi malými dětmi. Tatínek chová ve vaku na břiše nejmenší dvojčata. Zvědavá čtyřletá holčička se na mě ohlíží, po celou mši se na mě zkoumavě dívá svýma temně hnědýma očima. Když se na ni usměju, úsměv neopětuje. O to je pozornější. Chtěl bych se vidět jejíma očima.

Vycházím před kostel, spustila se přeháňka a temnou západní oblohu otevřela duha. Připomíná vrata, na která se netluče, kterými se prochází volně, jak ustupují hlouběji do oblačnosti. Stojíš snad na druhé straně té duhy, ženo, a hledíš na mne skrze táž vrata? Musíš si zaclonit oči, abys viděla toho, kdo přichází, kdo tě vyhlíží a nemůže v klidu dospat.

***

Jsou pohledy žen, které rentgenují, které jsou připraveny muže nachytat při přetvářce či lži, chtějí vědět, na čem jsou, být si jisté. Nahlížejí do hlubin duše, jako by zkoumaly okraj propasti, než se do ní po laně spustí. Jsou však i pohledy čisté, plné důvěry, pohledy které se podkládají pod tvář toho, který už ztratil rovnováhu a nemůže, než se do nich zřítit. Takový pohled mají za svítání tvé mandlově hnědé oči.

„Neodjížděj ještě,“ prosím tě.

A přece jsi odjela. Zůstalo mi tu po tobě pár oliv a sýr s bavorským senem. A jeden dlouhý havraní vlas. Založil jsem jím povídku Gerharda Hauptmanna Kacíř ze Soany. Ještě nevím, že už po dvou dnech se mi ztratí. Není divu, má v sobě tolik energie, nemůže se spokojit s takovou podřadnou rolí, i když se na založené stránce píše: Nebylo ochrany, nebylo zbraně proti kráse této šíje, těchto ňader a ramen, která se zdvíhala v blaženém dechu života. Žena vystupovala z hlubin světa a stoupala dál kolem žasnoucího muže – a stoupá a stoupá věčně jako ta, do jejíchž nemilosrdných rukou je vydáno nebe i peklo.

Text a foto Roman Szpuk