Šumavák Sepp Sager vzpomíná na vyhnání z Vimperku roku 1946
zveřejněno 20.10.2015
Byla to těžká doba plná strachu, slz a smutných lidských osudů. Byla to doba, kdy lidskost často zůstala ležet na zemi. A to doslova a do písmene. Psal se rok 1946 a brutální bezohledný nacistický režim dospěl ke svému konci, ale lidé s následky druhé světové války museli bojovat dál.
Jako Sepp Sager z Vimperka. Tak jako jiní, i on s rodinou musel rok po konci váky opustit své domovské město Vimperk, které tehdy bylo německy mluvícím.
Lidé byli z Vimperka transportováni ve vagonech pro dobytek do Bavor, do pro ně zcela cizího prostředí. Pro mnohé šumavské Němce to byl zážitek, se kterým se nevyrovnali po celý život a straší je ve snech. Dodnes.
Trošku jinak tuto dobu vnímá roku 1932 narozený Sepp Sager. Tehdy jako čtrnáctiletý jinoch bral vyhnání jako dobrodružství. Drilovaný nacistickou propagandou, vychovaný v Hitlerjugend, se brzy naučil umět nedávat najevo své emoce.
„Mladý německý kluk nebrečí – tak to do nás bylo vtloukáno,“ vzpomíná dodnes. Sofistikovaná nacistická propaganda ukazovala jiný obraz Hitlera, Himmlera a Goebbelse – ukazovala je jako heroické jedince. Bylo povinností být hrdý na svou vlast a na svého vůdce. Prostě „normální myšlení“ v době bez internetu, smartphonů, v hlídaném a manipulovaném, režimem řízeném mediálním světě, v té době tvořeným pouze novinami a rádiem.
Nevědomost mladých byla nemilosrdně zneužita
„Neměli jsme ponětí, oč běží,“ vzpomíná Sager na zvěrstva nacismu – třeba koncentrační tábory. Teprve později, až mnoho let po válce se o nich dozvěděl a styděl se za ně.
„V Hitlerjugend jsme např. dostali oblečení a mohli sportovat. To na nás dělalo samozřejmě velký dojem. Při mašírování německé armády na podzim 1938 se směli mladíci svézt na tancích,“ vzpomíná třiaosmdesátiletý Sepp Sager. „Nemilosrdně se zneužila nevědomost mladých.“
Ve Vimperku žili v té době převážně Němci. Ihned za městem , přesně v domě „U Kašpírků“ začínal Protektorát Čechy a Morava. Spolužití mezi Čechy a Němci bylo poklidné, nedocházelo k výrazné diskriminaci národů. Nicméně na konci války vznikla pomstychtivá nálada.
„Tak nějak „jsme věděli, že budeme vyhnáni“. A tak se také stalo, jen na konktrétní datum si tehdejší teenager nemůže vzpomenout. „Bylo to začátkem, nebo uprostřed roku 46,“ dodává.
Okolo deváté hodiny večerní jim bylo sděleno, že ráno v osm musí odejít.
„Maximálně s padesáti kilogramy v batohu, a to bez jakýchkoli cenností. Jen s oblečením a příborem.“ Když se balili na cestu do dáli (konečně se něco bude dít, bude zábava, říkal si mladík), rodičům bylo stále více jasno, co se blíží. Maminka plakala. Jeho válkou těžce zasažený otec se potýkal s velmi černými myšlenkami. Šli na stanoviště, kde byli důsledně a surově prohlédnuti.
„Byli to Češi, ale cizí, ne z našeho regionu. Měli SS uniformy a cítili se jako vítězové. Nevěděli jsme, co se bude dít, co se stane,“ popisuje Sager pocity nejistoty.
Bez zjevného cíle napříč Německem
Komické bylo, že nikdo nic nesděloval, nic neříkal. A tak se po pěti dnech asi 400 lidí odebralo do „dobytčáku“ na nádraží. Cestou na ně někteří Češi házeli kameny, jiní pro změnu nad svými bývalými sousedy vyjadřovali lístost. Rodina Sagerů byla nahnána do vagonu pro krávy. Společně s ostatními si před odjezdem zazpívali šumavskou hymnu.
„Na krásné Šumavě.“
Pozoruhodná nálada, při níž mnoho lidí plakalo. Poté šest dní vlak „s dobytčáky“ putoval napříč Německem, aby dojel do Fuhrt im Wald. Bláznivý průvodčí všem roztrhal doklady, takže se vlastně nevědělo nic. „Byla to naprostá beznaděj,“ vzpomíná třiaosmdesátiletý Sager. „Poté jsme byli pomocí insekticidu DDT všichni odvšiveni.“
„Moji rodiče byli relativně v klidu, věděli, že jsme v zóně okupované Američany a nikoli v místech pod vlivem obávaných Rusů. V té době nikdo nic nevěděl.
Nikdo nevěděl, co se s vysídlenci má dít. A tak se opět jelo skrze celé Bavorsko. Viděli jsme mnoho rozbořených ruin, vyhořelých vlaků, mnoho strašlivých scén.“
V každém městě se odpojil vagon se zhruba čtyřiceti lidmi. Rodina Sagerova s prarodiči nakonec přijela do Grafenau. Paradoxně do městečka vzdáleného jen pár desítek kilometrů od rodného Vimperku.
„Samozřejmě jsme Grafenau z doslechu znali, ale nedokázali jsme odhadnout, jak daleko od Vimperku je,“ vzpomíná Sager. Vyhnanci byli nákladními auty dovezeni na grafenauské náměstí a odtud rozdělováni do okolí.
„Zpočátku jsme byli ve vísce Zenting v sálu pivovaru Kamm. Majitel se o nás dojemně staral. To mu nikdy nezapomenu,“ dodává emotivně Sager a po chvilce pauzy polkne.Tehdejší doba jej otesala a zahladila hrany nejhorších vzpomínek.
„Přesto jsme vedli štastný život. V roce 1946 jsme nakonec skončili u jednoho sedláka ve vsi Burgdorf poblíž Zentingu. Náš byt byl sklep s mřížemi v oknech. Postel jsme si udělali ze slámy.“
Už jsem nebyl dítě
Zvláštní vzpomínku má k prvním Vánocům stráveným mimo Vimperk. Při hledání vánočního stromku našel mtvého zajíce, chyceného do pasti. Schoval ho pod bundu a propašoval domů. Soused jim půjčil hrnec na vaření, aby na Štědrý večer byla aspoň trochu slavnostní atmosféra, uprostřed chudoby, v obklopení strachem a nejistotou.
„Hodinu jsem se hádal s osudem,“ dodává. Ač jsem byl věkově dítě, dítětem jsem již reálně nebyl. V následujících letech mu úřad práce nabídl místo na postu pekaře v Schonbergu, kde založil rodinu, pracoval jako berní úředník a žije zde dodnes.
Rychle se snažil navázat kontakty s Vimperkem, jakmile je to možné, jede do Vimperku a mluví s obyvateli. Touha ho stále žene domů.
„Odpuštění“ , to je slovo, které je pro Seppa Sagera velmi důležitým. Odpuštění není zrovna jednoduchým krokem, ale je rozhodně krokem nutným k nalezení klidu.
„Snažil jsem se pochopit Čechy, což se mi také podařilo,“ říká důrazně.
„Mám hodně českých přátel, jsme stejný typ lidí – Šumaváci,“ říká. Proto se snaží spojovat Bavoráky i Čechy na společnou cestu, píše knihy o vztazích a o společné historii.
Další téma, které mu leží na duši, je současná „Azylová krize“, jak ji média nazývaji. Ačkoli se sám neoznačuje za „utečence“ – spíše za vysídlence či vyhnance, ví moc dobře, co znamená muset proti své vůli opustit svůj domov. Proto je přesvědčený: „Musíme těmto lidem pomáhat. Ti, co něco podobného nezažili, netuší…“
Nenávist k cizímu, třeba současné nálady proti imigrantům, netolerance k lidem jiné barvy pleti, řeči, se podle něj ze společnosti neztratila, tak jako krajně pravicové názory. Vzhledem k naší minulosti je pro mě nepochopitelné, jak je možné, že se i v dnešní době takové názory objevují, ač nemají budoucnost. Naštěstí je velmi mnoho rozumných lidí, kteří si říkají: „Už nikdy by se nemělo stát to, co se stalo během války a po válce.“ To si Sepp Sager přeje z celého srdce. Strach, slzy a smutné osudy by v dnešní době neměly mít místo.
8.2.2022 Sepp Sager oslavil 90 let.
Sumava.eu mu přeje vše nejlepší !
MUDr. Marek Matoušek
