Miniatury: Zářijové chvění

25 září, 2022
14:00

Zářijové chvění

Vydávám se na Churáňov na směnu s vědomím, že tam sice podruhé vykvetly petrklíče, mé hřbitovní kvítí, které jsem tam přesadil před mnoha lety z vimperského hřbitova, ale noci už jsou chladné a při zemi klesá teplota hodně pod nulu. Na minulé směně padal první sníh, ještě nesměle za doprovodu deště, ale přece, dýchlo to z něj blížící se zimou. A tak se první letošní vločky setkaly s podruhé kvetoucí žlutí jarních květů. Tak zvláštní setkání jara a podzimu. Měl jsem pocit, jako by si sem stará matka přišla pro tělo svého na smrt nemocného syna, aby je odnesla do údolí.

Většinu nejtěžšího stoupání teď už absolvuju za tmy. Dneska jsem trochu neplánovitě změnil trasu. Nad Kramaty odbočuju vlevo na východní úbočí Kamenné hory. Na pasece pod vrcholem jsem zastavil. Zrovna vychází slunce protkané úzkými pásy roztřepených mračen. Proniká do temnot lesa za mnou, ale brzy má zase zapadnout. Je mu určeno objevit se jen na chvíli ve škvíře přimykající se nízko k obzoru. Zbytek celé oblohy pokrývá temná oblačnost. Vychutnávám si ten purpurový svit v naprostém bezvětří. Najednou ticho proniká takřka neznatelný šepot. Začíná poprchávat. Listy buku, už samy trochu podzimně zbarvené, sdílejí s drobnými kapkami sen o své krvavé průsvitnosti. To už slunce začíná zacházet za mrak. Mám pocit, že se vydalo obráceným směrem a nyní se opět stmívá.

Tu se za mými zády ozvalo zadupání a funění. Je to zvláštní, jak v takovém případě člověk v přírodě zpozorní. Jako by se v něm probudily dávné zvířecí instinkty. Amygdala mi přikázala znehybnět. Deset metrů přede mnou se ukázal divočák. Jak mě spatřil, hned uskočil zpět. Podobný úhybný manévr učinilo několik dalších kusů výš ve svahu. A znovu se na své území vrací ticho. Jen šum deště zesiluje a první krůpěje padající z bukových listů se přidávají svými pleskavými zvuky.

***

Včera mi vlétl do pozorovatelny otevřenými dveřmi budníček větší. Hned dvakrát nebo třikrát narazil do protilehlých oken a nakonec se posadil za počítačem na parapet. Udělal jsem mu jednu podobenku, chytil jsem ho do dlaní a chvíli vychutnával to křehké tělíčko. Ptáček zoufale křičel, tak jsem ho nechtěl dlouho trápit a pustil jsem ho ven jako Noe holubici. On se však obrátil a dezorientovaný vrazil zvenčí do okna vedle dveří. Pak se v panice rozletěl na východní stranu, ale táhlo ho to podivně dolů. Proletěl pletivem plotu a zmizel někde v trávě. Snad přežil.

***

Na Šumavu se vrací slunečné dny. Okolo stanice poletují rehkové. Kmitají narudlými ocásky. Když jsem tě objímal, chvěl jsem se. A moje chvění vstoupilo do tebe, do tvé bytosti, má malá tanečnice.

V deset sem přijede televize, mám mluvit o přízemních mrazech. Nedělá mi to radost. Jak se mám věnovat tak odtažitým záležitostem? Raději bych mluvil o smrti, která nás poučuje, jak je všechno pomíjivé. Nebo bych mluvil o tobě, ochránkyni ohně. Máš ho v sobě tolik, přetéká tvými křivkami, vlasy, očima, dá-li se takto mluvit o ohni.

Zůstal jsem na stanici sám. Nic se nezměnilo, nepřišla sem ani noha, ani za vrátky se nikdo nezastavil. Jen motýl se tu objevil. Babočka kopřivová. Pleská sebou o okno, snaží se dostat ven. A tak ji ukrývám ve dlaních jako nedávno toho budníčka a jako v noci celou tvoji bytost a vypouštím ji do chladného vzduchu. Vznesla se, a jak ji sleduju očima, zamotala se mi hlava. Tak smutný symbol mého stavu po tvém odjezdu.

Text a foto Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2021

1. Silentio
2. Ohnuté břízky
3. Čandra
4. Stín túje se blíží
5. Klaperl
6. Na Vaydě
7. Schätzenwald
8. Sen o kapli Zmrtvýchvstání
9. Velikonoční mříže na Šumavě
10. Tmajemství
11. Bílé pírko
12. Březová voda
13. Černá strž
14. Vítr potěžkává přeháňku
15. Sklo
16. Velký Kokrháč
17. Usedavý svit večera
18. O andělech